Bylo, nebylo...
Vizita
Běžný nemocniční pokoj na interním oddělení žil svým typickým způsobem. Pět postelí, pět pacientů, pět osudů. Na jedné z nich jsem dočasně pobývala já, jako nejmladší členka náhodného uskupení. Bylo mně dvacet let a okolní spoluležící překročily padesátku. Jak už to bývá, uzavřená společnost, bez nějakých zvláštních podnětů zvenčí, se semkla, a otevírala své duše, vzpomínky, zážitky. Určitě by žádnou z nás nenapadlo, že osoba, kterou jsme minulý týden vůbec neznaly, začne dopodrobna líčit svůj soukromý život s detaily, nad kterými se mně červenaly prsty u nohou studem.
I když jsme každá z nás žily svůj vlastní život, přesto jsme prahly touhou seznámit zbylé pacientky s našimi vnitřními světy.
Statná šedesátiletá paní, po operaci snad žlučníku(?), za kterou denně docházel drobný mužíček a přinášel dle mého názoru nestravitelné poživatiny ve stavu normálním, natož tak pooperačním. Každý den ji držel za ruku, a když ji pustil, tak jen proto, aby jí nakrájel řízeček nebo zákuseček. Paní přepečlivou péči svého Rudýnka přežila a vzkvétala. Navzdory řízečkům, navzdory koblihám!
Starší paní, která měla velké potíže sledovat hovor (špatně slyšela), byla sama jak kůl v plotě, nikdo za ní nikdy nepřišel, nikdo jí nic nepřinesl. Byla velmi milá, tichá, skromná a nenápadná.
Vedle mne kynula růžolící padesátnice, která mně ujišťovala, že ji nedávno bylo třicet, denně se líčila (a pěkně ničila erární prádlo), koketně vyhazovala nožky před jakýmkoliv lékařem, zřízencem či sanitářem. Do konce svého pobytu jsem nepochopila co jí je. Zdraví z ní přímo ukapávalo kolem všech postelí, a rozprostíralo se po nemocničním pokoji v několikacentimetrové vrstvě. Návštěvy měla různé, někdy i hrůzné. Její hlasitý hovor, smích, rozmáchlá gesta, vysoký nepříjemný fistulkový hlas mně budily ještě dlouho poté co jsem byla zpátky doma.
Další lůžko bylo jen hostovní, jak jsem si v duchu říkala. Lidé se na něm měnili téměř po hodinách. Až jedna, důležitá hodina zaklepala na dveře.
Hodina „H“, velká vizita.
Už pobíhání sester v čele s vrchní sestrou nás znervózňovalo. Urovnávání polštářů, prostěradel, kontrola nočních stolků, všechno pryč(!) jen sklenice s nemocničním čajem mohla osamoceně vzhlížet ke dveřím.
Já jsem doufala, že už mně pustí domů. Nebyla jsem připravena sdílet tak dlouhou dobu svou nejintimnější část mne samé s kýmkoliv. Hodiny jsem jen ležela a poslouchala hovor, snažila jsem se číst. To ale dost dobře nešlo kvůli hlučné „třicátnici“, která měla stále nějaké dotazy, tu na mou barvu vlasů, tu na krém, kterým jsem si natírala ruce, jindy zase chtěla přičichnout k mýdlu, které používám, či „ochutnat“ léky, které jsem měla. Uhnízdila se v ní představa, že já dostávám léky lepší, dražší, dovozové a ji odbývají českými šmejdy. Nedala si to vymluvit, marnost nad marnost.
Už jsme strnule ležely několik minut, bály jsme se pohnout, dýchat, jen jsme pozorně poslouchaly, zda už VELKÁ vizita je za našimi dveřmi.
Byla jsem první. Primář vyslechl zprávu od ošetřujícího lékaře, pročetl si nějak papíry a zvesela oznámil – „tak se balte slečno, co taky tady s vámi, že jo!“
Byl to ten nejpříjemnější okamžik z celého pobytu, a primáře, malého, svalnatého a věčně jakoby nabručeného staříka jsem v ten moment velmi milovala.
Spokojně jsem se zasunula upět pod do úhledně pravoúhle srovnané deky a mohla v klidu – i když to je neslušné – sledovat tok dalších událostí, zpráv a reakcí. To mně taky moc vadilo, že byť jsme sdílely společný pokoj, své zážitky i pocity. Nemohla jsem vstřebat fakt, že zprávu o stavu mého žaludku, konečníku či jiných orgánů pozorně vyslechli i další pacienti.
Jenže, znáte to. Dost dobře nejde vypnout uši, když je všude hrobové ticho a nahlas se probírá cokoliv – ať je to stav vody na českých tocích nebo stav slinivky pacientky naproti.
Další zastávka suity lékařů, sester a dalšího personálu byla u „třicátnice“. Ta, vyzbrojena makeupem, noční košilku rozverně odepnutou, ňadra se dmula a dmula, a rozpačitě se valila ven, přidala k nim nožku, kterou ladně vysunula zpod deky a prohlásila:
„Teda pane primáři, já už to sleduji delší dobu. Ta mladá tady jde domů, protože jí dáváte ty švýcarské tabletky, já jsem si všimla! Já je chci taky! A jestli to něco stojí, řekněte rovnou kolik, já vám to dám!“
Nastalo ticho ještě větší, primář se sklonil nad deskami se zdravotní dokumentací a měla jsem pocit, že se nemůže udržet smíchy. Vrchní sestra pohotově zasáhla. „Třicátnici (?)“ usměrnila, vysvětlila, že mám jinou diagnózu, chytla ji za nohu, kterou nešetrně zasunula zpátky pod deku, a mrazivým pohledem naznačila, že si to s ní vyřídí „PO“ vizitě. Vrchní ji evidentně neměla ráda, a proto asi ty její „švýcarské“ nahrazovala acylpyrinem. Tomu pevně a neochvějně pacientka věřila.
Nevím, jestli dostala ony zázračné švýcarské tabletky, po kterých se chodí „domů“. Celá skupina lékařů se velmi rychle přesunula k další posteli.
Milá stařenka byla ochota sama, jak vyhovět pánům v bílých pláštích, pozorně naslouchala s uchem natočeným, aby jí neušlo ani slůvko.
Primář se dotazoval sestry na tlak, teplotu, stolici, a pak se zeptal:
„Jakou má planí Horáčková tenzi?“
Než se sestra stačila nadechnout, babička pohotově přiblížila ke tváři primáře, a oznámila:
„Malou pane dochtor, strašně malou, nemohl byste zařídit, aby mně ji zvedli? Ani po manželovi penzi neberu…“.
Tentokrát se primář rozesmál nahlas a vrchní sestra nezasahovala.
Náš veselý pokoj však stále nebyl „hotov“.
Čilá žlučníkářka měla jediný dotaz a nemohla se dočkat, až primář přistoupí k její posteli.
Než stačil říct obligátní „Tak, jak se vede?“, žlučníkářka se prudce posadila, a nasadila rozhodný a velmi důrazný tón:
„Rudýnek se ptá, jestli po návratu už budu moct dělat ty osmičky!“.
Nikdo, a já vůbec ne, jsme nepochopili.
Jaké osmičky? Kde? S čím?
Po chvilce rozpaků se primář osmělil, ač bylo vidět, že mu to moc pod vousy nejde.
„Jaké osmičky, paní Drábková?“
„No přece sexovní, pane doktor, jestli prý mně to nepraskne, když budu nad Rudýnkem dělat zase osmičky, to on rád….“
Praskla jsem málem já a ostatní sbor, a to smíchy. Měla týden po operaci a velmi závažné starosti!
Jak už to bývá, po návratu domů jsem za několik dní na své „nejbližší“ zapomněla. Byla to jen krátká epizoda, život šel dál.
Minulý týden jsem se vrátila z nemocnice, z interního oddělení, kam mně zahnala slinivka.
Vybavil se mně pobyt před téměř čtyřiceti lety. Kromě stejně nechutného a vybledlého nemocničního čaje se však změnilo téměř všechno. Primář, sestry, pokoje, pacienti… a taky já. Na pokoji jsme byly jen tři.
Po dvou dnech jsem zkonstatovala, že:
„Tenzi“ budu mít malou, velmi malou, a požádám primáře o zvednutí.
Švýcarské léky asi nedostanu, nejen proto, že už mně není dvacet, ale, že asi žádné na skladě nemají.
Žádný Rudýnek mně nenosil řízečky.
Jen ty osmičky – ty mně nechávají klidnou. Na ty jsem ve svém rozpoložení nemocného ani nepomyslela.
Dagmar Jarošová