Byl to takový podivný rok, ten 1980. V Polsku bouřila Solidarita, blýskalo se na lepší časy, ale ve vzduchu visela intervence sbratřených socialistických států proti polské kontrarevoluci. Přesto se ohlášený termín letní dovolené neodvratně blížil a rozhodli jsme se, že na Balt k moři pojedeme. Fiátek byl naložen k prasknutí, vezli jsme velký stan s konstrukcí, konzervy, a byli jsme připraveni na všechny možnosti, které nás mohly potkat na cestě s naším ani ne tříletým chlapečkem.
Cesta po německé dálnici ubíhala rychle, ale přece jen mnohahodinová jízda v parném letním dnu udělala své. V kempinku jsme rychle postavili stan a nic mě nemohlo odradit od koupele v chladivých vlnách Baltu. Večer se rychle blížil. „Kluka si vezmi sebou,“ nařídila mi manželka,“já zatím vybalím věci.“
Ukázalo se, že cesta na pláž byla poněkud delší, než jsme očekávali, dokonce jsme se museli zeptat, kudy jít. Konečně jsme dorazili a naskytl se nám pohled na koše, v nichž se ukrývali zbylí rekreanti před nepříjemným větrem od moře. Dlouho jsme ve vodě nepobyli, byla nepříjemně studená, a tak jsme se vydali na cestu zpět. Vyšlapali jsme několik schodů z pláže k strážní věži plavčíků. Nahatý kluk poslušně cupital za mnou, když jsem náhle spatřil nástěnku s údaji o teplotě vody, vzduchu, síle větru atd. Zastavil jsem se u ní a zahloubal se do předpovědi počasí. Když jsem německý rozpis přelouskal, ohlédl jsem se, ale syn nikde. Vrátil se na písek, který ho tak zaujal, nebo pokračoval v cestě vpřed? Rozhodl jsem se nejprve se vrátit, jestli si nehraje mezi budkami. Tam však nebyl, a tak jsem se rozběhl dopředu. Volal jsem, lidé se za mnou ohlíželi, ale kluk nikde. Věděl jsem ze zkušenosti, že má překvapivě dobrý orientační smysl, a tak jsem se rozběhl zpět k našemu stanu.
„Je tu Ivo?“ zeptal jsem se manželky, která na mne vytřeštěně hleděla.“Šel přece s tebou, kde by se tu vzal?“
„Ztratil se mi“, vyhrkl jsem nešťastně a hned jsem prchal před přívalem výčitek zpět na pláž. Pobřežní hlídka právě slézala z věže a když se jsem ohlásil, že se mi ztratil syn, ochotně vylezla zpět a dalekohledem jsme marně prohledávali pláž. Řekl mi, kde sídlí Volkspolizei a vydal jsem se, teď už náležitě vystrašen, na komisařství. Chvíli jsem čekal, než policista vyřídí zákazníka přede mnou, pak jsem zasedl do křesla a pronesl zkroušeně:“ Ich habe meinen Sohn verloren.“ Službukonajícího to nijak nevyvedlo z míry, vzal papír, zasunul do stroje a začal psát hlášení.“ Name?“
Vtom vstoupila nějaká paní a nesla plačícího kluka v náručí. „Tatínku,“ vykřikl a hned se sápal z náručí ke mně.
Dáma mi vysvětlila, že ho našla plačícího na křižovatce cest a že nerozuměla, co povídá, tak ho přinesla na policii. Poděkoval jsem a všichni jsme byli rádi, že to tak dobře skončilo.
Vlastně neskončilo, teprve začalo, když jsme se vrátili ke stanu. Ale o tom bych se nerad šířil.