Jak bylo psáno v minulém pokračování, nedaleko Červené pevnosti je další památka Šahdžahanova stavitelského úsilí, Mešita Džamme Masdžíd. Je největší v Indii a na její nádvoří se vejde až 25 tisíc muslimských věřících. Do prostor mešity se za mírný poplatek dostanete, neprobíhají-li zrovna bohoslužby. Nesmíte však mít šortky a musíte si zout boty. Na to první jsem myslel, na to druhé už tolik ne, takže jsem po nádvoří mešity cupital v bílých ponožkách. Měli naštěstí poměrně uklizeno. Po obou stranách hlavní budovy jsou štíhlé, čtyřicet metrů vysoké věže. Na jednu z nich je povolen přístup a tak můžeme prožít šplhání po příkrých schodech v úzké věži, bez jakéhokoli osvětlení a pouze v ponožkách. Přitom se ještě vyhýbáme neviditelným postavám, které zase sestupují dolů. Výhled z vršku věže je však fantastický. Celé Dillí je v naprosté rovině, na okraji ganžské pláně, a tak vidíme tak daleko, jak nám viditelnost dovolí. Dole v uličkách klokotá rušný život a až po obzor se táhnou nízké patrové domy, často s posezením na střeše. Na jihu je vidět, kde začíná Nové Dillí a domy nabírají výšku.
Od mešity se táhne hlavní ulice Starého Dillí, Čandni Čouk, kdysi ulice luxusních rezidencí s třípramenným vodním kanálem, dnes velkolepý bazar, místo permanentní dopravní zácpy, orientálního chaosu a hluku. Pokud zkusíte projet touto oblastí cyklorikšou, za zády šlapajícího Inda (jako jsme to udělali s kolegou), čeká vás nevšední zážitek. Opět je nutno srazit cenu předem na desetinu požadované částky a nedat se odradit rikšovým lamentováním, že likvidujete celou jeho živnost. To patří k věci.
V žádném případě ale nekupujtee ovoce, které je lákavě vystaveno na spoustě pultů a pojízdných vozíků. V celém Dillí je nedostatek pitné vody a nikdy nevíte v čem bylo ovoce umyto. Co snese imunní žaludek prostého Inda, zpravidla těžce odnese žaludek Evropana.
Z centra Starého Dillí jsme přejeli na druhou stranu Červené řeky, kde se podél řeky Jamuny táhnou tzv. gháty, parky s místy, kde byly kremovány ostatky významných lidí. Proslulý je Rádž Ghát, s prostým pomníkem v místě, kde bylo spáleno tělo nejvýznamnějšího Inda novodobé Indické historie, Mahátmy Gádhího, poté co byl na něj v roce 1948 spáchán atentát. Kolem jeho památníku jsou stále davy lidí manželských párů, rodin, školních tříd v uniformách, kteří se chtějí alespoň dotknout památky na člověka, který přerostl nejen indickou společnost, jejímuž osvobození věnoval svůj život.
Naše symbolická cesta, od nejstaršího Dillí až k současnosti končila v Novém Dillí u Indické brány, čtyřicet dva metry vysokého vítězného oblouku, postaveného v rámci celkového plánu Nového Dillí, Edwardem Lutyensem, se jmény 85.000 indických vojáků, kteří padli v uniformách britského impéria v bitvách 1. světové války a především v katastrofální britské kampani v Afghánistánu, která skončila naprostým fiaskem. Dnes je široká, mnohaproudá třída, která začíná u indického parlamentu a končí u Indické brány, využívána k četným přehlídkám a průvodům.
Poté už jsme se vrátili na hotel, zaplatili taxikáři panu Čandovi, který se o nás vzorně staral 1000 rupií (našich asi 800 Kč) a chystali se k odletu do studené střední Evropy. Bylo mi ale jasné, že na mé první setkání s kulturou, která má zcela jiné kořeny a historii, než ta naše, euroamerická, nikdy nezapomenu. Nejvíce se mne však dotkl citát, který byl vytesán u památníku Mahatma Gándhího:
Sedm společenských hříchů
Politika bez zásad
Bohatství bez práce
Požitek bez svědomí
Poznání bez charakteru
Obchod bez morálky
Věda bez humanity
Uctívání bez obětování
(Mahatma Gándhí „Mladá Indie“, 1925)
To je z mých vzpomínek vše. Snad se mi podařilo zprostředkovat i vám své zážitky a pocity.