Ilona Musialová: Můj otec byl nestorem českých likérníků aneb Historie jedné likérky Když se řekne alkohol, každý z nás má nějaké vzpomínky… Ale mluvili jste někdy s „živým likérníkem“? Já ano, když jsem psala rozhovor do Naší rodiny (http://nase-rodina.cz/) Bylo to zajímavé a milé povídání, a nebyl to likérník, ale likérnice… Posuďte sami, a jestli chcete vlastní zkušenost, zajeďte si do Jindřichova Hradce. A pokud byste si sami chtěli vyrobit pravý český punč, dočtěte rozhovor až do konce…
Paní Ilona Musialová patří ke třetí generaci likérníků Hillů. Její dědeček, Albín Hill, založil svou destilérku v Brušperku u Ostravy v roce 1920, tu dnes – po všech peripetiích 20. století – najdete v podzámčí Jindřichova Hradce blízko rondelu, v místě, kde se do Nežárky vlévá Hamerský potok.
Příjmení Hill nezní moc česky…
Pátrali jsme v historii, Hill je irské příjmení. Jeden z našich dávných předků se zřejmě jako voják dostal na severní Moravu, zamiloval se do zdejší dívky, oženil a usadil se tu. Irsko a alkohol – to jde k sobě docela hezky… A taková zajímavost Hill je pozpátku líh…
Jak vzpomínáte na svého dědečka?
Byla jsem velmi malá, bylo mi pět let, když zemřel, a tak jsou mé vzpomínky mlhavé. Pamatuji si, že se mi zdál mohutný, obrovský a že hodně kouřil. Děda pracoval u žida Oppenheima v obchodě s drogistickým zbožím, kde se tehdy vyráběly i lihoviny. Naučil se to, a když se oženil, využil věno mé babičky k založení vlastní likérky. A uspěl.
Rok 1948 asi jeho plány narušil…
Jeho likérka patřila mezi první znárodněné. Přišli ji převzít pár dní po Únoru ve čtyři hodiny ráno vlastní zaměstnanci! Dědu to zlomilo. Všechno, co se mu podařilo vybudovat, bylo pryč. Zemřel za pár let v r. 1956, bylo mu šedesát let. Jeho nejstarší syn Radomil, můj taťka, dostal likérnické geny do vínku. Už od dětství se pletl tatínkovi pod nohama, zalezlý ve svém pokojíčku zkoušel výrobu různých bylinkových odvarů – jak působí na chuť, na vůni, na barvu… Rodinou byl předurčen k převzetí firmy a byl také jedním z posledních, kteří studovali likérnickou školu v Praze (podobná byla už jen škola v Paříži a Berlíně). Školu zavřel Hitler, dědovu firmu o pár let později komunisté. Tatínkovi bylo tenkrát 24 let.
Jak jste se ocitli v Jindřichově Hradci?
Já už jsem se tu narodila. Po zavření firmy byla tatínkovi „nabídnuta“ tři pracovní místa, vybral si jižní Čechy, kde se mu líbilo. Nastoupil jako šofér do zdejší Jihočeské Fruty, a pak se stal na dlouhá léta výrobním náměstkem. Protože samozřejmě nikdy nevstoupil do KSČ, další postup už možný nebyl, i když po Hradci se vědělo, že Frutu řídí vlastně on.
I tak, od šoféra k náměstkovi, to je docela strmá kariéra, ne?
Je to taková „veselá příhoda“, která mu pomohla nahoru. V Kardašově Řečici měla Fruta tenkrát obrovské tanky s obsahem třicet tisíc a více litrů nakvašeného jablečného základu, které tím kvašením najednou začaly nadskakovat, a to doslova, tak dvacet cm nad zem. Byla to padesátá léta, stalinistická doba, ředitel, dosazený komunisty, si s tím nevěděl rady a navíc se obával, že bude obviněn ze sabotáže. Taťka se nabídl, že si s tím dokáže poradit, zvládl to. A brzy se ze šoféra stal výrobním náměstkem.
Takže vlastně pokračoval ve svém oboru?
Víte, on byl ve svém oboru jedničkou, měl „šestý smysl“ pro likérnictví. Byl to celý jeho život, a ten mu komunisti zničili. Z hlavy mu to ale vzít nemohli. Už když lihovinu tvořil, věděl přesně, jak bude chutnat – to je jako když hudební skladatel píše noty a ví dopředu, jak to bude znít. To dokáže málokdo. Ve Frutě zavedl průmyslovou výrobu vaječného likéru a vytvořil recepturu slavného „jindřichohradeckého rumu s plachetnicí“.
Vedli vás rodiče přísně?
S pochvalami se u nás opravdu šetřilo. Vyrůstali jsme s bratrem ve velmi vlasteneckém prostředí, maminčin otec byl náčelníkem Sokola. Prostoupilo nás to, byl to obrovský vklad do života. U nás se nikdy nemluvilo sprostě a rodiče se před námi nikdy nehádali. Měli takovou zvláštní dohodu, že hádky budou probíhat v parku. A ten byl od nás půl kilometru, takže než tam došli, většinou z nich vztek vyprchal. Naši spolu žili šedesát jedna let, dokázali se semknout a čelit příkořím společně. Proto pro mě bylo obrovským zklamáním mé nepovedené manželství, které skončilo rozvodem.
Váhali jste, když v devadesátých letech byla možnost začít s podnikáním znovu?
Tátovi bylo 64 let, už byl v důchodu, ale nerozmýšlel se ani vteřinu. Myslel si, že se svobody nikdy nedožije, byl šťastný. Pustil se do všeho s vervou. Začínal úplně znova, od nuly. Prodal auto, vybral všechny úspory. Vyrábělo se doma, ve sklepě. Po roce 1989 byl prvním soukromým likérníkem v Československu, jeho živnostenský list měl v Jindřichově Hradci číslo 3. Pamatuji si první lahve, které jsme prodali. Byl to kokosový likér, byl tenkrát ohromným hitem. Tři dny před Štědrým dnem v roce 1991 jsme si jako vánoční dárek koupili v aukci potravinářskou prodejnu a od následujícího roku jsme přesunuli likérku sem. Vyráběli jsme čtyři druhy alkoholu, dnes jich vyrábíme manufakturně více než devadesát.
Váš dědeček i tatínek byli likérníci. Ale vy sama – měla jste tu správnou kvalifikaci?
Já jsem textilní inženýrka. Když se mě tatínek ve čtrnácti zeptal, jestli bych chtěla jít v jeho stopách, řekla jsem, že „v životě ne“. Studovala jsem oděvní průmyslovku a potom Vysokou školu textilní v Liberci. V posledním ročníku se mi narodil syn. Otec mého manžela (později v letech 1996-2000 senátor JUDr. Ing. Jaroslav Musial) byl v hledáčku policie jako politicky nespolehlivý, manžel měl kvůli tomu problémy v práci, vrátili jsme se do Jindřichova Hradce. Pracovala jsem jako mistrová odborného výcviku v družstvu Oděva a později v učňovské škole pro švadlenky a práce se mi líbila. Když se v roce 1992 výroba v likérce rozrostla a už nestačilo pomáhat po práci, musela jsem se rozhodnout. Zvolila jsem rodinnou firmu.
Takže jste se musela rychle zaučit…
Snažila jsem se. Měla jsem nejlepšího učitele, jakého jsem mohla mít. Taťku. Byl vynikající odborník, i když takový spíš „antipedagog“. Ale hodně jsem okoukala, do všeho mě zasvětil. V roce 1999 ho postihla mozková mrtvice. Žil ještě devět a půl roku, i když byl upoután na lůžko. Myslím, že se se svou nemocí rval a bojoval hlavně proto, aby nás v tom nenechal, aby nám pomohl alespoň radou, zkušeností, když už jinak nemohl. Denně si na něj vzpomenu, a když si nevím s něčím rady, jak ráda bych slyšela jeho názor. On uměl poradit vždycky. Jsem šťastná, že se dožil prosperity své likérky a hlavně svého pravnuka. Umřel, když byly malému čtyři měsíce. Dostal jméno i po něm – jmenuje se Tomáš Radomil Hill.
Váš syn je také likérník?
Když jsem s ním zůstala sama, rodiče mi hodně pomáhali s výchovou. Otec se stal Tomášovi takovým dědo-tátou. Měli se hodně rádi a syn chtěl být ve všem po něm. Vyučil se potravinářem, na odborný výcvik chodil do firmy, kde ho děda vedl. Když mu bylo osmnáct, nikomu nic neřekl, sám si všechno zařídil na úřadech a doma potom oznámil: Odedneška jsem Hill! Vzal si zpátky rodové příjmení. Oni mu stejně lidé tady říkali „mladej Hill“. Dnes je duší celé firmy, dělá vlastně všechno.
Určitě máte nějaké rodinné recepty…
To víte, že máme. Pokladem je ručně psaný sešitek, ve kterém jsou dědovy, taťkovy a dnes už i naše recepty. Čerpáme také ze starých německých likérnických knih a někdy i z archivů. V našem oboru je vždycky dobré si svá tajemství střežit. Jsme velmi malá firma, taková manufaktura. Všechno děláme ručně, stroje, které používáme, jsou neautomatické. Snažíme se být originální, jedineční, odlišní od ostatních nejen výrobou, ale i chutí. Chceme být domácí – čeští.
Říkala jste, že pátráte i v archivech?
No, přesněji ani ne tak my, jako spíš naši známí, přátelé, zákazníci. Jednou nám úplně neznámí lidé přivezli z třeboňského archivu recept, na který náhodou narazili. Je na pravý český punč, který pochází z období Jakuba Krčína, tedy ze 16. století. Hlavní roli v něm hraje docela obyčejný vlašský ořech.
Jedním z vašich hojně prodávaných je likér Emy Destinnové, Strážská Černá Paní. Jak vás napadlo ho takto pojmenovat?
To je také velmi zajímavá historie. Nedaleko odtud leží městečko Stráž nad Nežárkou, kde v zámečku slavná pěvkyně žila. Do rukou Radomila Hilla se dostal její dopis, který v jindřichohradeckém muzeu objevil archivář dr. Fürbach. Píše tam o přání mít „svůj“ likér. Splnili jsme jí ho po osmdesáti letech. Otec s výrobou začal, ale nestihl to, dokončila jsem ho já. Je to jediný z našich likérů, který obsahuje všechny tři důležité komponenty – ovoce, byliny, koření. Získal druhé místo v soutěži „Chutná hezky jihočesky“, letos získal i prestižní ocenění jako regionální potravina. A víte, proč se Emě Destinnové říkalo černá paní? Prý ji velmi přitahovali tmavovlasí kudrnatí mladí muži… Jaký je váš vztah k alkoholu, paní Musialová?
Když mi byly tři roky, šmejdili jsme s kamarády továrnou a olizovali pěnu z vyráběného alkoholu. Znám to jen z vyprávění, ale málem jsme prý skončili v nemocnici. Za úplně geniální považuji krátkou, ale výstižnou tatínkovu přednášku, kterou mi udělil v mých šestnácti. Pamatuji si ji dodnes téměř doslova.
Prozradíte nám jeho ponaučení?
Ráda. Tatínek mi tenkrát řekl: „Milá dcero, svou kabelku máš nejen na šminky, ale i na to, aby sis tam dala kus chleba a špeku a než začneš pít, někde v koutku to sněz. Není nic hroznějšího, než pohled na opilou ženskou. A pamatuj si – když pít, tak jen dobré pití, když dobré, tak čisté, a když čisté, tak málo.“ Oceňuji tu krátkou radu, a jak mohu, posílám ji dál. Myslím, že je moudrá. Celý život jsem se tím řídila. Potom jsem prodělala mononukleózu a pít už nemohu. Jen mírně ochutnávat…
Jak takové ochutnávání u vás vypadá?
Nejlepším degustátorem je moje maminka. Nový produkt ochutnáváme všichni. Chuť výrobku se časem zlepšuje, takže se ochutnává alkohol odležený po dvaceti čtyřech hodinách, potom po třech dnech, po třech týdnech, po třech měsících atd. Během vývoje nového výrobku dotváříme chuť, přidáváme do vzorků o trochu víc toho či onoho. Nakonec máme vždy deset podobných vzorků a ty předložíme k ochutnání zákazníkům. Po dobu tak dvou týdnů je necháme na papírky hodnotit čísly od jedné do deseti, co jim chutnalo nejvíce. Říkáme tomu trefovat se lidem „do pusy“.
A to, co lidé vyberou, je pak konečná podoba?
Většinou. Specialisté-odborníci mohou vybrat nejkvalitnější vzorek, ale co by to bylo platné, kdyby to lidem nechutnalo. Propracováváme chuť do nejmenších detailů. Představte si, když 400 l alkoholu ochucujeme chilli, dáváme tam jen opravdu nepatrné množství, tolik, kolik ulpí na špejli ponořené do chilli. Je to vlastně taková alchymie.
Podařilo se vám proniknout se svými výrobky i do zahraničí?
Náš alkohol se pije i v Německu, Slovinsku, na Slovensku, v Rakousku, v menších sériích vyrábíme likéry i pro zákazníky z Anglie, Ruska. Hill´s absinth dovážíme až do Mexika. Na obchodní jednání se zahraničními zákazníky si beru vždy tlumočníka, někdy i právničku. Jsem dyslektička a cizí jazyky byly pro mne vždy problémem. Domluvím se, ale na obchodní jednání to nestačí.
Většina podnikatelů se snaží pomoci nějakému charitnímu projektu. Pomáháte i vy?
Občas k nám přijdou mladí, že mají maturitní ples a prosí o dar do tomboly. Jste zdraví, plní síly, přijďte si to odpracovat, říkám jim. Nepřijdou. Pomáháme těm, kteří opravdu nemohou – starým, nemocným, nemohoucím. To je naše zásada. Peníze posíláme projektu Proutek – sdružení, které provozuje chráněné dílny pro postižené a projektu Okno – což je denní stacionář pro nemocné staré lidi. Své výrobky rozdávat nesmíme, tvrdý alkohol je celníky velmi hlídaná komodita a měli bychom velký problém, kdyby se náš dar dostal do rukou někomu mladšímu než osmnáct let.
Je ve vaší rodině vůbec čas na nějaké koníčky?
Syn je zapálený motorkář. Dokonce vymyslel s kamarády sérii „motorkářských“ lihovin. Svůj volný čas věnuje hlavně opravám a vylepšování svých benzínových miláčků. Já se hodně věnuju ručním pracím, šiju, to je takový můj celoživotní koníček. Ráda pracuju i na zahradě a hlavně se snažím vylepšovat dům. Baví mě přemýšlet, kam jaké dlaždičky, tapety, spolupracuju s uměleckým kovářem, který vyrábí různé kovové doplňky. A taky docela ráda řídím. Tenkrát v osmačtyřicátém taťkovi zabavili jeho BMW, pořád o něm přemýšlel a snil, že si ho ještě někdy pořídí. Stihla jsem ho koupit ještě před jeho smrtí a povozit ho v něm. No a samozřejmě velkou láskou je pro mne můj vnuk Tomáš Radomil, se kterým se snažím trávit času co nejvíce.
Co vás na vaší práci nejvíc těší, z čeho máte největší radost?
Samozřejmě z toho, když se nějaký nový výrobek povede tak, že je napoprvé tak dobrý, že nepotřebuje žádné úpravy. Radost máme, když získáme nějaká ocenění na soutěžích, kam naše likéry posíláme. Anebo z toho, když zákazníci, kterým jsme doporučili nějaký likér, přijdou za pár dní znovu a požadují další lahve, že jsme se jim báječně trefili do chuti.
Zmínila jste svého malého vnuka. Roste v něm pátá generace likérníků Hillů?
Kdo ví, nutit ho určitě nebudeme, ale budeme samozřejmě rádi, když se rozhodne nést rodinnou štafetu dál. Od malička sem chodí, „pomáhá“, líbí se mu tu a baví ho to. Poznáváme v jeho pohybech, v jeho chůzi i gestech podobu s mým tatínkem, přestože to nikde nemohl okoukat. Když mu byly tři roky, postavil se doprostřed prodejny a pronesl: Jsem Tomáš Radomil Hill a mám likérku – ještě tenkrát šišlal. Má to prostě v sobě a pradědeček by z něj měl určitě radost.
Foto autorka a rodinný archiv Hillů
Z dopisu Emy Destinnové … měla bych též ráda nějaký černý likér, který by se mohl případně jmenovat Strážská Černá Paní, zajisté titul jako za času jako ořechovka z Daliborky, které jsme říkali Daliborova krev, taky název ne k zahození…
(New York, 10. 11. 1920)
Recept na pravý český punč z 16. století
Na jeden díl punče – pro ženy 2 díly vody, pro muže 1,5 dílů vody.
Láhev s punčem se vloží do teplé vody, aby se ohřála. Mezitím se uvaří odměřená voda, do které se přidá pro každý šálek jedna špejle s napíchnutými křížalami různého českého ovoce, důležité je, že tam má být na 1 šálek vždy půl plátku sušeného jablka a čtvrtka sušené švestky. (ostatní může být libovolně- sušené višně, hrušky, hrozinky) Na každý šálek- a co je velmi důležité- se musí přidat půlka vlašského ořechu. Přiklopí se pokličkou a nechá se zvolna zchladnout asi na 60°C.
Do hrnku nebo skleničky (nikdy ne do plastového kelímku) nalijete punč a převařenou vodu, přidáte párátko s křížalami a ořech. Nepřidává se skořice ani hřebíček, tenkrát je ještě nepoužívali. Podle toho, které sušené ovoce máte právě v ústech, pijete punč jablečný, hruškový…
Je to báječné, zvláštní, má to velmi originální chuť. Je v tom kus historie a češství.