Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Františka,
zítra Viktorie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Deštníkové dny


Pan Jiří Voskovec by mi snad odpustí, že jsem pro toto své povídání použil jeho termín, který se mi velice líbí. Tak totiž nazval ony podzimní, (ale možná, že i jarní) snad poněkud pošmourné dny s deštěm, nikoli lijavcem. Protože do lijavce vyjít s deštníkem je docela něco jiného, než do mírného, bezmála až vlídného deštíku.


Takové dny nastanou v jistý čas stejně v Praze jako v N.Yorku a nebo ve Vancouveru. Jenom pokud jde o Winnipeg, kde jsme třináct let žili, pro toto město bych si termín použít neodvážil.


Po pár chladných dnech se dalo do vydatného deště, což je v podzimní čas ve Vancouveru běžné. Pak se ale otepilo a déšť, který sice neustal, ale svojí mírností proměnil den právě do té podoby, kdy do města je dokonce příjemné si vyjít... pod deštníkem. Tím necloumá vichr, neobrací ho, ani do jeho plátna divoce nebuší provazy ohromných dešťových kapek. To obloha sice je také zatažená, ale vysoká a je příjemné se pod ní s deštníkem nad hlavou pomalým krokem vydat do ulic města. Pokud takové město za takovou procházku svou podobou a atmosférou stojí.
Takové město mne nikdy nenapadlo v souvislosti s Prahou (o které napsal V. Nezval báseň - Praha s prsty deště). Ale podmínky k takové procházce nejednou nastaly i zde, ve Vancouveru, ač procházka tímto městem a Prahou není tedy to samé, samozřejmě (stejně jako třeba procházka Paříží či Vídní).


Ocitl jsem se po delším čase v centru, tedy down-townu Vancouveru, kam je od nás třeba přejet most přes úžinu a projet nádherným Stanley Parkem. Do chvíle, kdy jsem se měl dostavit na sjednané místo mně zbývalo ještě dost času. Byla půle listopadu a tak tedy, jak to tu bývá běžné, pršelo. A pršelo právě tak, že si ten den zasloužil zmíněnou definici deštníkového dne.


Takovou procházku ale nijak nenaruší posezení v příjemné kavárně, případně hostinci (pubu). Hostinec ale v dopolední čas nepřipadal v úvahu. Kavárny ve Vancouveru se naštěstí od hospod odlišují tichem a absencí několika televizí na stěně. A někdy i s puštěným zvukem. Ostatně, hledět jen na němý obraz... proč vlastně takovou televizi v podniku mít, pokud tedy nejde jen o sportovní přenos, který se bohužel neobejde bez oněch chytráckých komentářů nepochybně hojně placených na ten či onen sport odborníků?


V té kavárně jsem si deštník pečlivě postavil do stojanu, objednal kávu a posadil se do příjemné klubovky, na stolek položil knížku, v níž jsem četbou chtěl pokročit, než nastane čas domluveného setkání.
Začal jsem číst, ale záhy shledal, že ne příliš pozorně. Uvědomil jsme si, že jsem se ocitl v podniku, kterých dnes není mnoho. Prostorem totiž zněl nepříliš hlasitě, ale dostatečně k tomu, abych se s požitkem zaposlouchal... hlas Deana Martina, zpěváka s hlasem tak snadno rozpoznatelným po několika taktech.
Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, co se v době několika desítek let proměnilo. Co způsobilo, že taková chvíle, kdy v příjemném prostředí kavárny zní hudba a zpěv lahodnící sluchu a respektující nejzákladnější hudební zákony a to v jakési oáze klidu a pohody, stává se dnes bílou vránou. Ve většině hostinců hluk devastuje sluch a vcelku normální člověk žasne jak je možné, že hostům podniku ta zvuková nepodařenost nevadí!


Ale zpět k deštníkovým dnům. Takový den dle mého názoru láká, aby po procházce městem básník usedl do takové tiché kavárny, objednal si oblíbený nápoj a oddal se inspiraci. Však takových míst bylo a snad i je nespočet v Praze, Paříži, Vídni. A stejně tak čtenář, uveleben v židli, pro dokonalost chvíle možná v blízkosti hořícího krbu, oddává se četbě... poezie nebo prózy.


Ač se mi mnohdy zdá, že za podzimních plískanic nebo zimních mrazů bych chtěl žít třeba v Mexiku či jiné sluncem zalité zemi, jsou to právě takové deštníkové dny, které by mi jistě třeba v Alžíru chyběly. Podobně, ač obdivuji horské masivy a divokou přírodu, je mi bližší mírná krajina Čech nebo Rakouska pod Alpami, francouzská Provence, Toskánsko.


Posléze jsem přece jen, vyposlechnuv si příjemný hlas mého oblíbeného Deana, odložil knížku, vyndal blok, propisovačku a začal psát poznámky k textu, který teď dokončuji. Byl by jistě jiný, kdybych jej psal v srpnové výhni...

 

Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 20.02.2015  19:07
 Datum
Jméno
Téma
 20.02.  19:07 valdimi c.
 20.02.  11:25 Vendula
 20.02.  08:27 Von