jenom patříme spolu s manželkou k těm dospělým lidem, kteří mají doma, podle nedávného průzkumu amerických a anglických vědců, nějaké plyšové zvířátko jako talisman. Není prý těch lidiček nijak moc, jenom 27 % mužů 18 % žen. Ale také je docela dobře možné, že někdo, jsa dotazován, nemluvil pravdu!
Před dávnými léty jsme si přivezli z lyžařské dovolené v Rakousích malého dřevěného medvídka, asi čtyřcentimetrového, který se vejde do každé kapsy, a který, jak jsme přesvědčeni, na nás po „celý svůj život“ docela osamocený čekal na polici v košíčku. Dostal jméno Pius. Protože není chlupatý, ale holý, bydlel v bílé vlněné rukavici, tak zvaném palčáku, a létal s manželkou po celém světě na služební cesty. Se mnou jel v náprsní kapse kožené bundy na mašině, po Route 66.
Mám ale ještě svého vlastního medvěda, ke kterému jsem přišel už v značně pokročilém věku. Manželčina kolegyně a naše přítelkyně mi darovala k zaokrouhleným narozeninám pozoruhodný balíček, vlastně malý červený polštářek, který, po obrácení naruby, v sobě skrýval krásného bílého medvídka. Pojmenovali jsme ho po ní - Vivián. Ona se jmenuje Viviane, ale medvídci jsou skoro vždycky rodu mužského, všimli jste si? Tito naši dva medvídci nás tedy už dávno provázejí na cestách po světě. Nejsme sice pověrčiví, ale bez nich bychom si připadali jako „ krkavčí rodiče“ - a potom, kdo ví, co by nás potkalo zlého.
Ale pokud zrovna necestujete, jde pro tyto mlčenlivé kamarády udělat ledacos, aby se doma na kanapi nenudili. Zrovna nedávno jsem četl v našich novinách zajímavou reportáž o speciálních cestovních kancelářích pro plyšová zvířátka, Teddy & Co. Zajišťují a organizují dovolené pro tyto miláčky, jejichž majitelé je nemohli vzít sebou na dovolenou a nebo jim prostě chtějí dopřát cestu, kterou si sami nemohou dovolit.
Celkově existují už tři cestovní kanceláře, které zaručují perfektní servis a zotavení svěřených cestovatelů. Veškeré jejich zážitky a návštěvy různých turistických a památných míst jsou zaznamenávány kamerami. Při odjezdu domů dostanou „zákazníci“ album s fotografiemi, popřípadě také různé diplomy z kursů, kterých se zúčastnili a vstupenky z muzeí a jiných atrakcí, které navštívili.
Potěšilo nás, že existují lidé, kteří mají tento druh smyslu pro humor, a kteří riskovali založení této, pro některé škarohlídy jistě bláznivé a zbytečné cestovní kanceláře. Když jsem to četl poprvé, myslel jsem si, že se jedná o nějaký vtip. Proto jsem se podíval na jejich internetové stránky a zjistil, že existují doopravdy. Jedna ta cestovka je v Mnichově a majitelé, Holanďanka Elke Verhegen a Christopher Böhm mají pro svěřená zvířátka připraven bohatý program, který mohou přizpůsobit přání majitelů i plyšových zvířátek samotných. Výlety dělají vždy v sobotu a pořizují dokumentární fotografie. Na dopravu svěřenců, tedy pro hromadné výpravy, mají malý žebřiňáček. Je možnost zúčastnit se partie golfu, odvážit se bungee jumpingu, paraglidingu, je pro ně připraven wellnes program, a zúčastní-li se těchto aktivit, dostanou pak potvrzení, popřípadě hezky graficky vyvedené diplomy. Večer, když se ukládají ke spánku do připravených postýlek, jsou jim předčítány pohádky na dobrou noc. Při náhlé změně počasí je možno svěřeným zvířátkům na přání opatřit i vhodné oblečení do deště a nebo do zimy. Samozřejmě, že je možno absolvovat lyžařské kursy za vedení instruktora.Pro odvážnější jedince se pořádají také noční toulky Mnichovem, popřípadě na podzim návštěva Oktoberfestu. To ovšem v malých skupinkách nejvíce tří cestovatelů. Přitom je prý zaručeno i to, že se „turisté“ určitě neopijí. Ti dva sympatičtí lidé dělají tohle všechno ve svém volném čase, a skoro nic na tom nevydělají. Ale zažívají mnohé humorné příhody. Často se stává, že v balíku se „zákazníkem“ je přiložen ještě nějaký proviant, třeba v podobě medových bonbonů, či dokonce trvanlivý salám, a k tomu ručně malovaná kreditní karta a maličkatý cestovní pas s fotografií. Zákazníčkové musí přijít do cestovní kanceláře poštou v pevné krabici a nesmějí vážit víc než tři kila. Protože o existenci této pozoruhodné cestovní kanceláře bylo referováno jak v tisku, tak v různých zahraničních televisích vysíláních, jsou jim svěřováni hosté z celého světa. Měli už zákazníky z Japonska, USA, Kanady a jiných zámořských států, kde se teď mohou jejich majitelé chlubit fotografiemi svých miláčků na dalekých cestách.
Mne osobně potěšila skutečnost, že v době, kdy jsme zavalováni zprávami o různých hororech, válečných krutostech, únosech, atentátech a neštěstích, existují lidé, kteří se snaží svojí drobnou činností aspoň trochu potěšit ostatní a přispět tak k lepší náladě.
V Berlíně je další cestovní kancelář, která se svojí organizací podobá předešlé i když se věnuje hlavně Berlínu a okolí. Dokonce se prý nabízejí i výchovně pobyty pro trochu neposlušné. Ale to mi připadá přehnané. Ještě jsem neviděl špatně se chovající plyšové zvířátko. Lidi, ty ano.
Také ve Vídni existuje cestovní kancelář, která nabízí cesty po Rakousku. A samozřejmě zimní pobyty v Alpách s lyžařskými kursy. Nabízejí ale také luxusní dovolenou v Africe, Asii a jiných zemích. Dokonce i cestu kolem světa. Kupodivu o tuto nabídku není zrovna velký zájem. Spíše ze zámoří je zájem ukázat plyšovým kamarádům také kus jiného světa, Evropu. Je zajímavé, že největší zájem je z Japonska. Ostatně Japonce je možno potkat ve skupinách na všech možných místech v Evropě, tak proč by sem nejezdili jejich plyšáci? Pozoruhodné je, kolik majitelů je ochotno dopřát svým miláčkům dovolenou. Ti ze čtenářů, kteří byli ve Vídni jistě poznají známý pomník Johana Strausse, kde se nechal vyfotografovat medvídek z Kanady. Ale ten medvídek nahoře, který byl až v Číně mi připadá dost smutný, zřejmě má na tom náměstí Věčného míru trochu strach - a nebo má něco proti Číňanům všeobecně? Je neuvěřitelné, kolik majitelů těchto tichých, trpělivých společníků se rozhodlo odměnit jejich dlouholetou tichou společnost a nezištné přátelství zaslouženou dovolenou. Je pochopitelné, že pro některé „dovolence“ je ta náhlá změna prostředí i nabídnutý program dost namáhavá záležitost. Někteří medvídci jsou už také velmi staří a jsou spíše zvyklí sedět někde na gauči, či na jiném pohodlném místě a pozorovat dění. Taková radikální změna je pro ně vyloženě šokující a proto není divu, že někdy zmoženi zážitky a novými dojmy někde cestou upadnou do spánku. I s touto možností organizátoři těchto pobytů počítají a proto sebou nosí deky, na které zmožené malé turisty někde v parku na trávníku uloží a nechají je chvilku odpočinout. Pečlivě je hlídají, aby se jim něco nestalo.
Dochází také k roztomilým seznámením mezi cestovateli a dokonce to někdy končí svatbou, jak vidíte na obrázku nahoře. Ale proslýchá se, že se ti dva znali už dávno a ta cesta do Vídně byla při příležitosti výročí jejich svatby, konané už před mnoha lety.
My jsme nedávno v naší krabici s fotkami našli vzácný snímek z dávno zašlé doby, z chmelové brigády naší školy. Vzácná, přímo památeční fotografie za námi kdysi přišla až do ciziny, což nás tehdy nesmírně dojalo. Medvědi, tehdy schválně na ten chmel zakoupení a oblečení, zůstali v Praze, ale je o ně dobře postaráno u našich přátel. Už si tam zvykli a odpustili nám, že máme nové kamarády. Jezdíme je navštěvovat.
Abyste viděli, že nepřeháním, přikládám nakonec snímek, pořízený při jedné z našich cest po Americe. Tehdy jsme byli v Kalifornii, v Sacramentu, v San Francisku, ve všech národních parcích, v Nevadě i na Lake Tahoe a všude jsme tehdy měli sebou našeho Viviána. Jel s námi v motorhome a byl stále hodný. Také se s námi podíval do Squaw Walley, kde jsme mu dokonce koupili krásný klobouk. Někdy mi ho půjčuje.