Dušičkové zamyšlení
Dívám se na svůj blog - tak jako již mnohokrát za ty tři měsíce, které uplynuly od napsání posledního článečku - a znovu konstatuji,že se zázrak nekoná. Ano, je to smutné, ale je to tak: náhle mi vyschl pramen inspirace. Nějak se neděje nic, co bych zatoužila zachytit psaným slovem... Opravdu nic? Ale něco přece!
Jen útržkovité vzpomínky se mi vynořují z paměti, když sama procházím setmělým dušičkovým hřbitovem, jemuž stovky blikajících svíček a lucerniček dodávají tajuplnou krásu…
Jako by se moji mrtví přidávali ke mně a připomínali mi ty nejsmutnější okamžiky mého života. Je večer na začátku října před 44 lety. Sedíme v družné zábavě s tatínkem a rodinou mé tety,u níž bydlím na studiích v Brně. Tatínek přijel,aby mně pomohl přestěhovat se druhý den do nového podnájmu. Nikdo z nás netuší, že za dvě hodiny bude tatínka odvážet sanitka do nemocnice a za šestatřicet hodin už tatínek nebude. Infarkt…
A další zlá vzpomínka. Tentokrát stará třináct let. Je pondělí, opět říjnové, a já supluji v 8.třídě. Ozve se zaklepání, do třídy vchází ředitel a říká mi, že za mne hodinu dokončí, abych šla do ředitelny, mám prý tam návštěvu. Odcházím a lámu si po cestě hlavu, kteřípak rodiče nějakého problémového žáka to budou tentokrát. Když vejdu do ředitelny a vidím tam sedět svého muže a syna, krve by se ve mně nedořezal.V tu chvíli už vím…Ano. Syn šel ráno k babičce, mojí mamince, a našel ji mrtvou. Smrt ji zastihla, když vstávala pozdě večer od televize…Chodila jsem k mamince denně. Jen tu včerejší neděli jsem vynechala. Byla jsem u ní v sobotu večer po návratu ze zájezdu, v neděli jsem měla ještě hodně práce, a tak jsem si říkala,že jí to vynahradím v pondělí. Už jsem jí to nikdy nevynahradila…
A kdo je ten poslední stín,který se ke mně v tom dušičkovém večeru přidává? Ano, můj jediný bratr. I on dodržel rodovou tradici a odešel náhle a nečekaně. Smrtící infarkt ho dostihl na autobusové zastávce, když se vracel od nemocného kamaráda. Nikdo ze spolucestujících v posledním večerním autobuse netušil, že vystupuje na okraji města, protože se náhle nemůže nadechnout. A z odjíždějícího autobusu nikdo nezahlédl, že za autobusem padá mrtev… Našli ho studenti vracející se první únorovou nocí před patnácti lety z plesu. Bylo mu teprve necelých 44 roků…
Jsou to smutné vzpomínky, ale naštěstí se z paměti vynořují i ty druhé-vzpomínky na šťastné chvíle prožité s těmi, kteří už dnes tady s námi nejsou. A je zajímavé, že tyto vzpomínky mne většinou navracejí do toho nejútlejšího dětství a velmi často směřují k jediné osobě – mé babičce.
Jsou mi asi čtyři roky a já běžím naší ulicí. Ani nepozoruji,že jsem ztratila jeden sandálek . Tak pospíchám, abych už objala svou milovanou „brněnskou“ babičku, která se nečekaně objevila s kufříkem v ruce na konci naší ulice…
A další vzpomínka! To mi jsou snad tři roky.Sedíme v babiččině brněnském bytečku v kuchyni u stolu, babička mi utírá slzičky a přemlouvá mne, abych snědla aspoň pár lžiček zmrzliny, kterou jsem jindy tak milovala. Právě jsme se vrátili z nemocnice, kde mi vytrhli nosní mandli…
A teď jsem s babičkou, sestřenicí a bratrancem „na prázdninách“ (jsem nejmladší, ještě nechodím do školy) na jižní Moravě, na statku u její sestry.Po cestě z vinohradu nás chytla velká bouřka s průtrží mračen a my jsme promokli na kost. Babička mne honem utírá do velkého ručníku, převléká do suchého a ukládá nás všechny tři do ohromné postele, kde se téměř ztrácíme pod obrovskou peřinou. A babička už nám přináší horký lipový čaj s medem , který nás zakrátko rozehřeje…
A poslední vzpomínka. Je mi sedm, držím se maminky za ruku a nedočkavě poskakuji. Jedeme do Brna. Mám na sobě nový kabátek a klobouček-hnědý s červenými puntíky - a moc se těším, až se ukáži babičce. Babička leží v nemocnici po amputaci nohy a já tehdy ještě nevím, že to bude naše návštěva poslední…
Ze vzpomínek mě probere ostré zaskřípění hlavní hřbitovní brány. Podívám se na hodinky a přidávám do kroku. Za chvíli bude osm a hřbitov se na noc zavírá. Sbohem, moji milí, a spěte sladce!
Míla Nová
Grafika: Vlasta Vrlová