Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Františka,
zítra Viktorie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Klystýr a konec jedné velké lásky


Vůbec se nestydím, když přiznám, že již od samotného narození jsem dával přednost ženám, do kterých jsem se také nesmírně snadno zamilovával.


Ale začněme pěkně popořádku.


Když jsem se narodil, byl jsem zřejmě krásné dítě. Alespoň to prohlásila maminka hned po tom, co mě porodila. To mně samozřejmě později v životě pomohlo k četným úspěchům na poli milování. Tatínek se sice na růžovou housku, kterou jsem mu zřejmě připomínal, díval rozpačitě a, ačkoliv byl ateista, stal se z něho náhle pobožný člověk, protože jenom tiše, aby to maminka neslyšela, mumlal: ‚Pane Bože, Pane Bože, co jsi nám to nadělil.‘ Pak se mamince svěřil, že se mu nelíbí, jak jsem scvrklý a jak mám odstálá ušiska a již v porodnici prohlásil, že se neožením. To se maminky dotklo natolik, že mě něžně objala a s očima plnýma slz mě ujišťovala, že nemusím mít strach, že se jistě ožením a s ušima ať si také nedělám starosti, protože do nich dorostu. Pro jistotu je však po návratu domů z porodnice lepila k hlavě leukoplastí, což pomohlo.


Maminka byla první osoba ženského pohlaví, do které jsem se zamiloval. A to takovým způsobem, že jsem v postýlce kroutil hlavou ze strany na stranu a kňouravým hláskem jsem do nekonečna vykřikoval: ‘Mami pocem, mami pocem, mami pocem!’ Tatínek moje chování, které mě drželo až do první třídy, kvitoval prohlášením, že nejsem normální dítě a že si mně maminka musela po porodu sednout na hlavu. Tehdy jsem dospěl k názoru, že tatínek ví houbelec, co je láska.


Ano, někdy jsem svojí přízeň k ženám vyjadřoval neobvyklým způsobem, jako na příklad, když jsem ještě jako malý chlapeček láskyplně tahal chůvu za vlasy až mně v ručičkách zůstávaly zlaté chomáčky jejích vlasů a jí stály v očích slzy bolesti.


Trvalo několik let, než jsem si uvědomil, že jak já tak i ženy očekáváme vyjádření citů mnohem příjemnějším způsobem než taháním za vlasy, nošením školní tašky, napovídáním, dělením se o svačinu a pouhým držením se za ruce ve tmě kina. Uvědomoval jsem si to pozvolna a několikráte jsem za svoje výrazové schopnosti sklidil potupu v podobě facky anebo průšvihu, když dívka doma žalovala.


Zjistil jsem, že ty dívky, které nestály o to, abych na mezi za školou potvrdil svou lásku k nim žhavým polibkem doprovázeným pohlazením dospívajících ňader pod blůzičkou, jsou vlastně citově zaostalé, a proto si mne také nezaslouží.


Musím se přiznat, že zprvu z mé strany nešlo o zamilování, ale spíše o naplnění pubertální touhy zevrubně zjistit, jak to, o čem starší kluci včetně mého bráchy s očima navrch vykládají, opravdu je. Příručka ‘Dospíváte v muže,’ kterou mně ve tváři zarudlá maminka podstrčila, byla sice zajímavá, ale nedala se srovnat s praktickou zkušeností. K té mě dovedl starší brácha, když to zařídil s povětrnou slečnou, která po nocích pracovala v neslavné pražské restauraci U Šmelhazů.


S přibývajícími lety jsem zjistil, že pakliže jsem jemný a slečnám, na které si brousím zuby, nosím pugety růží a šeptám jim do ouška sloky lásky, nafackování mně nehrozí. Naopak, slečny se zadostiučiněním zjistí, že nejsem jako ti druzí kluci, kterým jde pouze o to jedno, a jsou nakonec i připraveny ze sebe sejmout masku dobrého vychování a vrhnout se do mého objetí.

 


Je zajímavé jak vlastně dosažení krásného cíle v člověku opravdu vyvolá velký cit a dokonce i lásku. To jsem v životě poznal mnohokrát. Mnoho žen se obává, že pakliže se s vámi vrhnou do postele hned první noc poté, co se s nimi seznámíte, nebudete si jich vážit. Jak daleko od pravdy je tato planá obava. Osobně si těchto žen vážím mnohem více, než kdyby tomu takto nebylo, protože mně ušetří čas a potupné ploužení se za nimi.


Během života jsem se vlastně téměř neustále zamilovával. A smutně musím prohlásit, že ne pouze do vlastní manželky, ženy Máni, kterou mám, od svatební noci před 46 lety, z nějakého důvodu dodnes moc rád.


Vroucně jsem miloval svoji tělocvikářku, ruštinářku, sousedku, manželku člena VB, biletářku z Národního divadla, obtloustlou, leč silně vášnivou řeznici a samozřejmě, že valnou většinu našich zpěvaček a hereček, i když ty pouze platonicky. Pamatuji se, že jsem poníženě jako blb čekal před divadly, abych vyžebral podpisy od hereček jejichž fotografie zdobily stěny mého pokoje.


Celoživotní honby za krasavicemi ve mně vypěstovaly máločeho se bojícího hrdinu, čelícího situacím, které ho mohly stát mladý život. Člověk potřebuje notnou dávku chrabrosti mít poměr s manželkou ukrutného řezníka nebo ozbrojeného orgána. Když vás v prekérní situaci nachytá vychrtlý knihovník, tak se z ní lehce vykecáte, ale zkuste to s řezníkem, který má ruce jako lopaty. Ten vám zakroutí krkem tak, že vás přejdou chutě na bakchanálie s jeho obdařenou manželkou.


Naštěstí se mně nic takového v mém milostném životě nestalo. Vlasy se vám však na hlavě zježí hrůzou, když se s vámi podělím o následující smutnou historku.


Ošklivý pád z kola mě dostal do vojenské nemocnice, kde jsem se léčil s fingovaně natrženou ledvinou na urologickém oddělení. V nemocnici jsem si medil, protože jsem nemusel na manévry Vltava a dlouhou chvíli jsem si zkracoval opravou kola pana primáře, pitím vína ze šampusek na moč v jeho kamrlíku a četbou. A náhle se přede mnou objevila víla v naškrobené uniformě sestřičky, slovenská černovláska Zlatka. Srdce mně zabušilo vzrušením, v tu ránu jsem zapomněl na starosti spojené s vojnou a hluboce jsem se zamiloval. Sestřička byla nejenom krásná, ale i chytrá a vlídná. Našel jsem sto a jednu výmluvu, jen abych jí přiměl přijít za mnou do pokoje, kde jsem zjihlým zrakem pozoroval každý její pohyb. Zlatka byla pro mne ztělesněním krásy. Její měkká slovenština mne okouzlovalo zrovna tak jako její černé oči a snědá tvář. Suverenita, se kterou jsem obvykle jednal se ženami, mě najednou přešla, když se v pokoji objevila Zlatka v bílém čepci. Měl jsem červené uši a blekotal jsem nesmysly. Prostě jsem se vážně zamiloval. Abych na Zlatku učinil potřebný dojem, nejenom že jsem před ní zahloubaně četl Ludovíta Štúra, Jána Kollára a Pavla Országha Hviezdoslava, ale dokonce jsem se nazpaměť naučil z jejich děl stěžejní pasáže, které jsem potom jakoby ve spánku, když byla Zlatka v pokoji, deklamoval. Jestli jsem zapůsobil, ovšem nevím. Zlatka se ke mně chovala profesionálně jako ke všem pacientům, což mně drásalo srdce. Nicméně jsem si umínil, že seberu odvahu a jakmile to bude možné, že ji pozvu do divadla, potom na večeři, doufaje, že skončíme u nás doma, kde jí vyznám lásku, kterou potom zpečetíme tak, jak se sluší a patří na mém pohodlném kanapíčku.Stalo se však něco tak neočekávaného a hrozného, že bych to nepřál nikomu zažít.


Právě v ten den, kdy jsem se odhodlal Zlatku oslovit, objevila se ve dveřích pokoje a s milým, odzbrojujícím úsměvem mi sdělila, abych se za čtvrt hodinky připravil, neboť urologické vyšetření vyžaduje dokonalé vyprázdnění střev, které umožní pouze strašně potupná a všemi obávaná procedura zvaná klystýr. Krve by se ve mně nedořezali, když jsem si uvědomil, co bude za chvíli následovat.

 


Zlatka se zanedlouho objevila s obrovskou nádobou a gumovou hadicí, pohled na kterou mně vyrazil dech. To, co následovalo potom, nelze popsat. Moje krásná Zlatka do mě vazelínou potřenou hadicí obratně nalila asi tři litry bílé tekutiny, při čemž se mně protočily panenky a vypoulil jsem oči. Když své dílo dokončila, apelovala na mě jako na ostříleného vojáčka a cyklistu, abych vydržel. Co jiného zde mohu říci než to, že jsem zklamal na celé čáře. Nejen že jsem ten strašný tlak ve střevech nevydržel, ale i neudržel. Neuvěřitelné se stalo skutkem a to přímo takovým způsobem, že i Zlatka vyděšeně vykřikla a jen tak tak se jí podařilo uskočit. Já se ještě pomalými krůčky dobelhal na toaletu, kde jsem dílo ukončil a rozbrečel jsem se jako malý kluk.


To, že jsem se Zlatce vůbec nemohl podívat studem do očí, nemusím zdůrazňovat. K mé nesmírné úlevě krátce potom odešla na dovolenou a já byl z nemocnice propuštěn. Strašná procedura zavinila, že jsem přišel o velkou lásku…


Můj ošetřující urolog plukovník B. věděl, jak bídně jsem dopadl. Snažil se mne upokojit řečmi o tom, že se to stává mnoha pacientům. Jako doktor z toho nedělal žádnou velkou vědu, i když souhlasil, že po takové příhodě už sestřičku asi neomámím. Hodný plukovník mně předepsal lázně, pak mě poklepal přátelsky na rameno a poradil, abych příště simuloval jiné zranění než to, které vyžaduje hroznou proceduru klystýr.


V Mariánských lázních jsem se několikráte hluboce zamiloval a to dokonce do dcery ruského papaláše, který tam velel. V lázních jsem jezdil i na kole, které mně urolog plukovník předepsal jako součást terapie. Při jedné z tréninkových vyjížděk se mně připletla pod kolo kočka, která způsobila můj pád. Ačkoliv jsem měl tenkráte asi opravdu odraženou ledvinu, nedal jsem to nikomu vědět. Mluvil jsem schválně nesouvisle, takže se velitel zalekl, že jsem utrpěl otřes mozku a poslal mě do vojenské nemocnice na neurologii, kde jsem se prudce zamiloval do ukrajinské sestřičky Maryšky. I když se mě zmocnil veliký cit, byl to slaboučký odvar toho, co jsem cítil ke Zlatce, kterou jsem tak hanebně ztratil kvůli gumové hadičce, třem litrům bílé vody a tím, že jsem si celé zranění vymyslel, abych se vyhnul vojenskému cvičení Vltava.


Ivan Kolařík

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Grafika: Václava Arnoštová

Zobrazit všechny články autora




Komentáře
Poslední komentář: 06.05.2014  06:41
 Datum
Jméno
Téma
 06.05.  06:41 Vendula
 05.05.  13:10 Ivan
 05.05.  11:39 Petra H.
 04.05.  12:23 Marta U.
 04.05.  09:35 Milan Dubský Lepší než všechny léky
 04.05.  02:57 Láďa K.
 03.05.  16:15 Von
 03.05.  15:37 Blanka K.