Život v emigraci - XV.
Setkání se špiony si většina lidí představuje dobrodružné a napínavé, jako ve filmu, třeba v těch známých o Bondovi. To je zásadní omyl. Protože špion musí být především nenápadný, jinak by toho moc nevyzvěděl. Také si nedává všade suché Martini, „jen zamíchat, netřepat“, jak to znáte z filmu.
My jsme se v životě setkali se dvěma špiony, o kterých to tedy stoprocentně víme, že se tím zaměstnávali, ba živili. Jeden z nich byl už zmíněný hrdinný kapitán Minařík, horlivý pracovník v emigračním hnutí a v Radiu svobodná Evropa. Jak vypadal si už vůbec nepamatuji. A to je přesně to, co špión potřebuje: být docela nenápadný. Ten druhý, který nám nejvíc uškodil, vypadal, pokud se vůbec pamatuji, jako pohůnek od volů, nacpaný do hnědého nedělního obleku. Na jeho obličej se také nepamatuji. Pan Marák ze Šlapanic. Někdo nás vzájemně představil na schůzce emigrantských novinářů v hotelu Kempinski v Amsterodamu. Žil prý v Berlíně, co tam dělal nevím, ale jezdil pilně po celé Evropě na všechna emigrantská setkání a kamarádil s co největším počtem různých činovníků. V Holandsku byl velkým přítelem právě toho člověka z redakce Okna, který nás později označil za špiony. Opíjeli se spolu, plakali si na hrudi, vyprávěli si, byli zkrátka nerozluční. Přespával u něj v pracovně, kde byly veškeré písemnosti týkající se redakce časopisu i jiné činnosti ,adresy a seznamy předplatitelů Okna. Měl usnadněnou práci.
Začalo to nevinně, jako všechny takové věci. V městě Haarlemu, na podzim roku 1973, když skončila schůze redakce časopisu Okno, která proběhla docela normálně, se vytasil náš hostitel s novinovým výstřižkem z časopisu Signál. Prý nám něco musí přečíst. Kdosi z tohoto vojáky vydávaného časopisu, psal v článku, (podepsaném iniciálami R.P., což jsou též iniciály mého švagra) o emigrantech v Holandsku. Prý ho nedávno navštívil jeden krajan z Holandska, který často jezdí do vlasti a vyprávěl mu, jací jsou to hnusní tvorové, ti emigranti, jak je on tedy poznal. V článku bylo především to, čemu se všeobecně říká drby. Tedy tenkrát, nyní je to „bulvár“. Kdo s kým, kde a proč, co kdo o kom komu řekl, atd. Zejména o ženě dotyčného redaktora tam byly soukromé věci z jejího života, šťavnaté detaily, které jsme vůbec netušili. Nic politického, kupodivu. Něco z toho jsme věděli také, většina nám ale byla novinkou. Všichni se začali dívat na nás. My jsme totiž shodou okolností měli přítele, který byl v Holandsku už od roku 1947 a jezdil často do Prahy. Znal skoro všechny ty emigranty, které jsme znali i my. A ty iniciály R.P.? Zkrátka, bylo snadné se domnívat, že jsme to byli my, kdo mu to všechno vyprávěl a on to řekl dál. Tím jsme se stali špiony. Přijeli potom jednotliví emigrační činovníci až k nám do Weertu zeptat se, proč jsme „to udělali“. Když jsme důrazně řekli, že jsme neudělali vůbec nic, odjeli, ale pak roztrubovali : „Přiznali se“. Připadali jsme si jako v blázinci. Nikdo nám nedal možnost se k tomu nějak vyjádřit, nebo se bránit. Prostě oni VĚDĚLI, že jsme špioni a basta. Bylo to jako nějaké v šílené grotesce. Zbavili nás všech funkcí (já byla tehdy šéfredaktorkou Okna) a promptně vyloučili ze všech exilových organizací. Soukromně nám někteří „přátelé“ volali, že tomu vůbec nevěří, že bychom byli špioni, ale že teda…Bylo to dokonale hloupé, ale bylo tomu tak. Vybrali si nejméně inteligentního člověka v redakci a na toho článek zaměřili. Hodili mu udici a on ji spolkl. Mimoto to byl právě on, kdo naivně našemu špiónovi věřil a dodal všechny ty informace…viz výše, ale o tom jsme se dozvěděli až mnohem později. A on také. Jednu malou výhodu to mělo : byla jsem v „no time“ štíhlá jak proutek, jako když mi bylo šestnáct let. Zhubla jsem o patnáct kilogramů.
Za několik měsíců, to už bylo v roce 1974, se jednoho jarního podvečera u nás objevil úhledný holandský pán s aktovčičkou, představil se nám jako Jan van Dam, úředník BVD (Zahraniční bezpečnostní služba), čili protihráč českých i jiných špionů. Přišel prý si s námi, zejména se mnou, promluvit o tom, zdali nemáme tušení, kdo do ČSSR ty informace dodal a dodává. Ujistil nás, že organizace, pro kterou pracuje, ví, že to my nejsme. Abychom se prý nebáli. Řekla jsem mu, že se ničeho nebojím, ale že se mi z toho ze všeho dělá nanic. Dále jsme mu sdělili, že nemáme tušení, kdo to mohl být a že nemáme také sebemenší chuť někoho obvinit. Mluvili jsme spolu dost dlouho, ale nijak jsme mu nemohli pomoci. Dal nám své jméno a telefonní číslo, abychom ho mohli zavolat, kdybychom mysleli, že mu potřebujeme něco sdělit. Přišel ještě jednou asi za čtrnáct dnů, to už s lahví vína a s kyticí. Když odcházel, podíval se na mne a velmi vážně řekl: Paní Pokorná, nevypadáte dobře, vidím, jak se tím vším trápíte a chtěl bych vám něco poradit : máte tak krásné povolání, zajistila jste si pěknou posici, nezabývejte se těmi emigrantskými záležitostmi, je vás na to škoda. Já mám na starosti na BVD české otázky už skoro třicet let. Znám hodně Čechů, i jejich mentalitu. Mám mezi nimi i přátele. Jsou to dobří a stateční lidé, půjdou si dokonce i lehnout před tanky – ale jakmile začne pršet, tak většina z nich odejde domů. Rychle se totiž dokáží přizpůsobit. Všemu.
Ani mi nemusel radit, abych se raději věnovala své každodenní práci. Té bylo naštěstí stále víc a víc. Začala jsem totiž spolupracovat s novým zákazníkem, německým nakladatelstvím Herder ve Freiburgu, a hned zpočátku jsme společně plánovali a také uskutečnili několik zajímavých titulů. První z nich byla velká a tlustá kniha o Vatikánu a vatikánských uměleckých sbírkách. Lektor i kmenový autor z tohoto nakladatelství, Dr. Wolf Stadler, je dodnes naším přítelem. Byla to úleva setkávat se s ním a s jinými historiky umění, s řediteli museí a hovořit s nimi o docela jiných problémech, dávat dohromady knihy a zabývat se něčím, co je věčné a cenné. Špioni automaticky odstoupili do pozadí. Co jsou proti věčné kráse umění a hlavně proti slávě Boží,. Ale mrzelo nás to moc. Jak možná víte sami, ze zkušenosti, nejvíce ze všeho bolí křivda. O tom už psal i Karel Čapek.
Jezdila jsem často do Říma a na všechno trochu pozapomněla. Byly to krásné zážitky v ještě hezčím městě. V milé zemi. Atmosféra Vatikánu byla neopakovatelná, především proto, že jsem měla možnost jím procházet jen s jedním, mně osobně přiděleným průvodcem, páterem, bez ostatních návštěvníků a mohla vidět i místnosti, kam každý nesměl. A sbírky, které každý návštěvník neviděl. Archivy, knihovnu, dokonce několik soukromých místností které obývá papež, a tak zvané apartmenty Borgia
Koncem července toho roku 1974 mi najednou z Československa přišla poštou tlustá obálka, ze které vypadla malá brožovaná knížečka s názvem „Spolek mrtvých stínů“, z vydavatelství Magnet. Jako autor byl uveden jakýsi Petr Bednář. K zásilce byl připojen dopis, čtvrtka formátu A4, popsaná vyumělkovaným rukopisem, který mi byl nějak povědomý. V papírech, které mi zbyly z mé redakční činnosti jsem našla napůl soukromé dopisy, psané stejným rukopisem, adresované právě tomu člověku, který nás ze špionáže obvinil. „Milý kamaráde Jožko“, atd. Podepsán byl náš dobrý šlapanický jinoch, Ervín Marák.
Stejný člověk mi teď tedy poslal tu podivnou knížečku. V připojeném dopise se zmínil o tom, že jsme se kdysi setkali „na schůzce nějaké té exilové organizace“ a vyslovil domněnku, že „se mi již jistě také už otevřely oči a poznala jsem pravou tvář emigrace..a proto že mi posílá svoji knížečku„ atd. Ve spisku byla snůška nesoustavných, nesmyslných a bezcenných informací, především klepů z prostředí československé emigrace, zejména z Německa a také něco z Holandska. Autor, tedy jeho policejní spolupracovníci, namontovali prostoduchou špionážní fabuli do záznamů pražského ministerstva vnitra, které po léta sbírali za pomoci svých agentů. Mluvilo se tam velmi konkrétně o lidech v exilu, byli jmenováni svými skutečnými jmény. Informace byly ale toho druhu, jaké můžete získat v každé hospodě, kde se scházejí Češi. Drby. Marák také zřejmě natáčel všechny své telefonní hovory s přáteli na magnetofonový pásek, a teď se staly z kontextu vytrhané části rozhovorů součástí tohoto veledíla. Stejné pásky prý pak přehrával i ve svých relacích v českém rozhlase. O sobě mluvil jako o rozvědčíkovi, který se vrátil po splnění úkolu. Udělalo se mi z toho nanic. Zavolala jsem našeho známého pána z BVD a všechno jsem mu to i s tím dopisem poslala. Ani jsem si neudělala kopii, tu jsem dostala až později z jiného zdroje. Teď tedy už nám bylo jasné, jak to všechno vzniklo a kdo to zavinil.
Jenže opravdové omluvy jsme se dočkali jen od jednoho našeho přítele, Slováka, profesora Grandtnera. A byl to on, kdo nás později přiměl k tomu, abychom zase začali psát do časopisu Okno, který teď vydával on, docela sám. Už jsme nikdy nevstoupili do žádné exilové organizace. Symposia pro krajany, která už dvacet let připravujeme, jsou populárně vědecká, nezabývají se příliš politikou. Je to nadace, ne spolek, nemá členy.
Na jiné myšlenky jsme tehdy také přišli v krásném domě našeho německého přítele, v Meersburgu na Bodamském jezeře, kam nás často zval a kde jsme tehdy i později strávili mnoho příjemných dnů. Sedávali jsme se členy jeho rodiny v zahradě pod velikánskou lípou, pili bádenské víno a nehovořili o ničem jiném, než o historii , o knihách, o umění, o kráse jezera a krajiny kolem nás. Jezdili jsme velice po okolí, ale nejraději lodí na švýcarskou stranu do St. Gallen a do Konstance, ale především na známý ostrov Mainau, (obrázek vlevo) ze kterého švédský hrabě Bernadotte (1909-2004!) vytvořil maličkatý ráj pro sebe, svoji rozvětvenou rodinu a pro všechny ty, kteří mají rádi zahrady a květiny. Byli jsme tam často, v různých ročních obdobích, pokaždé byl ostrov zaplaven spoustou docela jiných květů. Brávali jsme sebou i City, jezevčíka našich hostitelů, který si nás zamiloval. Ten měl nejraději čas růží. Válel se nadšeně pod keři v opadaných růžových lístcích a myslel si docela jistě : „ Já jsem také voňavá růže“.
Příběh hraběte Bernadotte je materiál na samostatný článek. Na obrázku vpravo ho vidíte s jeho druhou manželkou Soňou, původně jeho asistentkou, kterou si vzal roku 1973, když jí bylo 28 a jemu 63. Žil s ní šťastně ještě třicet let a narodilo se jim pět dětí.
Kdysi se měl stát švédským králem, ale protože se bez dovolení oženil s měšťanskou dívkou Karin Nisvandt, což bylo tehdy, v roce 1932, ještě zcela nemožné, byl za to zbaven následnictví trůnu.
Vzpomněl si tehdy, že zdědil po babičce ten ostrůvek v německém jezeře, a na něm zanedbaný zámek. Odstěhoval se tam a dal to za ta léta dohromady tak, že je to nejen turistická atrakce a ještě příjemné bydlení a práce pro několik desítek lidí. Vycházeli prý spolu v té rodině všichni dobře i jeho první manželka, se kterou se v roce 1971 po téměř čtyřicetiletém manželství rozvedl - a čtyři děti z tohoto prvního manželství. Měl tedy celkem, milý hrabě Bernadotte, dětí devět.
Vraťme se ale zpět ke špionům, lépe řečeno ke znormalizovanému ČSSR. V roce 1977 vyšly „Směrnice o úpravě právních vztahů československé socialistické republiky k občanům,kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů, schválené usnesením vlády dne 16. března 1977“. Byl to opravdu skvělý tah proti emigraci a ještě navíc přinesl Československu značné devisové zisky.
Podle těchto směrnic bylo možno a) vydat cestovní doklad k návratu do ČSSR, nebo b) vydat souhlas k trvalému pobytu v cizině, nebo c) propustit ze státního svazku, nebo d) odejmout československé státní občanství.
Tím začala ta proslulá éra „upravování vztahů“, která zničila dlouholetá přátelství a ukázala charakterové vady a temná zákoutí lidských duší, o kterých člověk neměl tušení. Ti, kteří před několika lety žádali na západě o politický asyl a téměř v pláči vyprávěli na všemožných úřadech, že museli odejít z vlasti z politických důvodů a že jim tam hrozilo velké nebezpečí, byli náhle schopni požádat ten samý režim, před kterým utekli, o odpuštění. Napsat, jak se od nich vyžadovalo, omluvný dopis Husákovi a zaplatit značnou sumu za poskytnuté vzdělání a především udělat všechno to, co jim StB nařídilo. Vzít dítě pryč z exilového skautu, vystoupit z exilového Sokola, odhlásit exilový časopis, nekupovat knihy exilových nakladatelství, přestat se stýkat s těmi, kteří byli nějak činní v exilových organizacích, atd. Všechno rádi udělali tito „upravenci“ velmi ochotně, najednou už jim žádné nebezpečí nehrozilo. Většinou to udělali proto, aby se v rodné vísce, či jinde, mohli vytahovat svým autem a tím, jak dobře se jim v cizině vede, a v neposlední řadě také tím, že mají cizí pas a mohou tedy kdykoliv zase odjet za hranice. Praví dědicové Jana Palacha.
Než jsme stačili tyto směrnice, které nám z Československa někdo poslal, přečíst, už jsme měli v baráku doporučený dopis od Ministerstva vnitra ČSSR se sdělením, že se nám oběma odnímá občanství, Československé i České, z trestu, za naše poškozování dobrého jména Československa v zahraničí a za to, že se „zdržujeme“ v cizině bez povolení. A bylo hotovo. Zadarmo. Ale my měli tehdy už nizozemské občanství, nebyli jsme tedy žádní bezdomovci. Jenže : ve vyhlášce byl dodatek, který pravil, že k těm , kteří jsou z trestu zbaveni občanství, nesmí jet nikdo z Československa na návštěvu. Maminka chudák déle než pět let psala za pomoci přátel uctivé supliky až k presidentovi republiky, aby jí k nám pustili, že nás chce ještě jednou v životě vidět. Pustili jí, ale až za šest let.
Věra Pokorná