PŘÍCHOD KARET DO EVROPY
Při studiu historie karet se často setkáváme s názorem, že do Evropy je mohli přinést buď cikánští kočovníci odněkud z Asie, čímž je míněna zejména Indie, nebo mongolští nájezdníci, a nebo poutníci putující ze Svaté země zpět do Evropy. Nejpravděpodobněji to však asi byli křižáci, kteří se vraceli ze svých „svatých“ výprav proti nevěrcům z východu, což by svědčilo o „egyptském“ původu karet.
Nicméně karty, zejména ty evropské, jsou pravděpodobně propojením islámského a západoevropského symbolizmu. 
Podle této teze se hrací karty, jak je známe dnes, pravděpodobně vyvinuly z Malé Arkány tarotu. Jejich čtyři symboly se dávaly do souvislosti jednak se čtyřmi stavy ve středověku nebo se čtyřmi posvátnými insigniemi Keltů, ale i se čtyřmi atributy indických božstev, avšak především se čtyřmi živly.
Hrací karty se ovšem mohly vyvíjet i paralelně s tarotovými kartami, protože při jejich srovnání si nelze nevšimnout, že je mezi nimi přímý vztah: Oba karetní systémy mají čtyři srovnatelné symboly: srdce, piky, kára, kříže (žaludy) na francouzských kartách jsou ekvivalentem k symbolům pohárů, disků (mincí), holí (žezel) a mečů na těch tarotových. Na francouzských kartách najdeme i podobné rozlišení elementů na mužské (oheň a vzduch), které jsou černé (kříže, piky), a ženské (voda a země), kterým odpovídá červená barva (srdce, kára).
Obdobný systém nacházíme i v dalších karetních systémech (Španělsko, Itálie), které vznikly nebo se z nich vyvinuly později. Na německých kartách se pak jako symboly objevují „zvonky“ (rolničky, u nás „kule“), žaludy, listy (zelen) a srdce.
Avšak zatímco tarotové karty mají komplexnější obsah, hrací karty jsou jednodušší a ve své výpovědi přímější a jednodušší.
Při sledování stop hracích karet do minulosti zjišťujeme, že všechny se ztrácejí ve 13. století. V roku 1240 se sice na církevním sněmu ve Worcesteru uvádí jakási Hra pro krále a královnu, ale není zcela jasné, zda jde o hru karetní. Až různé doklady ze 14. století, z nichž vychází najevo, že „…karetní hry se zakazují…“, jsou prvními záchytnými body.
O době počátku karetních her na našem kontinentu by mohl svědčit první doložený písemný zákaz používání „Modlitební knihy ďábla“ z roku 1367 z Bernu - takto totiž církev nazývala hrací karty té doby.
Pátrání po době „importu“ hracích karet do Evropy nás přivádí i do Čech, a to díky jedné vědecké práci o počátcích obchodování v Českých zemích. V ní nacházíme zmínku o tom, že už v roce 1340 čeští šlechtici hráli karetní hry a že císař Karel IV. tuto hru zakazoval. Jeho zákaz se však zřejmě netýkal samotných karet – ty se vyráběly dál, jak o tom svědčí dobová zmínka o Jonathanu Krayzelovi z Norimberka, který v té době už působil v Praze a proslul svými ručně malovanými kartami.
ĎÁBLOVY OBRÁZKY
Karetní hry si okamžitě po svém úspěšném „tažení“ na evropský kontinent koncem 13. a začátkem 14. století podmanily nejednoho vladaře a staly se velkou módou v každé „nóbl“ společnosti. Používaly se pro zábavu na společenské hry i na předvídání budoucnosti.
Velice brzo se zjistilo, že mohou být rovněž nástrojem na provozování hazardních her - velkou výhodou hracích karet totiž bylo, že jeden a tentýž balíček karet umožňoval hraní vícero různých her. A tak rychlé rozšíření hracích karet mělo za následek, že hráči vkládali do her stále větší sumy, takže se v hazardních hrách daly vyhrát celé balíky peněz. Ovšem mnozí méně šťastní hazardní hráči vložené peníze také snadno prohrávali a časem jejich hráčské dluhy rostly. Vášniví hráči se nezalekli ani zástavy svých majetků, někteří z nich přicházeli dokonce o veškeré své celoživotní jmění, a pak, v zoufalství, „čestně a džentlmensky“ páchali sebevraždy. V tom lepším případě z domovského místa emigrovali, když se styděli, že nebyli schopni své hráčské dluhy splácet. 
Dokonce i islámská kultura holdovala hazardu, o čemž svědčí záznamy už z roku 1400, kdy sám dědic tureckého trůnu vyhrál v kartách pořádnou sumu peněz.
Světská vrchnost na tuto situaci reagovala vymezováním pravidel karetních her nebo se je snažila zakazovat, avšak tyto zákazy a postihy za porušení zákazů byly mírné /mnohem mírnější než například u zákazů her v kostky/.
Královský dekret z roku 1369, podepsaný francouzským králem Karlem V., svědčí o tom, že z výše uvedeného důvodu karetní hry byly zakázány už nedlouho po jejich příchodu na starý kontinent. Jeho příklad následovaly další státy, které se rovněž snažily zavést zákony zakazující hraní karet mezi příslušníky nižších vrstev.
Pro církevní vrchnost byly hrací karty něco neslýchaného a nanejvýš pochybného a církev karty označovala jako „ďáblovy obrázky“. V druhé polovině 14. století byla vydána už výše zmíněná „Modlitební kniha ďábla“ a do potlačování her pak vstupují i fanatičtí mniši – jedním z nejznámějších byl například Girolamo Savonarolla. Ti začínají pronásledovat nejen hráče, nýbrž i výrobce karet, ba i samotný „zavrženíhodný krám“. A tak se ve středověku nezřídka stávalo, že byly upalovány nejen čarodějnice, ale i karty samotné.
Později se zákaz karetních her úředně sjednotil a jejich provozování bylo povoleno výlučně v kasínech, na které stát dohlížel. Z toho vytěžila státní pokladna, protože se pak zavedly daně z karetních her.
Není bez zajímavosti, že v roce 1900 vydali v Německu zákon, že dluhy z karetných her jsou čestné dluhy a nemohou být žalovatelné.
Pokračování příště: Karty a bible
Mgr. Eva Klimešová
Další články autorky:
