Můj pohled na krajany
Kolik už bylo napsáno
úvah, statí a rozborů o tom, jak si česká společnost a její politická
reprezentace neumí vážit krajanů, exulantů, emigrantů, zkrátka lidí českého
původu žijících v zahraničí. Jak je neumíme ocenit, sjednotit a využít. Kolikrát
nám byly předhazovány politické úspěchy například polské lobby v USA. Mnohokrát
jsme četli doporučení, jak tento stav napravit a narovnat vztah k našim krajanům
- Čechům v cizině.
Užívám záměrně slova krajan, protože se domnívám, že spory o výklad slova
emigrant či exulant můžeme a musíme nechat 20. století. Možná právě v našem
neustálém rozlišování těchto slov, v nekonečném poměřování pohnutek odchodu, v
kádrování jednotlivých vystěhovaleckých vln pramení náš rozporuplný vztah ke
krajanům a naopak jejich časté rozčarování směrem ke "staré vlasti". Je smutné,
že náš rozporuplný vztah k lidem, jejichž osud nikdy nemohl být lehký, nese
jasné resentimenty obrozenecké ideologie 19. století, dědičným nepřítelem Čechů
se tak po linii církev, šlechta, Němci stal emigrant. Vzpomeňme na záporné
postavy zahraničních Čechů v dílech našich klasiků - viď, Švandův Vocílko, na
nedůvěru domácího prostředí k Masarykově Mafii. V tomto duchu pak měla ulehčenou
práci jak nacistická, tak komunistická propaganda s hesly o "zrádné emigraci".
Paradoxně však, československou a českou zkušeností emigrace prošli v průběhu
20. století lidé všech politických, náboženských a sociálních skupin, neradi si
v historické paměti uchováváme emigraci komunistickou (už v době 1. republiky a
za protektorátu), luďáckou či anti-benešovskou (skupina generála Lva Prchaly).
Přiznejme si, že vzhledem k těmto genetickým základům negativního vztahu ke
krajanům, živeného ještě v posledních dvaceti letech před rokem 1989 všelidovou
závistí ke konzumním výdobytkům demokratického západu, můžeme považovat naši
současnou relaci vztahů za lepší, než by odpovídalo zmíněným předpokladům.
Protože lidé všech světonázorů a sociálních vrstev během jednotlivých
exulantských vln z naší země odcházeli, což naši krajanskou komunitu odlišuje od
celé řady jiných, neliší se příliš celková struktura této české komunity od
struktury české společnosti doma. Není v tomto závěru skryta odpověď na náš
vzájemně ambivalentní vztah? Není náhodou tento vztah odrazem našeho vztahu k
nám samým? Projektujeme si do něho navzájem otevřené i skryté viny, nenaplněné
ambice, osudové prohry i vítězství, touhu po pomstě i vůli k odpuštění. Vztah
mezi Čechy doma a Čechy v cizině musí zkrátka projít stejným evolučním vývojem,
jako celá naše společnost, která k tomu, aby se stala standardní se všemi
negativy a pozitivy dostala zatím pouhých čtrnáct let, a jak víme,
institucionální rámec svobodných tržních a demokratických institucí je pouhým
předpokladem, nikoliv dostačujícím, oné "normalizace" sociální, mravní a
národní.
I proto se domnívám, že klíčem k uchopení problematiky vztahu k Čechům v cizině
nemůže být jiný princip, než kterému věřím a který uplatňuji tady doma - princip
individuální, chcete-li občanský. A tak nemohu než nevzpomenout na setkání s
konkrétními lidmi, našimi krajany, kteří dokázali ve svobodném světě něco, o čem
jsme my tady jen snili a mohli nanejvýš držet palce. Vzpomenout na osudy, které
by obstály v jakémkoliv národním kolektivu a do kterých můžeme vložit pozitivní
či heroické aspekty české národní povahy, kdyby nějaká existovala a nebyla jen
konstrukcí romantických intelektuálů národoveckého zaměření. Jak dokonale
vystihuje ironii českého osudu 20. století a současně české improvizace,
nezdolnosti a vůle se prosadit osud podnikatele Platovského, kterého znárodnili
nejprve komunisté v roce 1948 a potom, když znovu vybudoval vlastní byznys v
"nové, svobodné vlasti", i Allende v Chile. Muž, hovořící i ve velmi pokročilém
věku dokonalou češtinou, hrdý na svůj původ, připravený jakkoliv pomoci staré
vlasti. Díky němu nebyla Česká republika neznámým pojmem ani v tak odlehlém
koutu světa. Pro naše dobré jméno udělal více, než by mohl jakýkoliv
sofistikovaný diplomatický či informační nástroj.
Podobných obdivuhodných osudů konkrétních lidí jsem poznal celou řadu, můj
pohled na krajany bude tak vždy spíše pozitivní. Současně však vím, že narovnání
našeho vztahu k nim nepomohou žádná administrativní, umělá opatření, že jedinou
cestou je trpělivé poznávání, vzájemný respekt a vědomí sounáležitosti, která i
v budoucnu může a musí přinášet prospěch oběma stranám.
Mirek Topolánek