Vlk loví v temnotách

Honza Vrána pracuje jako soukromý detektiv pro lukrativní klientelu. Jednoho dne ho navštíví majitel softwarové firmy s žádostí o ochranu. Tvrdí, že si ho kdosi najal na vývoj firewallu pro záhadný systém. Když ovšem blízkého spolupracovníka srazí na přechodu auto a druhý zmizí beze stopy, dostane strach.

Brzy nato je sám brutálně zavražděn a Vránovi začíná vyhrožovat podivný hlas v telefonu. Mrtvý si totiž vytvořil pojistku, která může prolomit zabezpečení tajemstvím opředeného systému. Kam se však flash disk s nebezpečným kódem ztratil? A proč je podivný systém tolik důležitý? K čemu slouží a kdo ho řídí, že kvůli němu umírají lidé? Otázek přibývá stejně rychle jako obětí…

Vrána se proti své vůli zaplétá do spiknutí mocných a má pouhých 40 hodin na to, aby vyřešil spletitý případ a zachránil sebe a všechny, na kterých mu záleží. Ačkoli se zdá, že v nerovném boji postrádá šanci na úspěch, vysoce postavení nepřátelé netuší, že pod rouškou spořádaného občana skrývá odvrácenou tvář…

Ukázka z připravované stejnojmenné knihy Vlk loví v temnotách

* * *

Ráno mě vzbudil telefon od správce budovy, v níž si pronajímám kancelář.

„Pane Vráno, někdo se vám vloupal do kanceláře. Zámek je vypáčený a dveře napůl otevřené. Dovnitř jsem zatím nešel, jenom hlídám, aby se tam nedostal nikdo další, ale i z chodby to vypadá na pěknou spoušť. Právě se chystám volat policii, jen jsem vám to chtěl oznámit jako prvnímu.“

Okamžitě jsem začal hledat ve skříni čistou košili a kalhoty. Během krátkého hovoru jsem se stihl chvatně ustrojit, opláchnout i najíst.

„Postarám se o to sám, nikam nevolejte. Vloupali se ještě někam jinam?“

„Zkontrolovali jsme celou budovu a zdá se, že si vybrali pouze vás.“

Budu hádat třikrát, kdo za tím vězí.

„A záznamy z bezpečnostních kamer?“

„V noci vypadla elektřina v celém bloku.“

„V celém bloku?“ hlesl jsem bez dechu. Páni! Tolik práce kvůli mé maličkosti, cítím se polichocen.

„Ten výpadek vyřadil veškerá bezpečnostní opatření včetně kamerového systému.“

Hm… Po včerejším žihadle další varovně vztyčený prst, že tihle chlapci v tom umí chodit a myslí to sakra vážně. Nevadí, taky koušu. A když mi někdo šlápne na ocas, nenechám si to líbit. Jenom potřebuju vědět, komu čelím. Nejvyšší čas to zjistit.
[…]

Zavřel jsem torzo dveří. Žádná policie se tady neukáže. Ta už tu byla. Nebo poskytla tip někomu jinému, což vyjde na stejno. Přituhuje… A zatímco jsem o všem přemýšlel, náhle jsem sebou polekaně trhl. V kapse mi začal vyzvánět mobil. Vytáhl jsem ho ven a… Opět skryté číslo.

„Haló?“

„Pan Vrána?“

„S kým mluvím?“

„Není důležité jméno, nýbrž to, co chci a co vám můžu nabídnout.“

Neznámý mluvil klidně a zřetelně. Nikam nespěchal. Hlas zněl mírně, snad až vlídně a jaksi laskavě, jenže v pozadí se skrýval pravý opak. Poznal jsem to po první větě. Nebezpečí z něj přímo sálalo a on si to moc dobře uvědomoval a dávkoval ho dle potřeby. Zbystřil jsem. Smysly i mozek mi pracovaly na maximum.

„Ptám se znovu – kdo jste?“

„Ujasněme si pro začátek jednu věc, pane Vráno,“ opáčil tajemný muž a jako bych v těch slovech slyšel hadí sykot. „Já jsem ten, kdo klade otázky a vy na ně odpovídáte. Ne opačně. Zkusíme si to ještě jednou, abychom se ujistili, zda si rozumíme, ano? Povězte, jak se vám líbí nový design vaší kanceláře?“

„Potrpím si na větší pořádek,“ utrousil jsem lakonicky a rozhlížet se kolem dokola. Schválně, jestli… Jo! Támhle je! Pospíšil jsem si do rohu, kde kdysi stávala pohovka a nyní se u zdi choulilo cosi malého černého.

„Výborně, naši kameru jste už objevil. Těší mě, že jste takhle všímavý a schopný, doufám, že to uplatníte i při naší budoucí spolupráci.“

„Nehodlám s vámi spolupracovat, ať už jste kdokoliv,“ odsekl jsem podrážděně a botou rozdrtil nevítaného hosta. Bezdrátová kamerka s dlouhým dosahem, takže mě můžou pozorovat odkudkoliv. Třeba sedí v nějakém domě naproti v ulici, na něž právě zírám z okna. Nebo někde v téhle budově. Bez šance je najít.

„S vaším intelektem vám už jistě došlo, že postrádá smysl ztrácet čas pátráním po naší současné poloze. A ty kamery tam jsou ještě tři, pokud se chcete zabavit. Každopádně byste mě měl pozorně vyslechnout. To, co vám hodlám sdělit, vás bude nepochybně zajímat.“

Nesnáším pocit, že mi někdo čte myšlenky, a zrovna tak, když mě častuje radami, co dělat!

„Zabili jste Orlíkovu ženu a dceru?“

„Tss,“ přilétlo mi zpět nelibé zamlaskání. „Co naše pravidla? Nicméně budiž, pokud vám to učiní radost, navštívili jsme je včera večer. Stejně jako vy. Ovšem nenazývejme tu politováníhodnou událost vraždou. Říkejme tomu nehoda z nespolupráce. Víte, takové nehody se občas stávají… Zejména lidem, kteří odmítnout některou z mých šlechetných nabídek,“ dodal významně. Zlostně jsem si odfrkl.

„Chápu. Jenže já se nepočítám mezi týmové hráče a rád kopu sám za sebe. A nespolupracuju s někým, kdo popravuje nevinné ženy a stydí se za své jméno.“
„Špatná odpověď,“ povzdechl si s předstíraným smutkem neznámý, „ovšem jak si přejete. Pokud tu nehodu hodláte i nadále nazývat vraždou, dovolte, abych vás upozornil, či spíše přátelsky varoval, že v takovém případě policie usilovně pátrá po onom brutálním vrahovi. A shodou okolností krátce poté, co zaslechli střelbu, vás viděli sousedé utíkat z místa činu. Identifikují vás podle tváře i auta…“

Prevít! Vysmívá se mi do tváře! Hraje si se mnou jako kočka s myší!

„Nepochybně také upozorní policii na zabijácké komando, které se vyřítilo hned za mnou!“

„Kdoví… Znáte to, lidská paměť je hrozně selektivní a tak nespolehlivá, něco se do ní uloží, něco ne… Mimochodem, máte alibi na noc Orlíkovy vraždy?“

„Ty jeden hajzle!“

„Bez osobních invektiv, pane Vráno,“ pokáral mě shovívavě. „Žádné urážky. Mohl bych se naštvat… A vždycky, když se rozzlobím, někdo přijde k úrazu.

Ten slizký hlas mě vytáčel ještě víc než slova, která pronášel!

„Takže to na mě plánujete hodit?“

„Jen když mě k tomu donutíte. Věřte tomu, že disponuju pákami na lidi, kteří se postarají o to, že z vězení až do smrti nevylezete.“

„Kapitán Šmejd a krysí ksicht Bláha?“

„Obyčejní pěšáci… Být vámi, těmi se netrápím. Ty dva šašky klidně pusťte z hlavy. Stojí proti vám totiž mnohem, mnohem mocnější nepřátelé než pár úplatných poldů. Každopádně nemám v úmyslu vám ublížit. Tedy zatím.“

„Jak šlechetné,“ odsekl jsem sarkasticky a levá dlaň se mi sevřela v pěst, až mi zbělely klouby.

„Zdá se, že se konečně dostáváme k meritu věci. A ano, Orlíka jsem nechal odstranit. Tušíte proč?“

„Protože pochopil, že jste hajzl a odmítnul se dál podílet na vašich zločinných rejdech?“

„Raději říkejme, že vytvořil něco, čím plánoval ohrozit mé zájmy. Zákeřný počítačový vir. Takový nevděk… Jenže kam se poděl? Ztratil se.“

„To mě vážně mrzí.“

„Hezká ironie… Nicméně bych uvítal, kdyby se ten zatoulaný disk i s virem vrátil zpátky ke mně domů.“

„Vidíte? Já bych vám to i přál. Jenže nechápu, proč kvůli tomu voláte mně. Já ten disk nemám a netuším, kde vězí!“

„Doufal jsem v příznivější odpověď.“

„Nemůžu vám vrátit něco, co nemám.“

„Jenže jste udržoval s Orlíkem kontakt. Navštívil vás, mluvili jste spolu telefonem, dokonce vám volal v den smrti…“

„Jenže mi nic nepředal. Kromě toho se jistě stýkal i s jinými lidmi než pouze se mnou.“

„To nepochybně,“ přitakal mi hlas z druhé strany. „Promluvil jsem si už s každým, kdo se v posledních dnech byť jen nachomýtl v jeho blízkosti. Také nespolupracovali… Přemýšlím, kde se to v lidech bere? Člověk jim nabídne pomocnou ruku, přijde za nimi jako přítel a oni provedou – co? Plivnou mi do tváře!“ posteskl si teatrálně. „I s Orlíkem jsem to zkoušel po dobrém. Dlouho. Velmi dlouho. Dal jsem mu spoustu šancí. Jenže byl hloupý. A doplatil na to. Na vás se ale, doufám, můžou spolehnout, že, pane Vráno? Vy chápete, že spolupracovat se vyplácí, ne?“

„Naser si, kreténe…“

„Věřil jsem, že prokážete více smyslu pro zdravý rozum. Ovšem ukážu vám, že dovedu projevit dobrou vůli. Uvěřím, že jste si s tím nezamazal ruce, jenže to nic nemění na faktu, že ten disk chci – ať už se nachází kdekoliv a ukrývá ho kdokoliv. Rozumíte?“ poprvé naladil výhružný tón a mě zamrazilo. Dál už jen diktoval rozkazy. Evidentně se v tom těšil bohaté praxi. „Vy mi ten zpropadený disk najdete. Dnes je pátek, osm hodin ráno. Dám vám na to čas do zítřejší půlnoci. To je rovných čtyřicet hodin! Spousta času splnit jednoduchý úkol. Važte si té laskavosti, ostatní nedostali podobně velkorysou nabídku.“

„Výborně. A nějaké vodítko? Třeba vaše jméno?“

„Dejte si pozor, abyste toho humoru brzo nelitoval.“

„A když odmítnu?“

„Držím vás v hrsti, nezapomínejte na to. Trojnásobná brutální vražda, za to vám soudce vyměří doživotí bez možnosti podmínečného propuštění ve věznici s nejvyšší ostrahou. Kromě toho tu existují další lidé, kteří vás možná zajímají… Nevinní lidé, kteří by mohli nedopatřením přijít k úrazu. Vaši rodiče… Co kdyby je někdo navštívil na té jejich rozpadající se chatce stejně jako Orlíkovy? Nebo vaši přátelé… Chcete snad mít na svědomí někoho z nich? A to už nemluvím o vaší půvabné a roztomilé přítelkyni… Každou chvíli čtete v novinách o opilém řidiči, který srazí chodce na pře-“

„Ty hajzle! Jestli se jich jenom-“

„Čtyřicet hodin, pane Vráno. A čas vám běží. Slyšíte? Dělá tik tak tik tak…“

Svezl jsem se bez dechu na zem. Civěl jsem nepřítomně před sebe. Kolem se rozhostilo ticho. Nepříjemné, tísnivé ticho. Slyšel jsem jen zvuk hodinek. Tik tak tik tak…

Tomáš Zářecký

* * *

Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora