Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
No a ?
Šesté narozeniny jsem sice měla oslavit až na samém konci září, ale protože v té době se zásada, že dítě nastupující 1.září do školy by už mělo mít šesté narozeniny za sebou, nebrala tak vážně, mělo s koncem letních prázdnin skončit i mé bezstarostné dětství. Nu což! Do školy jsem se naprosto nerozumně těšila, takže odtud nebezpečí nehrozilo. Jenže mne, a vlastně celou naši rodinu,čekala ještě jedna vážná změna - stěhování. Otec byl od 1.září pověřen vedením školy v jedné spádové obci na rakouských hranicích, a tak jsme se museli stěhovat. Představa, že se musím rozloučit se svou milovanou Julinkou, byla pro mne hrozná a doháněla mne k slzám několikrát za den. Věc však měla ještě jeden háček: vilka, do níž jsme se měli nastěhovat, nebyla do konce prázdnin volná, a proto otec odjel zatím sám a maminka s námi, dětmi ho měla následovat až za měsíc. A tak se stalo, že jsem do 1. třídy nastoupila ve starém bydlišti, a sotva jsem si na školu trochu zvykla, stěhovali jsme se do – řekněme - Krasnice.
O prázdninách se rodiče jeli do nového působiště podívat a mne vzali s sebou. A při té příležitosti jsem se v Krasnici dopustila svého prvního faux-pas. Rodiče stáli před školou a rozmlouvali s nějakou, mně neznámou paní. Já jsem mezitím navazovala družbu se školníkovým psem, který se mne snažil mezi plaňkami plotu olíznout. Tu zazněl tatínkův hlas:"Mili,pojď sem!" Opustila jsem tedy nerada přátelského hafušu a přiběhla k rodičům. Neznámá paní na mne upřela zvědavý pohled, tatínek mne uchopil za ramena a řekl:"Tak to je naše Mila!" Vzpomněla jsem si na dobré vychování a pozdravila jsem. Vtom se do hovoru vmísila maminka:"Mili, tohle je paní učitelka, která tě bude po prázdninách učit!" Jakou reakci ode mne rodičové i paní učitelka očekávali, to ví bůh, ale určitě ne to, co ze mne vzápětí vypadlo. Podívala jsem se na ně s výrazem, který jasně říkal: No a kvůli tomu mne sem voláte?! a prohlásila jsem jen: "No a ?"
Pohled z okna 
Jenže mne, a vlastně celou naši rodinu,čekala ještě jedna vážná změna - stěhování. Otec byl od 1.září pověřen vedením školy v jedné spádové obci na rakouských hranicích, a tak jsme se museli stěhovat. Představa, že se musím rozloučit se svou milovanou Julinkou, byla pro mne hrozná a doháněla mne k slzám několikrát za den. Věc však měla ještě jeden háček: vilka, do níž jsme se měli nastěhovat, nebyla do konce prázdnin volná, a proto otec odjel zatím sám a maminka s námi, dětmi ho měla následovat až za měsíc. A tak se stalo, že jsem do 1. třídy nastoupila ve starém bydlišti, a sotva jsem si na školu trochu zvykla, stěhovali jsme se do – řekněme - Krasnice.