Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Od devíti do dvanácti
Je po deváté, pohyb u kiosku utichl, ale začíná ožívat cesta vedoucí kolem kiosku ke zdravotnímu středisku a také na rozlehlé parkoviště, které sahá až ke zdi, jíž je obehnána továrna. Ano, bydlím nějakých 150 m od hlavní brány chemického závodu, prakticky pod vysokým, červeně a bíle pruhovaným továrním komínem.
Dosud byl na parkovišti klid, když nepočítám, že kolem páté hodiny ranní odtud s dýchavičným pokašláváním motoru odjel linkový autobus, jehož řidič bydlí v protějším „výškáči“. Ani teď ovšem nemohu tvrdit, že by tu bylo nějak živo. Ale přece jen sem tam nějaké to auto na parkoviště zajede, nebo odtud vyjede. Většinou jsou to auta těch, kdo sami přijeli nebo přivezli někoho k lékaři.Do budovy zdravotního střediska je odtud pár kroků. Je potřeba projít kolem nově postavené lékárny a ocitnete se před zeleně natřeným plotem,za nímž se v létě vedle vydlážděného chodníku zelená kousek trávníku a několik keřů.Vejdete-li malou brankou, máte zřejmě namířeno k jedné ze tří obvodních lékařek, nebo k jedné ze tří zubních lékařek, eventuálně ke gynekologovi. Popřípadě jdete na pedikúru. Pokud zvolíte průchod širší bránou, kterou může vjet až před budovu i osobní auto či sanitka, jdete buď k dětskému lékaři, nebo do malého rehabilitačního střediska. Všechna tato zařízení se skrývají v jednopatrové dlouhé, bíle zalíčené budově s červenou sedlovou střechou.
Dříve býval na této cestě dopoledne, kdy lékaři ordinují,docela slušný ruch. Celkem pravidelně směřovaly k některé ordinaci už chronicky známé postavičky.Pravidelnou návštěvnicí lékařky, která má na starosti staré městské centrum, bývala paní Šípková. Jednou rukou se ztěžka opírajíc o řídítka kola, druhou zaklesnutou ve francouzské holi se šourala s trpitelským výrazem ve tváři téměř každé ráno ke středisku. Vracívala se odtud asi za hodinku a já pozorujíc ji jsem začínala věřit, že se v příslušné ordinaci dějí zázraky. Dotyčná paní vždy zabočila do lékárny, za chvíli odtud vyšla,mrkla vlevo, mrkla vpravo, a když nikde nezpozorovala žádné nebezpečí, svižně naskočila na kolo, hůl si frajersky hodila na řidítka a už ujížděla! A nutno říci, že takto „zázračně uzdravených“ bylo v našem městečku několik. Ovšem dnes, když je návštěva u lékaře vázaná na onen diskutovaný poplatek,se proud pacientů mířících na středisko změnil v slabý a hodně nepravidelný čůrek…
Odpoutávám svůj pohled od branky zdravotního střediska, neboť slyším z levé strany známý halas. Ano, nemýlím se! Deváťáci se přesouvají do tělocvičny na sídlišti na hodinu tělocviku. Kdopak je asi vede? Kupodivu zůstávají před přechodem ukázněně stát. Tak to je jasné! Marie, drobná tělocvikářka, se výškou mezi vyčouhlými deváťáky úplně ztrácí, ale respekt u nich má. Halas klukovských hlasů pomalu utichá a na scéně se objevují důchodkyně venčící své čtyřnohé miláčky. Tři dámy zakotvily na rohu, a zatím co probírají aktuality dne, dva jezevčíci a jeden černý pudl navazují kontakty prokládané občasným zvednutím nožičky či pečlivým očicháním okraje chodníku. A nejsou to psi ledajací! Každý je podle místního módního trendu elegantně vystrojen! Jezevčíci jsou navlečení do svetříků-černý do červeného, dlouhosrstá rezavá Čiki do růžového- a pudlík má dokonce zelený overal. Najednou zaznamenávám mezi psy nějaké oživení. Pudlíkovo vodítko se napíná a pudlík začíná hystericky štěkat. Hledám očima příčinu jeho rozčilení. Aha! Už ji vidím! Přes cestu si hrdě, s ocasem vztyčeným jako vlajku, vykračuje velký mourovatý kocour Honza. Je to obyvatel vedlejšího vchodu, všechny tři psy dobře zná a ví tedy, že psí hlas do nebe nejde, že ten štěkot je jen pravidelný každodenní rituál, který ho nijak neohrozí. A kdyby něco-ten uštěkanec je přece připoutaný na vodítku, tak jaké vzrušo?
Blíží se jedenáctá a dámy „pejskařky“ se rozcházejí do svých domovů. Na chodníku se objevuje stará paní Vařeková, aby si tu odpochodovala svoji dopolední půlhodinku. Lékař jí přikázal, aby hodně chodila, a tak se odpoledne objeví znovu, tentokrát na delší dobu…Ale to teprve bude. V dálce se zase ozvaly klukovské přeskakující hlasy.Podívám se na hodiny. Opravdu! Bude půl dvanácté- dvojhodinovka tělocviku skončila a deváťáci se vracejí do školy. Je nejvyšší čas jít si ohřát oběd. Ještě že mám uvařeno od včerejška-dnes jsem se nějak zakoukala…
Ulice osiřela a hodiny na vzdálené radnici právě odbíjejí poledne.
Pohled z okna 