Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Viktorie,
zítra Anděla.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Blanka Kubešová: Aby se nezapomnělo (1/3)
(vypravění podle pamětníka)


Sousedka Zpodmostu


Celý den z okna kanceláře ustaraně pozorovala nebe, ale bylo to stále stejné, prostě na spadnutí. Odpoledne skutečně pár kapek spadlo, ale nestálo to za řeč, a když se k večeru bytová referentka Pavla Pekárková blížila k domovu obtěžkána v obou rukách nákupem, nebylo už ani poznat, že sprchlo. Napadlo ji, že to hlavní přijde až v noci, pustila to z hlavy a rychle probírala, zda něco nezapomněla - a hlavně, co všechno zase nedostala.


Obligátní otázku muže, co bude dobrého k večeři, nechala ráno bez odpovědi, teď se k ní vrátila. No co by, to, co bude! utrhla se v duchu ani ne tak na muže, jako na řezníka, který lepší věci hned ráno ulil pro známé a po zbytek dne pak stavěl na odiv prázdné háky. Jídelníček už dávno nezáležel na chuti a výměnný obchod bylo to jediné, co ještě fungovalo. Některé zboží bylo prakticky nedostupné, a kdo neměl potřebné kontakty, měl prostě smůlu!


Sotvaže zahnula za roh k mostu, ovanul ji podivný chlad. Od řeky to nebylo, tahle těžká vůně s pachem rybiny se před deštěm nesla až do oken kanceláří, znala ji až příliš dobře... tak odkud? Jako by na ni sáhla smrt, tak ten chlad zalézal do duše. Pochopila po několika krocích, hned jak před mostem zahlédla popelářský vůz. To, co do něj právě nakládali, byly zbytky pozůstalosti po sousedce Zpodmostu. Ve skutečnosti se jmenovala Dlouhá a přišla sem před lety odněkud z okresu, kde byl její starý po převratu velkým zvířetem, ale nakonec se ucho utrhlo a došlo i na něj, tak jak to bývá. Město si s ní nevědělo rady a nastěhovalo ji i s dcerou provizorně do domu určeného k demolici do jedné vlhké sklepní místnosti. Na to se už pamatoval málokdo, a kdyby Pekárková nepracovala na bytovém podniku, nepamatovala by se ani ona. Z provizoria se vyklubal rok, pak druhý a třetí, a Dlouhá ji pak do nekonečna chodila obtěžovat stížnostmi a žádostmi. Před lety, když podnik napadlo poslední oblouk starého mostu zazdít a předělat na bytové prostory, dostala konečně nový byt a s ním i nové jméno. Zpodmostu, prostě ženská Zpodmostu!
Bylo to z bláta do louže, ale už to má za sebou, pomyslela si Pekárková a v duchu počítala. V pondělí ne, to vypadaly krámy po víkendu pokaždé jako po náletu, ale ve středu, když projížděla městem i pojízdná prodejna, to se ještě viděly. To znamenalo, že ji to muselo trefit sotva před týdnem...


Rozhlédla se a letmo se pokřižovala. Vzápětí sebou trhla, to právě s těžkým žuchnutím přistál na chodník ošoupaný otoman a hned za ním několik plstěných koberečků. Zastavila se, protože jí bylo nepříjemné kolem těch věcí projít jen tak bez povšimnutí, a to i přesto, že Dlouhou znala jen z těch stížností v kanceláři, nejdřív na suterén a později na vlhkost, která do mostního oblouku zalézala.
Kdybyste chtěla, určitě by se něco pro nás našlo, vyčítala jí pokaždé Dlouhá. Jinak toho spolu nikdy moc nenamluvily, nanejvýš pár slov nebo spíš povzdechů nad tím, co zase není k mání, vedle volných bytů také jogurty a olejovky a dokonce už i toaletní papír, a mléko bylo jen ráno do osmi, kdo se opozdil, našel už jen prázdné chladicí boxy. Všechno jde na Slovensko a do Prahy, ta je zásobená, notovaly si závistivě, my v menších městech můžeme sušit hubu!
Něco na tom bylo, poptávka drtivě převyšovala nabídku, občas některý méně snaživý obchod nedostal vůbec nic a fronta před ním se loudavě rozcházela až k poledni, když lidem došlo, že tak to prostě je.


– Na rohu dostali sáčkovaný čaj, mám celou krabičku, – sdělila jí tehdy Dlouhá šeptem. Pekárkové se teď příčilo nazvat ji přízviskem, jako by na tom bylo něco hanlivého. Pokývala hlavou a našpulila ústa, vypadalo to, že rozhovor vede teď a ne... Kdy vlastně? Jo, rozhodně minulou... nejvýš předminulou středu.
– Mám velkou chuť na pořádnou roštěnku, když si pospíšíte... – Dlouhá tajemně, jen na vteřinku, jen co se ukázalo něco krvavého v kusu novinového papíru, pootevřela odřenou nákupní tašku. – Bude určitě jako podešev, ale když si ji uděláme s holkou na cibuli a na česneku...

 

Kdepak by ji napadlo, že spolu mluví naposled! Pekárková trpce pokývala hlavou. V hlavě jí hovor uvízl nejspíš proto, že ji překvapilo, že tak stará a ještě má takové chutě! Jenže počkat, neřekla uděláme si ji s holkou? Tak to musí být tahleta...
Pekárková rychle uhnula očima, aby se nemusely setkat se ženou, která právě s kamennou tváří hodila cosi na hromadu a hned zase zmizela v bytě pod mostem. Chystala se co nejrychleji projít, ale něco ji drželo na místě. Automaticky se sehnula pro pošpiněnou, umáčenou obálku na chodníku a s rukou napřaženou do prázdna k pootevřené zásuvce plné krámů zůstala nechápavě stát, ale to už se jí muži v dlouhé igelitové zástěře chopili a neúčastně vhodili do nenažraných útrob vozu. Pekárková tak stála ještě i tehdy, když mladá žena znovu vyšla z domu, v rukách štítivě natažených před sebou nesla prodřený papírový kufr s vyztuženými rohy. Zámky nedovíraly a z kufru na všechny strany čouhaly staré dopisy a pohlednice, které Dlouhá nejspíš celý život poctivě schraňovala.

 

 

Tak takový jsou děti! ušklíbla se referentka Pekárková hořce a dál se už nezdržovala. Roštěná, to by pane bylo něco jiného než šunkafleky bez šunky! To by jí její Ludvík líbal ruce. Řezník se nejspíš bude cenit za vyžraným pultem, maso, a dost možná i párky dávno směnil za vajíčka nebo přednostní ošetření u doktora, ale za pokus to stojí!
Roštěná! Udělám ji Ludvíkovi na cibuli a na česneku, broukala si v duchu a už bez jediného pohledu se obrátila od mostu nazpět ulicí vzhůru.
Na cibuli... Je to ale mamlas! Dneska ji měli dovézt, vzpomněla si, když míjela kiosek se zeleninou a ovocem, kde se v bednách válely brambory plné hlíny, tak jak je vytáhli minulého podzimu z brázdy. Asi nebyla sama, kdo se o cibuli doslechl, protože před obchodem se už stavěla fronta.
– Co chcete? – Zelinář s rukama v bok se nehýbal ze dveří.
– Cibuli, – mručeli.
– Cibule není, dovezli mi jen dva pytle, a ty musím nejdřív přebrat, převážit a taky nemám cenu, snad zítra... Banda jedna, rozkradla by člověku zboží pod rukama, – mručel a bez dalších řečí se otočil a zamkl za sebou. Ten jeden dva pytle, co dostal, už dávno slíbil známým a řezník, aby si to pojistil, mu dal dokonce pěkný kousek jater předem.
Tohle mu neprojde, pomyslela si Pekárková, když viděla přicházet z křižovatky statnou postavu soudruha SNB ve švestkově modré uniformě, jinak bývalého spolužáka a věčného repetenta Lojzu, a s chutí se zařadila.
– Tak co se děje? – Otázku pronesenou bodrým tónem provázel i široký, dobromyslný úsměv, ale lidé se přesto uctivě rozestupovali. – Počkejte, já to vyřídím! – prohlásil příslušník Sboru národní bezpečnosti důležitě a zmizel v krámku. Trvalo to ale sotva pár minut a byl z něj venku.
– Lidi, neblázněte! Dneska se prodávat nemůže… prostě nemůže! Tady soudruh zelinář musí zboží nejdřív řádně převzít, přebrat, převážit a taky nemá vyhozenou cenu, ale zařídil jsem, že určitě zítra... Přijďte ráno!
Ve frontě to nepřátelsky zahučelo.
– Rozejděte se! Jménem zákona! Dneska se už prodávat nebude! – dodal teď komisně a na pomoc vytáhl i bílou píšťalku. Lidé ještě chvíli potichu reptali a pak se neradi, ale přece jen začali rozcházet. Vida, co zmůže uniforma! Pekárková se v duchu usmála a křepce vykročila k domovu.
Asi za hodinku se Lojza objevil znovu, byl v civilu a jeho statná postava se zdála menší a zavalitější.
– Povečeříš s námi? – zeptala se Pekárková rozpačitě a honem odvazovala zástěru.
– Upozorňuju, že jsou zase bez šunky. Jsi zvyklej na lepší... – zavrčel z kuchyně muž s významným pohledem do hrnce.
– Nene, nebudu ujídat! – S těmi slovy vytáhl bývalý spolužák z tašky něco krvavého v kusu novinového papíru. – Podívej, slyšel jsem, že se pod mostem uvolnil byt... – Odkašlal si a rozpačitě se ošil.
– Po tý Zpodmostu? Možná by se pro tebe dalo najít něco lepšího, – dovtípila se Pekárková.
– Nene, pro sebe to nechci, ale znáš to... Lidi si maj pomáhat... –
– Svatá pravda, uvidím, co se dá dělat, – souhlasila bytová referentka Pekárková a když zahlédla mužův významný pohled, rychle dodala: – Už jako by se stalo, – a už taky sahala po klepačce na maso. – Neříkej, že to jsou roštěnky, jak jsi je splašil? –
– Přece normálně. Masa je dost a v brzku bude ještě víc, i smetana bude, stačí méně fámy a víc důvěry... –
To promluvil soudruh příslušník. Spolužák a repetent Lojza se z té dlouhé věty celý zpotil. Pekárková nerozhodně kývla, ale pak se radostně ohnala paličkou.
– A zelináři jsi řek - co? – rozpomněla se na frontu před krámem a Lojza se radostí celý vypnul.
– No coby! Pravdu! Že to s lidma vyřídím, ať mi to zatím naváží a pak si přijdu pro dvě kila. Dneska si lidi musej přece pomáhat, ne? –
– No jasně, – souhlasil Ludvík a nalil příteli borovičku. – Vidíš, takový styky si máš pěstovat! – radoval se, když poseděli, popili a vyprovodili bývalého spolužáka Lojzu do pusté měsíční noci.


Oknem doléhalo hučení řeky a Pekárková se převalovala jako na vlnách.
– Neříkej, že by se pro mě něco nenašlo, – vyčítala jí Dlouhá v tom snu.
– Lidi si maj pomáhat, – káral ji Lojza ve švěstkově modré uniformě a jeho tvář byla odulá a brunátná vztekem. –Vždyť tohle není byt, to je šachta... krápníková jeskyně,– křičel a bouchal jí do stolu tak dlouho, než se probudila. Něco pro něj rozhodně musí najít, hned zítra to nastíní předsedovi, umiňovala si a šourala se do předsíně.
– Abych nezapomněla! – mumlala, když sahala do kapsy pláště, aby si udělala uzel na kapesníku. Ale v kapse bylo ještě něco, a tak teď civěla na obálku s lety zašlým a notně ušmudlaným kusem papíru, který sebrala navečer u mostu...


Nejdřív chtěla papír vyhodit, ale nakonec ho uhladila a uschovala k dokladům do kredence.

 


– Aby se nezapomnělo! – povzdychla si.


* * *

Koláže pro SeniorTip.cz © Marie Zieglerová



Komentáře
Poslední komentář: 15.07.2013  14:04
 Datum
Jméno
Téma
 15.07.  14:04 ferbl
 14.07.  22:14 Luděk Ťopla
 09.07.  16:39 Blanka K.
 07.07.  13:45 Blanka B.
 07.07.  11:23 Blanka K. "Neměla jste se - při vší úctě - držet faktů?!"
 07.07.  04:30 Láďa K.
 07.07.  00:48 Blanka B.
 06.07.  19:36 JaninaS Aby se nazapomnělo
 06.07.  15:36 Václav Židek Zapomínat by se nemělo
 06.07.  12:09 Ivan
 06.07.  00:53 Blanka
 06.07.  00:50 Blanka