Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Tělocvična a já
Již před časem jsem se zmínila, že jsem ani v dětství nebyla tvor pohybově právě obratný. V přírodě jsem sice různé překážky zdolávala bez větších potíží, ale to jsem ještě netušila, jaké pasti na mne chystá obyčejná školní tělocvična.
V Krasnici, tam ve škole tělocvična prostě nebyla a snad ani nebyla potřeba. Naše hodiny tělocviku se od jara do podzimu odehrávaly na travnatém hřišti blízko školy, a když napadl sníh a zamrzlo, přenesly se na zasněžené svahy kopců a kopečků v okolí a na zamrzlou hladinu rybníka. Tam se sáňkovalo a bruslilo ostošest. Snad třikrát čtyřikrát za celou pětiletou školní docházku do krasnické školy jsem se dostala do místní tělocvičny. Ta byla umístěna v prostorách bývalé židovské synagogy. Vysoká, rozlehlá místnost se nedala vytopit, a tak je tato vzpomínka u mne spojena s pocitem intenzivního chladu a také naprosté bezmoci. Tam se totiž ukázalo, že tělocvičné nářadí se stane mým životním nepřítelem. Zvláště to, které vyžadovalo silné ruce. V tělocvičně jsem poznala, že ani po tyči, ani po laně nevyšplhám ani metr, natož až ke stropu, jak bylo po nás žádáno, že bradla o stejně vysoké nebo nestejně vysoké žerdi prostě nepokořím bez pomoci jeřábu nebo aspoň vyučujícího, a že na hrazdě či na kruzích vždy zůstanu viset jako spící netopýr. S tělocvičnými sudo- a lichokopytníky jsem neválčila o mnoho úspěšněji. Kozu jsem pokud se výškou nezačala podobat spíše žirafě - sice párkrát přeskočila, ale tajemství nějaké skrčky mi zůstalo utajeno dodnes. A kůň nadél i našíř ve mně vzbuzoval úctu až posvátnou. Nelze se tedy divit, že jsem pobyt v tělocvičně nikterak nepostrádala, ba naopak bylo pro mne úlevou, že jsme do tělocvičny chodili minimálně.
Tenhle můj laxní vztah k tělocvičnému nářadí se mi však vymstil, když jsme se přestěhovali do mého nynějšího bydliště na Hanou. Tady jsem tehdy začínala chodit do 6.třídy. Na zdejší škole tělocvična byla a byla hojně využívaná, neboť jsem - ke své smůle - dostala na tělocvik jednoho z největších tělocvikářských fanatiků, které jsem v životě poznala. Já, intimní blízkostí nářadí téměř nepoznamenaná, a proti mně mužík - malý, plešatý, ale šlachovitý a pohyblivý jako rtuť, jehož řeč rychlostí připomínala kulometnou palbu. (Nutno říct, že jsem jím byla "postižena" i na ruštinu, ale tam jsem jeho útoky odrážela mnohem úspěšněji než v hodinách tělocviku.) U tohoto mužíčka jsem si to na začátku školního roku "rozlila" hned dvakrát. Jednak tím, že jsem byla na tělocvik nemehlo, a jednak tím, že jsem odmítla rozšířit jeho školní mužstvo - vlastně spíš ženstvo - české házené. Pro tuto míčovou hru tehdy hořel, trénoval kluky i děvčata, a pokud si pamatuji, sklízel slušné úspěchy. Ovšem vzhledem k tomu, že já jsem znala svoji "obratnost", která se vztahovala i k zacházení s míčem, a věděla jsem tedy už velmi dobře, co obnáší taková prudká rána balonem do obličeje, vzdala jsem se svého místa mezi vyvolenými hned na začátku. Jo, jo! Kdybych si byla na českou házenou troufla, nemusely být pro mne hodiny tělocviku hodinami utrpení, protože "házenkářům" se leccos prominulo... Ale o mém dalším působení na poli tělovýchovy zase někdy jindy.
Pohled z okna 