1. června 2007 ukončil v Obořišti u Příbrami dobrovolně svůj život spisovatel Jan Beneš. Byl to člověk komplikovaný, provokatér a buřič, člověk sršatý a takové lidi každá společnost nerada vidí. I ta demokratická a opravdu svobodná. Československo, kam se po roce 1989 vrátil, morálně zdevastované lety socialistické beznázorovosti s ním mělo také své problémy. A vice versa.
Protože Beneš byl prostořeký a nesmlouvavý, kousavě ironický. Nic si nenechal líbit. Psát dovedl, byl zručný vypravěč. Někdy psal se strohou dokumentárností, vtipně okořeněnou a vyzdobenou absurdnímu situacemi. Jeho kniha Druhý dech, už vytištěná, byla v roce 1969 zakázána distribuovat. Ale hned ve stejném roce vyšla anglicky v New Yorku, prvního českého vydání se dočkala v exilovém nakladatelství Konfrontace až v roce 1974. Roku 2006 vyšla znovu v Mladé frontě. Byla přeložena do řady jazyků nějakou dobu byla v USA na listině bestsellerů na 11 místě. Graham Greene prý dokonce napsal, že je to kniha lepší, než Solženicinův „Jeden den Ivana Denisoviče“. Své zkušenosti z vězení, kde byl v padesátých a šedesátých letech dokonce opakovaně, odsouzen za různá provinění ( od vlastizrady a podvracení bojové morálky mužstva, až po krádež podvlékaček ) zpracoval v několika knihách. V roce 1969 emigroval do USA.
Setkala jsem se s ním v životě několikrát osobně a bylo to vždy svým způsobem setkání docela nezapomenutelné. Kdysi dávno, v roce 1963, mi podepsal svojí knížku povídek „Do vrabců jako když střelí“, ještě jí mám schovanou, kupodivu za mnou přišla do exilu.
Pak jsme se krátce setkali u přátel v Monterey v Kalifornii a naše poslední setkání bylo už také před několika lety „na IKEMU“, tedy v nemocnici v Krči, kam jsme my i on přišli navštívit Jindřicha Stikarovského, který tehdy prodělal těžkou operaci srdce. Teď už si povídají na věčnosti, Jindřich a Jan. Mají o čem, oba měli pestrý a především těžký život.
Máme tu také několik jeho „poexilových “ knih, ve kterých se zabývá v Česku nepopulárními a tabuizovanými problémy. Kniha, kterou dal dohromady spolu s Františkem Augustou „ Ve znamení temna“ by měla být povinnou četbou na školách vyššího stupně. A román Indolence by si měli také přečíst všichni.
Nemá smysl, abych o něm psala dál. Náš společný přítel , známý pražský advokát, kdysi obhájce disidentů a dokonce i dnes osob pronásledovaných, Milan Hulík, napsal hned v sobotu článek, který najdete na Neviditelném psu, v rubrice Osobnosti. Nazval ho“ Jen několik minut“. Tam je všechno to, co bych napsala také.