JARO V PRAZE
Byl jsem krátkou dobu ženatý. Vyjeli jsme s Jarmilou Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještě větší radost nám přinášelo vědomí, že se procházíme v hlavním městě. Na chvíli jsme měli dojem, že jsme ve velkém světě. Byl krásný jarní den, zlatý déšť zářil ze zahrad a ptáčci zpívali. V Koruně na rohu Václavského náměstí jsme si dali koňskou sekanou s houskou. Protože jsme přijeli do Prahy na motocyklu Jawa 175, dal jsem si místo piva kakao se šlehačkou.
„To se moc nehodí“, tvrdila Jarmila. V té době jsem boxoval za Kladno, a tak jsem měl stále hlad. Jedl jsem všechno a z ničeho mi nikdy nebylo špatně. Tedy, až do této chvíle. Možná to bylo tím, že jsem den předtím večer snědl půl kila vlašských ořechů a zapil to rajčatovou šťávou. Ale už je zbytečné po tom pátrat. Zkrátka přišly potíže. Potíže lidské a neodvratitelné. Podobná situace se mně přihodila až později, za dvacet let. Ve výtahu.
Boční uličkou jsme kráčeli, opiti sluncem, k Václavskému náměstí. Již před půl hodinou, ještě v Koruně, jsem cítil určitý neklid mé trávicí soustavy. Nyní zesílil. Stáli jsme u lešení, které objímalo starý dům.
„Co je ti, Pepíku? Zbledl jsi.“
„Jarmilko“, zašeptal jsem, „dostal jsem asi průjem. Nemůžu udělat krok.“
„Co budeme dělat?“ strachovala se upřímně má novomanželka.
V hlavě se odehrávala bitva s nastalou situací. Stáli jsme pod lešením, lidí chodilo málo, ale nikde jsem neviděl místečko, kde bych se zbavil zoufalých produktů. K Václavskému náměstí chybělo asi třicet metrů. „Uprostřed Evropy a takováhle patálie!“ uvažoval jsem. Zoufalství dokáže probudit vyhaslou lidskou mozkovnu.
„Jarmilo“, zašeptal jsem ženě, která bezmocně trpěla se mnou, „jdi koupit do železářství kýbl!“ chvíli nerozhodně postávala, ale vzápětí pochopila a odběhla. Zavřel jsem oči, opřen o trubku z lešení přemýšlel jsem o zcela jiných věcech než o těch, které mne přikovaly k lešení.
„Vůli, chce to vůli“, šeptal jsem si, „vydrž, Pepíku. Nevzdávej se!“ Lidé, kteří mne míjeli, na mne pohlíželi jako na blázna. Zpoza rohu se objevila Jarmila.
„Kýbl jsem nesehnala, tak jsem koupila koš na odpadky“, hlásila mi hrdě.
„Teď dělej, že jen tak sledujeme život kolem nás. Stůj přede mnou.“
postavil jsem koš ke zdi, opatrně a tajně jsem si rozepnul pod dlouhým pláštěm kalhoty a usedl jsem na koš, jako bych odpočíval.
Výsledek přišel okamžitě. Zápach nás obklíčil a smísil se s parfémy krásných žen.
„Člověk se tou procházkou unaví! Kdo by to řekl, že ty nohy tak bolí!“ podobné nesmysly jsem říkal, když kolem nás procházeli chodci.
Jeden elegantní důchodce se u mne zastavil. Slyšel mou větu.
„V Praze nohy bolí z té dlažby, pane.“ Udiveně nasál vzduch do chřípí a s odporem dodal:
„Vybral jste si špatné místo k odpočinku, smrdí to zde jako by tu chcípl pes!“
Opatrně jsem povstal, kýbl, vlastně koš, stále pod sebou, natáhl jsem si pracně kalhoty a čekal, až nikdo nepůjde. A potom jsme vyrazili pryč z místa činu. V duši jsem cítil ohromnou úlevu. Pocit štěstí mi zkazila Jarmila.
„Pepiku, to není správný, nechat tam ten… někdo to najde…“
To jsem si to měl vzít s sebou a jít s tím až do Dejvic?“
Šli jsme pěšky. Peníze utratila Jarmila za koš. Pod místem, kde stával Stalinův pomník, jsem dal Jarmile pusu. Za to, že mi přinesla ten přenosný záchod a za její krásnou a něžnou větu.
„Pepiku, budeme spolu dlouho. Hovna přinášejí štěstí!“
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
