Mnozí z nás se zájmem sledují vrcholné výkony závodníků na Zimních olympijských hrách v Turínu. Nic proto tomu. Jde opravdu o zajímavé představení maxima toho, čeho lze dosáhnout při mnohaletém, a často celoživotním, tréninku lidí, kteří jsou obdařeni mimořádným pohybovým nadáním a potřebnou houževnatostí. Jejich výkony jsou obdivuhodné, riskantní a mnozí pár chvil slávy zaplatí trvalým poškozením zdraví. Na druhé straně jedinečná podívaná, kterou poskytují milionům, jim přináší obrovské peníze, o nichž se i vynikajícím lidem ve společensky prospěšných oborech může jen zdát.
Chybu vidím jinde. Sport, a pohyb vůbec, byl odedávna prostředkem k dosažení harmonického rozvoje těla i ducha. Přispíval k osvěžení, odreagování stresů, posílení zdraví a k dosažení životní rovnováhy. Nemalý vliv měl i pobyt v prostředí slušných lidí s podobnými zájmy, který vedl k posilování přátelství a dobrých vztahů.
V polovině minulého století však nastal obrat. Obchodníci občanský zájem o sportovní výsledky využili ve svůj prospěch a sportování se stalo objektem byznysu. V první půli minulého století byl ještě rozdíl mezi akrobaty vystupujícími v cirkusu, a cvičenci ve sportovních oddílech, zcela patrný. Byznys však sport ukradl pro své obchodní cíle a rozdíl mezi sportem pro zdraví a vrcholovými výkony artistů a akrobatů za peníze dovedně skryl za obecné označení SPORT. Povedlo se mu společnost oklamat tak dokonale, že dnes sportovní fanoušci, diváci, zcela ztratili svou identitu a považují se za pasivní sportovce. Představa, že jsem pasivní herec, protože jsem byl v divadle, je naprosto směšná, ale navštěvovatelé artistických a akrobatických vystoupení to berou zcela vážně. Můžeme se o tom přesvědčit z výroků v televizních soutěžích, kde se jako pasivní sportovci představují.
Tyto postoje však mají i své negativní následky. Mnoho lidí ztratilo o skutečný vlastní tělesný pohyb zájem a tuto potřebu jim zcela uspokojuje sledování televize. Že to má za následek obezitu a snížení kapacity fyzického výkonu je nasnadě. Nezřídka, ve snaze dosáhnout mimořádných příjmů, hlásí své děti do profesionalizovaných náročných výcvikových center a zkazí jim dětství. Úspěch může dosáhnout jen skutečně několik málo jednotlivců. Při tom možnost cvičit za nevysoký peníz pro vlastní zdraví a radost z pohybu zůstává otevřena v např. v sokolských oddílech všestrannosti. Ale to už je o něčem jiném, jak se dnes říká.
Já s tím, jak se dnes propaguje sportovní showbusiness na úkor jiných aktivit, nesouhlasím, ale to je vše, co s tím mohu dělat. Vy, moji milí čtenáři, jste na tom stejně. Můžete se mnou nesouhlasit, ale to je také vše, co tím můžete dělat.
Ivo Krieshofer
P.S. Ale, co kdyby nás bylo víc? Co potom? Přestane nás televize zahlcovat výsledky amerického fotbalu, baseballu nebo golfu? Představí nám ty cvičitele a trenéry, kteří ve svém volném čase, za hubičku, se věnují našim dětem a vštěpují jim základní pohybové dovednosti?