Dnešní doba je hektická a přináší nám do života věci, které jsme dříve neznali.
Pořád čteme o násilí mezi dětmi. Ne, že by to dřív nebylo, ale bylo to jiné, ne tak drsné.
Já si pamatuji na spolužáka z první třídy, který mi snědl svačinu hned cestou do školy.
Vejce natvrdo a chleba. Moji bráchové zjednali ihned nápravu, ručně a stručně.
Nebo když mou dceru, která byla jako dítě velmi bázlivá, strašila čertem o pár let starší a větší dcerka odvedle. Stačilo však taky jedno stručné napomenutí a vícekrát se to neopakavalo...
Babí, volala nedávno dcera v pátek odpoledne. Nejsou u tebe děti? Už měly být dávno doma.
Asi se někde koulují, říkám jí. Napadl zrovna čerstvý sníh. Ale dobrý, už jsou tady… řekla a zavěsila.
Za chvilku volala znova. „Představ si, nějaký kluk ze třídy napadl Aničku, zkouloval ji a vyválel ve sněhu, přišla celá promáčená s pláčem. Kuba jí pomáhal seč mu síly stačily, ale stejně prý museli utéct. To se mi teda nelíbí, není to poprvé co si Ančí stěžuje…“
A bylo vysloveno slovo šikana, a já to tak nenechám, a hned v pondělí ráno…
V pondělí jsem byla jako na trní. Hned jsem dcery vyptávala.
Tak co bylo v té škole?
Uf, vzdychla, to byl trapas. Jak to, ptám se? Tak si představ, šla jsem za paní učitelkou a vylíčila jí co se stalo…
Ten kluk, podivila se? Tomu se mi ani nechce věřit. Ale víte co? Já vám ho sem pošlu a vyříkejte si to s ním sama.
Babi, ze dveří vyšel takový bobíšek. O hlavu menší než Andulka, a úplně se klepal strachy. A dobře jsem si všimla, toho vítězoslavného úsměvu, když byl vyvolán na chodbu. Ta naše holka je ale čísílko.
No, udělala jsem na něho ty, ty, ty! Paní učitelka mně přes jeho hlavu šeptala, ten bude celý den sedět jako oukropeček…
Až je mi ho líto.
Mi ho taky bylo líto, babi!
Já tu holku doma seřvu!
Že by první láska, směji se. Jablko nepadá daleko od stromu. Já si pamatuji jak jsi toho, co se ti líbil hodila do kopřiv…