Operní Divy
Primadonna je “První Dáma - též “Diva“, což má v latině význam „božská“ – oslavovaná.
V uměleckém pojetí první „Dáma“ pochopitelně vlastní veliké umělecké schopnosti, a proto jí přináleží ty největší zářivé role. Tím se tedy z „Primadonny“ stane Diva, kterou si publikum zamiluje a počne jí zbožňovat.
Ty první Divy ale byli muži, což je z dnešního hlediska poněkud zvláštní, leč je tomu tak.
Tomu „Diva“ předcházelo jakési „Diventum“, které vzplanulo z neobyčejně krásně znějících mužských hlasů. Když opera v 18 stol. dosáhla vrcholu kulturního života, byly těžké role obsazovány jen muži s mimořádnými hlasovými rozsahy.
Toho bylo u těchto „Diventorů“ dosahováno chirurgickým zákrokem – kastrací.
Tento chirurgický zákrok ovlivnil hlasovou modulaci dotyčného, což je pro nás v dnešní době hrůzná představa. Jejich hlasové rozsahy nelze srovnat s některým dnešním mužským hlasovým rozsahem.
Existují zvukové záznamy posledního “Kastranta“ *Alessandra Morechiho, které vznikly v letech 1902 – 1904, ale jsou na tu technickou dobu jen krátké. Je známo, že tito „Kastranti“ byli virtuózní muzikanti, a tedy jejich obzvláštní hlasové zabarvení i dobře vyškolená zpěvní technika musela byt skutečným uměleckým zážitkem. Když tito „Kastranti“ na počátku 19. století zvolna přestávali existovat, nastupovaly na jejich místa „Dámy“ pro jejich vysokou hlasovou polohu.
Alessandro Moreschi
nar.1858 v Montecompatrio - zemřel 1922 v Římě, byl posledním "Kastrátem", a jediným, po
němž se zachoval zvukový záznam jeho interpretace.
Se zpěvem započal ve škole di San Salvatore. Ve svých 25ti letech byl přijat do chóru Sixtinské kaple pro jeho obzvláštní hlas,a zde též vystupoval jako sólista.
Od roku 1898 vedl tento chór jako dirigent i přesto, že papež Pius X. v papežském chóru
„Kastranty“ zakázal, mohl Moreschi zůstat. Zvukové záznamy potvrzují, že mohl dokonce i nadále vystupovat jako sólista.
Moreschi zemřel ve věku 64 let. Za jeho času byl téměř neznámým sólistou a teprve až po jeho smrti, díky těm 17ti zvukovým zaznamům se stal jako poslední „Kastrát“ slavným.
Od 16. století byli hlavně z chudobných důvodů v jižní Itálii kastrováni chlapci k obsazení vysokých hlasových rozsahů v chóru Sixtinské kaple. Tato operace nebyla tak drastická jak tomu bylo u eunuchů, (někteří kastranti prý vedli i nadále milostný život). Tato oprerace ale byla dostačující, aby v pubertě u těchto chlapců nedošlo k hlasovému zlomu, jak tomu normálně bývá. Odhaduje se, že ročně bylo kastrováno až 4000 chlapců. Bylo to v době papeže Pia V., který zakázal ženám veřejné vystupování na jevištích, a tedy jejich role byly obsazovány v chórech kastranty.
Kastranti, jako např. legendární Nicolini,Seresino a Farinelli byli v 17. století zbožňováni až téměř s hysterií, jako asi tomu jest dnes od fanoušků Michaela Jacksona.
Devatenácté století bylo zlatou dobou pro operu jak v obrazovém, tak i materiálním slova smyslu. Opera byla pro širokou veřejnost, byla milována a s citem „vzývána“ celou řadou vynikajících komponistů. Také pro zpěvačky a zpěváky to byla zlatá léta. Konkurence mezi operními domy byla veliká, a tak, když chtěli publiku prezentovat své „Stars“, muselo se sáhnout hlouběji do kapsy, což se vlastně do dnešních dnů nezměnilo. Když to ta některá zpěvačka „dotáhla až nahoru“, mohla se tedy stát i bohatou. Mnohá jména „Div“ z této epochy se nám zachovala, mezi prvními to byla Angelika Catalani (1820 – 1915), Giuditta Pasta (1798 – 1865), Giulia Grisi (1811 – 1879), Jenny Lind (1820 – 1887), Mathilde Marchesi (1821 – 1915), Desiréé Artôt (1835 – 1907). Obdivovatelé popisují jejich hlasy jako líbezné, něžně zabarvené, svůdné nebo opět výrazově silné a jako tóny fléten bez námahy i orchestr přeznívající, a i své operní roli dali svojí veškerou lásku.
Jako jeden z příkladů:
Maria Malibran (1808 – 1836) debutovala ve svých 17ti létech v Rossiniho opeře, a po jejím ukončení byla nošena na rukou publika. V následujících létech uváděla evropská operní jeviště do euforie. Byl vzdáván hold jejímu výraznému hlasu a jejímu zářnému charismativnímu vystoupení na jevištích. Nutno ale podotknout, že s úspěchem se dostavila i svévolnost, prostě měla své „brouky“. Pro její jevištní partnery to byl často až „Horor“, prý počala z nenadání improvizovat, a též i hudbu interpretovala spontáně po svém, pochopitelně k nesmírné potěše publika.
Tím byl zřejmě položen základní kámen ke vzniku kultu „Diva“, který je popisován takto: Divy platí za nevypočitatelné, a proto je vzrušující je zažít. Pozoruhodné je, že i její mladší sestra Pauline Viardot (1821 – 1910) byla též oslavována jako „Primadonna“. Patrně proto, že jejich otec Manuel Garcia byl slavný tenor své doby, a věhlasný učitel zpěvu, tedy jim to bylo zřejmě dáno do vínku.
Také „pravá Diva“ byla Adelina Patti (1843 – 1919). Již ve svých sedmi letech prý zpívala zpaměti těžké árie a v jejich šestnácti letech se o ní „prali“ Impressarios. Její honoráře byly na tu dobu nejvyšší, a pro jednu sezónu působila jako „Dvorní pěvkyně“ v carském Rusku, kam cestovala s 50ti zavazadly, menažerií s domácím zvířectvem, a i vlastním kuchařem. Jak ukazuje tento příklad na Patti - Divy dovedly plně prožívat svou osobní slávu, a s tím i spojený luxus. Po ukončení své kariéry Patti ještě ve věku 62 let nazpívala celou řadu gramofonových desek.
Callas & spol.
„Divy“ 20 století vedly dále tuto tradici z počátku s úspěchem. Jména jako:Geraldine Farrar, Rosa Ponselle, Lily Pons, Ema Destinová, Luisa Tetrazzini, Almelita Galli-Curci.
Už nejsou dnes moc známá, ale v té jejich době - prvé polovině 20 stol. byly ctěny jako kult. Když Magda Oliviero, nar. roku 1912 ve svých více jak 60ti letech(!) opět vstoupila na jeviště, nahrnulo se publikum až k orchestřišti, jen aby jí mohli zblízka shlédnout, a aby pocítili její blízkost. A přece se již její éra chýlila ke konci.
Ty poslední velké hvězdy 50tých a 60tých let, jako:Maria Callas, Renata Tebaldi, Joan
Sutherland, Elisabeth Schwarzkopf. Zde je nutné podotknout, ne, že by po nich nepřicházely další nové „velké“ zpěvačky, ale ten „kult“ se stával čím dále tím více bledším.
Hvězda dnešních dob, jako je Cecilia Bartoli, je též velmi ctěna od svých fanoušků, leč nečiní žádné velikánské titulky v novinách, není exentrickou, a také nežije v přehnaném luxusu. Také jí nejsou připisovany žádné skandály, a není od svých fanoušků pronásledována na každém kroku.
Tuto pochybnou čest oslavování dnes vlastně převzaly „Popstars“ a celá řada filmových hereček.
Jeden důvod je zcela jistý - opera v dnešní době již není velkou společenskou
záležitostí jako tomu bývalo dřív. V dnešní době jde také znamenitě na odbyt „Film“ a Popstars. Ale i pojetí povolání operní zpěvačky – zpěváka se pozměnilo. Na místě nutné originality má dnes přednost kvalita a spolehnutí, že operní zpěvačka může spolehlivě zazpívat interpretaci árie, a dodržuje věrně originální notový text komponisty. Zde pak „Divě“ nezbude mnoho prostoru pro nějaké extempore. A snad také tak trochu je dnešní doba trochu věcnější a možná – žel - i méně romantická, jak tomu bývalo za časů velkých „Operních Div“.
Tomáš Vodička
Švýcarsko
Poznámka redakce: Umísťujeme foto operní zpěvačky Anny Netrebko, zaslané paní Věrou Pokornou.