Ocenění zásluh Sonji Sinclairové V březnu 1939 do Kanady dorazila další rodina prchající před Adolfem Hitlerem, kterého Winston Churchill s oblibou nazýval "vandrák ze stoky" nebo "kaprál Hitler" a jehož přístup na svět popsal svým nenapodobitelným stylem: "...otevřela se prázdnota a do té po chvíli vstoupil šílenec zuřivé geniality, schránka a výraz nejvirulentnější nenávisti, které kdy rozžíraly lidské srdce“.
Rodinu tvořili průmyslník Richard Morawetz, před první světovou válkou blízký spolupracovník Tomáše Masaryka (Masaryk býval hostem Morawetzovy rodiny v Upici), muž s širokými zájmy (psal do Masarykových novin, podporoval Národní divadlo, byl ve správní radě několika organizací), jeho manželka Frída Glaserová (dožila se úctyhodného věku 103 let), synové Herbet, chemik, žijící v New Yorku (také už překročil 101 let), Jan (který převzal podnik vybudovaný v Kanadě) a pěknou řadu let dával se svojí ženou Maureen (milovala všechno krásné včetně poezie) pro přátele vánoční večírek. Třetí syn Oskar byl v té době ve Francii, okouzlen hudebním životem Paříže (odkud uprchl prakticky v poslední chvíli). "Jan Masaryk nás navštívil alespoň dvakrát během války. Během jedné té náštěvy mně daroval svou fotografii s věnováním: "Sonje Morawetzove od skorostrýce Jana Masaryka". Mám ji zarámovanou viset nad svým psacím stolem", říká paní Sonja.
Všichni po sobě zanechali znatelnou stopu: Frída ve svých dětech, Richard v kanadském obchodním životě, Herbert jako úspěšný chemik, Oskar jako hudební skladatel (začal vlastně komponovat až v Kanadě a dařilo se mu: po řadu let byl světově nejhranějším kanadským hudebním skladatelem). O slovo se přihlásila i další generace. Helen, dcera Sonji, zastávala úřad prezidentky Asociace kanadských bankéřů, a Claudia byla mj. jednou z inspirátorů koncertu na oslavu 100. výročí narození svého otce Oscara Morawetze a slovem provázela vysílání koncertu kanadskou televizí.
Zřetelnou stopu po sobě zanechala i Sonja. A poněvadž tento článek je hlavně o ní, začneme pěkně od začátku: Sonja se narodila v Úpici v Československu 3. prosince 1921. V lednu 1939 odjela do Anglie, koncem března 1939 z Československa uprchli i její rodiče. Nový domov její rodina našla v Kanadě. Navštěvovala Badminton school. V roce 1940 byla přijata na Trinity College, University of Toronto, a ve svém posledním roce byla redaktorkou studentského časopisu. V roce 1943 se stala členkou Examination Unit (Canada Bletchley Park - dešifrovací anglická organizace, o té později), kde pracovala do konce války, a pak přešla na ministerstvo zahraničí. Sudičky jí zřejmě určily, že se bude pohybovat v prostředí zvýšeného politického vzrušení: ve svém novém prostředí se úředně a společensky stýkala s lidmi jako byl sovětský vojenský atašé, plukovník Zabotin, šéf Igora Guzenka, jehož dezerce v roku 1948 odhalila masivní sovětskou vyzvědačskou činnost v severní Americe.
V roce 1947 se provdala za leteckého důstojníka. Měli (a doufám, že dosud žijí) tři děti: Michaela, Helenu a Tonyho. V roce 1956 začala studovat - jako dospělý student - na Novinářské škole Carltonské univerzity. Skončila se zlatou medailí. Její kariéra nezávislé žurnalistky je stejně obdivuhodná: její příspěvky byly uveřejněny na rádiu (CBC), v publikacích jako MacLean’s, Canadian Business etc., většinou ekonomická témata, ale také s velmi rozdílnou tématikou: "Přestalo mě bavit být Novokanaďankou" nebo "Jan Masaryk - vražda nebo sebevražda?" Byla autorkou nebo spoluautorkou knih jako paměti Geoge Ignatiefa "The Making of a Peacemaker" a " Shoe Maker to the World" - autobiografie Tomáše Bati. V 70. letech pracovala jako ředitelka komunikací u firmy Price Waterhouse. Její bohatý život je natáčen (autorka říká "velmi amatérsky" její dcerou Helenou. První dva segmenty "Early on" a "1938 - into the Abyss". Teprve letos se dozvídáme, že poslední dva roky II. světové války pracovala pod přísahou mlčení v kanadském oddělení anglické instituce Bletchley Park, jejíž rozluštění tajného jazyka mezi nacistickým Německem a jeho spojenci hrálo tak významnou roli v zatím nejkrvavějším sporu lidských dějin.
Bletchley Park byl sídlem britské instituce pověřené dekódováním tajných komunikací mezi mocnostmi Osy (Hitlerovým Německem, Itálií a Japonskem a kolaborujícími režimy). Instituce, která byla vytvořena v roce 1938, nesla jméno parku, kde se nacházelo její hlavní působiště ležící v Milton Keynes, Buckinhhamshire v Anglii, vzdáleném asi 80 km od Londýna. Od začátku se tato instituce těšila zvláštní pozornosti ministerského předsedy Winstona Churchilla, který ji považoval za jednu z nejdůležitějších zbraní moderní války, a od začátku jí věnoval největší pozornost.
Sonja Morawetz Sinclair získává její Bletchley Park pamětní odznak
Mezi lidmi, kteří se stali pilíři instituce, byli významní matematici i psychologové. Mimořádné služby jí prokázaly i celé třídy dvou nejvýznamnějších anglických universit - Oxfordu a Cambridge. Ale nebyli to pouze Britové, kteří na tomto úkolu pracovali. Jak oficiální prohlášení k udělení Bletchley metálu Sonje Sinclairové říká: "Ale i když my v Spojeném království můžeme být hrdi na roli, kterou jsme hráli, skutečnost, že tato prezentace se koná v Torontu, je důkazem, že Spojené království je jedním partnerem spolu s Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem a ovšem Spojenými státy ve společné zpravodajské činnosti. Jednotlivé ženy a muži nejrůznějších národností, společenského a profesionálního pozadí dali své talenty k dispozici pro tento jedinečný projekt. Všichni dali své slovo, že nebudou o práci mluvit a "všichni patřili ke generaci, která když dala slovo, držela ho". V této souvislosti stojí za zmínku, že první významný úspěch v dekódování německých tajných komunikací byl dosažen polskými odborníky, jejichž práce je oceněna plaketou v Bletchley Park Museu.
Po dvou letech války kanadská "Signals Intelligence Organization " byla ustavena v Ottawě 9. června 1941. Její ustavení bylo sponzorováno ministerstvem zahraničních věcí, a zpočátku v jejím čele stál major Herbert Osborne Yardley, americký odborník dešifrování.
Kanaďanům byl dán úkol dekódovat komunikace kolaborantského francouzského režimu usídleného ve Vichy. Sonja Sinclair začala pracovat v kanceláři v Ottawě, označené jako oficiální předsunutá hlídka Bletchley Parku, v roce 1943.
Jak vidí svoji činnost a jak hodnotí výsledek práce ottawské skupiny dnes? Požádali jsme ji o její názor po více než sedmdesáti letech. Zařadili jsme ho po hodnocení práce Bletchley Park organizace oficiálním historikem Britské zpravodajské služby během II. světové války: "Zvláštní, ultra zpravodajská služba, vytvořena v Bletchley Parku, zkrátila válku o dva až čtyři roky. Bez ní by byl výsledek války pochybný."
A Sonja? Při přijímání Bletchley Park medaile od zástupce British High Commission v York klubu v Torontu o letošním 19. červnu (přítomni byli britský generální konzul Kevin McGurken, bývalá guvernérka Kanady Adrienne Clarkson a bývalý premiér Ontaria, pozdější vůdce Liberální strany, Bob Rae) byly zřetelné (alespoň mně) dvě polohy: - že byla potěšena, a - že chodí po zemi. Její původ, její inteligence a její nezvyklé mnohostranné zkušenosti jí daly úsměvnou moudrost vidět svět, svůj dlouhý život i osudy svého rodu s mírným uspokojením, ale bez dětinské pýchy, s vděčností, že život šel jak šel. Jediný její výrok o své práci, který jsem viděl v tisku, je možná typický: "Nikdy jsem se necítila jako zaměstnanec, ale jako člen rodiny."
V březnu 1939 do Kanady dorazila další rodina prchající před Adolfem Hitlerem, kterého Winston Churchill s oblibou nazýval "vandrák ze stoky" nebo "kaprál Hitler" a jehož přístup na svět popsal svým nenapodobitelným stylem: "...otevřela se prázdnota a do té po chvíli vstoupil šílenec zuřivé geniality, schránka a výraz nejvirulentnější nenávisti, které kdy rozžíraly lidské srdce“.
