Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo, nebylo...(1)
články s tímto názvem budou vyprávět příběh a vy si můžete zatipovat, zda je příběh pravdivý či ne. Tipovat budete v přiložené anketě. To, zda se příběh stal či nestal se dozvíte v příštím pokračování seriálu.
 
Deštivý a pochmurný den se rozprostíral kolem mne již od rána. Nic se mně nedařilo, všechno mně padalo z ruky, jak se říká – den blbec. Žádná radost, žádné veselí. Ale při cestě domů se chmury změnily v záchvat smíchu – pravda, snad jen můj, a několika málo dalších cestujících.
 
Tentokrát až v podvečer jsem chvátala domů, z práce utahaná a vytahaná, jak babiččin svetr. Nastoupila jsem do poloprázdného autobusu. Normálně bych si sedla, ale prázdná sedadla byla je v protisměru, a můj žaludek tuto pozici vehementně odmítá. Podvolila jsem se mu, a zůstala radši stát. Nemám to moc daleko, jen pár zastávek, to se vydržet dá. Co se ale za těch pár minut odehrálo, bylo zřejmě malé drama – u kterého jsem nebyla až do konce, ale fantazie a zkušenosti dokázaly celý příběh v mé mysli doznít.
 
Stála jsem zhruba uprostřed dopravního prostředku, a byla jsem jediná stojící pasažérka. Vládl klid, a ticho, každý pohroužen do svých myšlenek. Najedou zřejmě nějaká překážka, či řidičův amok způsobily mocné cuknutí autobusu, a setrvačná síla odlepila mou ne zrovna pevně se držící horní končetinu od držadla – a já letěla směrem vzad. Švihem, a docela neelegantně jsem přistála na zadním čtyřmístném obsazeném sedadle, a to na klíně jednoho z pasažérů. Muž, asi v mém věku, pojal situaci vskutku originálně, přichytil mne kolem pasu, a jakmile se autobus znovu rozjel, oznámil mi: „Jmenuji se Oldřich, a jaké je vaše ctěné jméno?“ Byl okamžitě pánem situace, a já vyjeveně zírala na chlapa, kterého tvrdé přistání nějaké ženštiny v průběhu jízdy autobusem na klíně zřejmě vůbec nezaskočilo. Mne ano. Stále mne přidržoval na klíně, asi abych neupadla níž, a já si jen chytla koleno, které jsem si při letu autobusem někde narazila. Smál se jak králík na smetaně, a neustále hovořil! „To se nám ten dnešek vyvedl, co? Ale copak zranila jste se? Ukažte…“, dal mně svou ruku na koleno, a jemně masíroval. Zděšeně jsem se podívala kolem, bylo to jako v nějaké přepjaté komedii, hlavy všech zbylých cestujících byly otočeny k nám, a sledovaly vývoj. Ztratila jsem veškerý smysl pro humor, logické uvažování a duchapřítomnost – a seděla jsem jak přikovaná na klíně neznámého muže! Autobus zastavil, pár lidí s úsměvem vystoupilo, pár lidí bez úsměvu nastoupilo.
Během několika dalších vteřin se však duchapřítomný králík na smětaně před mýma očima změnil v králíka v pasti, vytřeštil oči, jeho ruka z mého kolena vystřelila do výše jeho hlavy, kde si začala zcela nesmyslně uhlazovat pár zbylých vlasů, i druhá ruka, která mne do té doby přidržovala v pozici „seď a nehýbej se“ opustila mé tělo, a začala šátrat po aktovce. Byla to najednou taková změna, až jsem dostala strach, že snad dostal infarkt, mozkovou mrtvici, či jiný záchvat neznámého původu. Otočila jsem hlavu ve směru jeho pohledu. Zírala na nás velmi korpulentní dáma, která zrovna přistoupila, její žlutý svetr a vyvalené oči ji zcela vyčlenily ze zbytku cestujících.
„Oldřichu!“, zvolala, nebo spíš zaječela ne zrovna sametovým hlasem, s důrazem na slabice „chu“.
„Švagrová“ … vydechlo jako v posledním tažení moje prozatímní křeslo – „ježišmarja…“.
Robustní postava švagrové se blížila nejen k Oldřichovi, ale i ke mně.  Jelikož hlavy všech cestujících byly všechny otočeny dozadu, a sledovaly dění jako na tenise, situace byla velmi komická. Tedy pro mne! Naštěstí se právě blížila moje výstupní zastávka, já se  - tentokrát docela elegantně a s nadhledem – postavila na vlastní, řekla „pardon“, a přesunula se ke dveřím. Už jsem se neotáčela, a jak to šlo, rychle jsem vystoupila.
Odjíždějící silueta autobusu v sobě zřejmě skrývala další dramatické události, a já jsem se začala smát, a smát!
Jestli pan Oldřich vozí v prostředcích MHD dámy na svém klíně, a švagrová ho chodí špehovat, má se doma na co těšit!
Ale  je mně ho líto, moc si toho teda neužil, jen pár vteřin odřeného kolínka, a šedesát pět kilo na svém klíně.
Přemlouvám svůj žaludek, že příště je lépe sedět v protisměru jízdy, než aby kvůli jeho excesům trpěl nejen zbytek  mého těla, ale duše i tělo dalšího neznámého, a jeho příbuzných, švagrových, manželek, dětí, snach, zeťů, a kdoví, koho ještě.
Varování pro pány: nenechte sedět na svých klínech neznámé ženštiny, nikdy nevíte, kdy vás uvidí švagrová!
Dagmar Jarošová
 


Komentáře
Poslední komentář: 11.12.2006  21:07
 Datum
Jméno
Téma
 11.12.  21:07 Marcela
 10.12.  10:41 Magda
 10.12.  10:04 Veselhana
 09.12.  18:36 milokoc
 09.12.  14:41 JanaS
 09.12.  14:08 Slance
 09.12.  12:14 Pavel
 09.12.  10:09 Bobo
 09.12.  08:57 Ludmila
 09.12.  07:32 Marcela