Mezi nebem a zemí (7) - Reinkarnace? A ještě něco k tomu
Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil či inspiroval.
Jako další vám představujeme zavzpomínání televizního režiséra a hudebníka Stanislava Vaňka.
Za redakci Václav Židek
* * *
Reinkarnace? A ještě něco k tomu
Příběh 1.
Když mi koncem padesátých let minulého století bylo asi tak 4 - 5 let, prvně jsem zaznamenal ve svém okolí s m r t. Zemřela babička z Mariánského Údolí. Šlo o vzdálenou příbuznou – tetu od nepokrevní tety mé mamky. Nikdy jsem tu „babičku“ nepotkal a samozřejmě vůbec nešlo o mou babičku – ale tak se o ní u nás mluvilo. Dokonce jsem sotva tehdy něco věděl o Babičce Boženy Němcové, takže i o proslulém Babiččině údolí, ale to babičkovské téma a ta spřízněnost názvů těch údolí – to jsem nějak v hlavince měl, aniž jsem to téma mohl tehdy znát. Jen pro vysvětlení – to Mariánské Údolí (psáno s velkým „Ú“, na rozdíl od Babiččina údolí s malým „ú“) je část obce Hlubočky v okrese Olomouc, a nikdy jsem tu obec dodnes nenavštívil, což bych asi měl.
Sotva jsem v tomto předškolním věku též něco zaznamenal o reinkarnaci, buddhismu a vůbec podobných věcech. A též jsem tehdy nevěděl nic o smrti, nezúčastnil se ani žádného pohřbu... – prostě šlo u mne ještě o zlatý dětský věk, kdy je člověku ještě blaženě, protože moc toho ještě neví a hlavně o věcech nepříjemných.
Ta smrt oné „babičky“ mne ale nijak nevyděsila, ba naopak mi v dětské hlavince uvázla myšlenka, že když „babička“ umřela, nic se neděje. Vždyť ona se na tento svět zase vrátí znovu narozená v nějakém novém dítěti. Čili r e i n k a r n a c e, jak vyšitá! Ještě podtrhuji, že jsem z tradiční křesťanské rodiny, ale tehdy jsem určitě ani nijak nevnímal Kristovo „zmrtvýchvstání“ a nanebevstoupení, nebo spasení a „zmrtvýchvstání“ lidstva, což by třeba nějakou „reinkarnaci“ vzdáleně mohlo připomínat.
Jak se tedy do mé dětské hlavinky dostalo něco, o čem jsem vůbec nemohl ani tušit?
Asi za 2 roky se narodila moje mladší sestra a já to trochu tehdy vnímal, jako návrat té „babičky“.
Ani ne za půl roku po narození mé mladší sestry mi o prázdninách po 1. třídě umřel dědeček z otcovy strany – říkali jsme po moravsky „stařiček“ (s krátkým „i“). S tím již jsem leccos prožil a jeho smrt nesl velmi těžce a hodně oplakal. Ale smířlivý pocit, že se nic neděje, protože se určitě stařiček vrátí, se již nedostavil. A ani již nikdy později. Škoda!
Příběh 2.
Při jarní návštěvě Austrálie (jaro tam je v září) jsem se na kole vypravil k asi 3 km vzdálenému moři. Každý zde ví, že na jaře (v době hnízdění) může napadat chodce a cyklisty magpie – překládá se jako „straka“, byť se té naší strace podoba leda obdobně strakatou černo-bílou barvou. Jinak jde o ptáka velikostí mezi naším kosem a holubem, ovšem se značně vyvinutějším zobanem. Toto nebezpečí nelze podceňovat, protože tu prý magpie napadl i maminku s kočárkem – maminka po útoku upadla do bezvědomí a dítě útok nepřežilo. A tak i já byl napaden, ale chránila mne povinná cyklistická helma. Jenže jde prý o ptáka velmi chytrého, a tak po několika zobancích do helmy se nakonec strefil do nechráněného ušního boltce a to jsem radost neměl, trochu to i bolelo a po návratu domů jsem musel ránu aspoň desinfikovat. Útok mne nijak nepřekvapil, překvapilo mne však, že útočník mne sledoval a stále útočil minimálně půl kilometru až k moři. Tam jsem měl v plánu tak 2 hodinky až do setmění si posedět s výhledem na mořský záliv a číst si. Jenže onen útočník stále útočil. Dal jsem si tedy pod helmu sluneční „hučku“ s přesahem i přes uši a nasadil ještě sluneční brýle, tak pták snad neměl šanci mi ublížit. Ale z četby nebylo nic – nemohl jsem se vůbec soustředit. Zajímavé je, že magpie útočil jen na mne, ač tam u moře byli i jiní vhodní k útoku, kteří ovšem asi neprojeli pod útočníkovým hnízdem, tak nebudili jeho zájem. Nakonec jsem tu plánovanou četbu u moře vzdal a vydal jsem se na zpáteční cestu. A samozřejmě stále provázen útočícím ptákem. Sečteno, věnoval mi asi tak hodinku svého času. Rozhodně dost, aby za tu dobu, kdy se nevěnoval mláďatům, byla vypleněna. Ale nevím, jak to u magpieů vlastně mají – zda jeden z páru hlídá mláďata a druhý útočí?
Samozřejmě jsem zážitek pak probíral s přáteli a dozvěděl se, že toho ptáka nejspíše iritovala moje helma – třeba její určitý lesk, možná i vínově červená barva, byť nijak nápadná. Ovšem co my víme, co je pro ptáka nápadné a iritující. Není ovšem vyloučeno, že byl-li bych bez helmy, což by ale bylo porušením dopravních předpisů, tak by na mne tolik neútočil. Jinak se zde proti magpieům nosí helmy speciální – s „anténkami“ po celé ploše helmy. Jde asi tak o 15 cm dlouhé „jehly“, které znemožňují ptákovi doklovnout až na povrch helmy – obdobnými „jehlami“ se u nás třeba chrání památky proti usedání holubů. A též jsem se dozvěděl a později i viděl, že potencionální ohrožení si dávají na hlavu brýle i opačně zezadu. Pták je takto oklamán, že máte vlastně dvoje oči – vpředu i vzadu a to již není radno si s obětí zahrávat a snad tolik neútočí.
Ale co s tímto příběhem mezi mými zážitky s reinkarnací?.
No přemýšlel jsem, proč právě já jsem se stal tak nenáviděným objektem k intenzivní steči. Říkal jsem si, že třeba proto, že jsem cizinec, tak ptákovi třeba jinak páchnu atp. Ale nakonec jsem došel k závěru, že asi máme nějaké nevyřízené účty z minulých životů. Třeba jsme oba byli králové a vedli proti sobě boj. Psychologové, ale i genealogové popisují, že každý člověk se projektuje spíše do rodu královského (nebo alespoň šlechtického), než do existence otroka, nevolníka, bezdomovce.... Jsou prý i takoví, kteří genealogovi za jím vypracovaný rodokmen nezaplatí, pokud tento odborník neobjevil v rodu modrou krev, že genealog nejspíše nepracoval správně. A tak jsem si představoval, že jak jsme spolu „královský“ bojovali, tak já čestně a protivník nečestně. Proto já jsem byl reinkarnován alespoň do obyčejného člověka, když ne opět do krále, protože i já jsem se v boji asi nějak prohřešil. Ale ten protivník bojoval méně čestně, a tak byl reinkarnován „jen“ do magpie. A tak mi to nyní dával patřičně najevo.
Mini-příběh 3.
Též to bylo ještě v dětském věku, ale blíže nedokážu specifikovat. Měl jsem sen – viděl jsem nějaký venkov, stodolu, sad, louku... A v tom snu jsem měl pocit, že jsem se vrátil někam, kde jsem již kdysi byl. Že by před nějakou minulou reinkarnaci?!
Mini-příběh 4.
Moje australská manželka, když viděla foto mé mamky (živou ji nezastihla), tak od té doby tvrdí, že byla velmi podobná Emě Destinnové a že určitě moje mamka byla reinkarnací této slavné pěvkyně a odtud i můj určitý hudební talent. Že to tak intuitivně cítí. No mohlo by být. E. Destinnova zemřela 28. ledna 1930 a moje mamka se narodila 24. června 1930 – čili reinkarnace by se zde konat i mohla.
Přídavek...
A k tématu „mezi nebem a zemí“ ještě něco zcela nereinkarnačního.
Stalo se již hodně v dospělém věku. Měl jsem pocit, že letím. Jako pták! Ve vzduchu jen tak bez jakékoliv pomůcky – ležel jsem si „na břiše“ a letěl.Ten let jsem i ovládal (pilotoval) – prohnul-li jsem natažené nohy trochu vzhůru, letěl jsem vzhůru, prohnul-li jsme dolů, letěl jsem dolů. Moc se mi ten let líbil. Jen jsem po celou dobu letu vnímal obavy, abych se nedotkl elektrických drátů, kterých bych si třeba nevšiml, a tak se jim svým pilotováním nevyhnul. Bylo to úžasné!
Když jsem se probudil, vše odsněné se mi zdálo tak přirozené a jednoduché, že jsem vstal, postavil se doma na koberec a „odskakováním“ jsem se chtěl odlepit od podlahy a zakroužit si pod stropem svého bytu. Podle snu to mělo být přece tak jednoduché! Ale nebylo. Vzlétnout se mi již nepodařilo. Snad mne tedy nikdo nebude považovat za blázna! A i kdyby, tak s tím nic nenadělám. Tak jsem to prostě zažil – ve snu i po snu. A nejsem si již jistý, ale myslím, že v nějaké obměně dokonce i vícekrát – minimálně dvakrát.
No jsou to ale věci „mezi nebem a zemí“! Že?
Stanislav Vaněk
***
Ilustrace Zdeněk Hajný galerie Cesty ke světlu
http://www.zdenekhajny.com/cz/fs14-uvod.html
Zdroj ptáka magpie : https://mashable.com/article/magpie-map-australia
Mini-příběh 3.