Japonsko jinýma očima (3)
Po obědě mě nechali samotného a rozhodl jsem se, že se podívám trochu po okolí. Asi po patnácti minutách jsem to vzdal a šel zpět k „Flašce“. Spiritspark byl obklopen ze dvou stran čajovými poli a z dalších dvou stran je neproniknutelný bambusový les. Nebylo tedy kam chodit. Vrátil jsem se do hlavní budovy a prohlížel jsem si sál, ve kterém začneme za týden instalovat hospodu. V levém rohu sálu, za prosklenou stěnou, se leskla velká měděná nádoba (kotel na vaření piva), ze které se právě soukal chlap v montérkách, sympaťák zcela nejaponských rysů. Nemohl to být nikdo jiný než český sládek Jan Šuráň, který měl za úkol rozjet výrobu piva pro budoucí restauraci.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel cestu dovnitř, ale pak jsme si už sdělovali první dojmy. Byl tam už týden, takže už se stačil rozkoukat, navíc měl výhodu v tom, že anglicky uměl, na rozdíl ode mne docela slušně. Chvíli mi popisoval co se tam bude vařit, jak a z čeho, když se objevil ve dveřích mladý, asi dvacetiletý Japonec, představil se jako „Yamaguči“, a že kromě toho, že dělá pomocníka sládkovi, dostal na starost ještě mě a posléze i celou naši partu. Yamaguči byl na Japonce nezvykle vysoký, jezdil na terénní motorce a neustále měl hlad, alespoň to tak vypadalo, protože kdykoli měl volnou chvilku, tak jedl.
Chvíli po tom co přišel mu zapípala vysílačka a po krátkém rozhovoru se odporoučel.
Všichni zaměstnanci firmy mají přidělenou malou krátkovlnou vysílačku, aby byli kdykoli ve spojení s dispečinkem, který je po celý den řídí (a také kontroluje). Zeptal jsem se Honzy jak je to s ubytováním, řekl mi, že on spí v nějaké vilce nedaleko Spiritsparku, ale že vůbec netuší, kde budu spát já. Honza pracoval a já se na něj koukal, tak jak to je u nás v kraji zvykem. Odpoledne ubíhalo a najednou bylo sedm večer a na mě začalo jít spaní. To víte, ten časový posun se někdy projevit musel!
Začal jsem se tedy shánět po majiteli abych zjistil, jak to bude s ubytováním.
Pan Yamamoto vypadal jako bych ho tím požadavkem zaskočil, pak zvedl telefon, někam zavolal, pak ještě několikrát a nakonec mi s omluvou sdělil, že se dnešní noc budu muset spokojit s letištním hotelem. Vzhledem k tomu, že jsem byl utahaný jako kotě asi bych souhlasil i se stájí.
O hodinku později mi hotelový nosič přivezl mé bágly do pokoje a já mohl konečně okusit výdobytky civilizace. Od odjezdu z Ostravy uplynulo již více než 28 hodin a já se ještě neměl kde a taky kdy osprchovat. Navíc i přesto, že byla téměř půlka října přes den bylo na slunci určitě dost přes třicet stupňů a na to jsem nebyl moc dobře oblečen. Takže první moje cesta vedla do koupelny. Miniaturní prostor koupelny spojené se záchodem by nebyl ničím odlišný od jiných hotelových koupelen až na neobvykle hlubokou vanu na níž bylo položeno něco jako skládací kryt. Vzhledem k hloubce vany, odhadoval jsem ji na nějakých 65 až 70 cm, mě krytí až tak nepřekvapovalo, teprve mnohem později jsem se měl dozvědět k jakému účelu kryt slouží. Celý dvoulůžkový pokoj byl velmi malý, mezi postelemi nebylo víc než 30 cm místa, žádná skříň, maličké noční stolky, stolek pro televizi a lednička. Na postelích jsou navíc kromě u nás běžných ručníků a mýdel také župany a pyžama v tradičním japonském stylu. Chvíli jsem studoval, jak se ovládá televize a když jsem zjistil, že všechny zajímavější programy jsou placené oblékl jsem si svoje pyžamo a šel jsem spát.
Ráno při snídani v hotelové restauraci jsem s překvapením sledoval, že téměř všichni japonští hoteloví hosté si na snídani přišli v pyžamu a županu, většinou z hotelového inventáře. Všichni to byli muži.
Šel jsem si zabalit a čekal jsem kdo si mne přijde vyzvednout. Když se nikdo neukazoval a hodiny se přiblížily k desáté nechal jsem si vystavit účet. Kdybych tušil, že za jednu noc zaplatím 100 amerických dolarů asi bych zkusil spát mnohem „lépe“, vyčerpal jsem tím téměř čtvrtinu financí, se kterými jsem měl vydržet skoro dva měsíce. Doufal jsem, že peníze dostanu zpět, což se později stalo. Sotva jsem zaplatil objevil se Yamaguči a odvezl mě poprvé do "práce". Den utekl jako voda a nikdo se nezmínil o mém ubytování a dokonce ani o proplacení účtu za minulou noc, bylo už skoro osm večer a pořád nic. Až kolem půl deváté se
objevil Yamaguči, naložil mě i mé zavazadla do dodávky a spolu s jeho kolegou Makinem jsme vyrazili do noci. Byl jsem přesvědčen, že opět do hotelu, ale vydali jsme se na opačnou stranu. Yamaguči řekl jenom, že musí ještě něco zařídit. Jeli jsme asi půl hodiny, když auto najednou prudce přibrzdilo a zatočilo na vedlejší cestu.
Ocitli jsme se před vchodem do nějakého luxusního hotelu. Já jsem využil odchodu obou Japonců a vytáhl jsem kameru, abych natočil tu nádheru - mramor, světla, koberce a tak dále. Ještě do kamery jsem komentoval, že tady asi bydlet nebudu, když ze dveří vyšel Yamaguči a ukazuje mi, jako že mám jít dovnitř. No, konec konců proč bych se nepodíval jak interiéry zařizuje konkurence, že?
Koukal jsem jak interiér vstupní haly plynule navazuje na nádhernou japonskou zahradu s rybníčkem, vodopádem a jinými atrakcemi, ze které vyjíždí po průčelí hotelu prosklený výtah až do dvanácti pater. Najednou jsem zjistil, že vedle mě stojí i moje zavazadla a recepční po mě chce pas, aby mě mohl zapsat do knihy hostů. Opět jsem se musel vzpamatovávat.
V tomto hotelu jsem nakonec ještě s kolegou Petrem, který přijel po týdnu, bydlel celou dobu pobytu.
Zdviží jsme vyjeli do 7. patra, došli jsme k pokoji, otevřeli a já stál na prahu svého dočasného útočiště. Nejednalo se ve skutečnosti o hotel, ale o jakési "rekreační středisko", ve kterém jednotlivé apartmány mají konkrétní soukromé vlastníky, kteří si sem jezdí odpočinout. Náš obchodní partner pan Yamamoto si jeden apartmán koupil, aby mohl ubytovávat některé své zahraniční hosty. Později jsem se z prospektů dočetl, že se nacházím ve středisku Kirishima
Highland – nádherné, chráněné krajinné oblasti "kirišimské vrchoviny".
Ing. Aleš Plecháček
Související díly: