Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil či inspiroval.
Další vzpomínky nám poslala paní Eva Rydrychová, která je mimo jiné také stálou přispívatelkou našeho magazínu.
Za redakci Václav Židek
* * *
Maminka má vždycky pravdu
Maminka se musí poslouchat a vůbec. Je starší, zkušenější a tak. To já nepopírám. Jenže…
To bylo v časech, kdy mé děti byly školkou povinné, já pracovala na směny a maminka běhala jako laňka.
Ten rok byl velmi horký, jaro se někde zapomnělo a příroda nám brzy seslala přímo léto. Moje maminka ve svém jasnovideckém daru dobře věděla, že promeškám své oblíbené období samosběru jahod a tak sama pečlivě hlídala vyhlášení jahodové sklizně. Jakmile tento den nadešel, okamžitě mi volala a jako vždy, já vycítila její touhu mi zavolat a zvedla telefon hned při prvním zazvonění, jak to obvykle bývá, s jejím velkým údivem.
Velmi nadšeně mi oznámila, že období mého naplnění touhy po jahodách, právě nastalo!
Tento okamžik rozběhl mé noční snění o jahodových koupelích, jahodových domech, jahodovém všem na světě. V nejbližší možný termín se do mého auta přemístily všemožné nádoby, vhodné pro toto ovoce. Vycídily se sklenice na marmeládu a děti byly předány do péče tatínka. Moje maminka ještě oslovila svou přítelkyni Mílu a v daný čas stály před domem vyzbrojené kbelíky a košíky a deštníky, coby slunečníky.
Na pole jsme dojely dopoledne. Lidí moc nebylo, tak naše volba, kam jít sbírat byla veliká. Obě dámy si přály zajít hluboko do pole. Mně to oblažovalo, jelikož být uprostřed jahodového pole, je pro mě ten nejsladší prožitek. A tak jsem s oběma ženami sdílela jeden řádek jahodového nádherna. Povídaly jsme si, trhaly jahody a chválili jejich chuť. Zatímco obě spolutrhačky se ukrývaly pod deštníky před ostrým brzce letním sluncem, já se nemohla nabažit nejen jahod, ale i horkých dlaní jahodově vonícího slunečního pohlazení. Občas jsem odběhla k autu s naplněnými nádobami a zase se vracela k řádku, jenž se stal naším působištěm. Až v jeden okamžik na mě padlo podivné tušení. Ucítila jsem prostě vodu. Volám na obě dámy, že přijde průtrž, aby se zašly raději schovat do auta, s ohledem na jejich věk a fyzickou zdatnost, mé obavy o ně byly vážné. Obě ženy sňaly deštníky z nadhlaví, narovnaly se v řádcích jahodového listí a rozhlédly po italsky blankytné, čisté obloze. Zaťukaly si na čelo a opět zmizely pod deštníky v jahodovém lánu. Jenže, ouha! Skutečně se z ničeho nic během deseti minut přihnal prudký déšť. Právě jsem byla na cestě od auta a se slovy „já jsem vám to říkala“, popadla prvně nádoby s jahodami, abych je uchránila před zmoknutím. Až pak šla zachraňovat moje příte lkyně. Déšť byl tak prudký, že vytvořil v poli pěkné bahniště téměř v okamžiku. Vítr lomcoval vším okolo. Takže štíhlá paní Míla zmizela kdesi mezi řádky a mávala na mně rozbitým deštníkem, jenž ztratil svou schopnost chránit. Obalená blátem, rozesmátá a veselá se usadila v autě. Záchrana maminky proběhla hned poté. Maminka na sobě krom bláta, měla také rozmačkané jahody, na něž nechtěně upadla.
V autě bylo veselo a všechny tři nás bolelo břicho od smíchu. Hlavně, že se nestalo nějaké zranění. To jenom mě bolelo břicho víc od snědených jahod.
Když dopršelo, šly jsme si nechat zvážit úlovky. Maminka říkala prodavači, že by měl zvážit i mě, jelikož mám málo nasbíráno, že jsem víc jedla a že všechno nad 50 kg bych měla zaplatit. Ten si chudák myslel, že nám z toho lijavce prostě přeskočilo a smál se taky, leč trochu nejistě.
Cestou domů obě dámy sršely blátivým humorem, všude voněly jahody, hlína i déšť a zněl smích. Bylo to prostě děsně príma. Jak říkala paní Míla. Nebo kůlna, jak říkala moje mamka.
Dojely jsme do města poměrně brzy. Hlad nás nijak netrápil, ač bylo k polednímu. Den se vyjasnil a slunce opět rozlévalo blahodárné teplo do ulic města a vládl jakýsi polední podešťový čistý klid. Obě ženy se shodly na tom, že tento den je moc bezva a bylo by škoda jít domů a vařit marmeládu. A tak vydaly nařízení: „jde se na pivo.“ Usoudily totiž, že zedníci, malíři i popeláři chodí do restaurace také v montérkách, tak se nemá právo nikdo pohoršovat nad jejich zablácenými kalhotami.
Jelikož maminka se musí poslouchat, tak se tedy šlo. Ačkoliv představa, že si na ty jahody dám pivo, mě uváděla v zoufalství, leč – nedalo se nic dělat. Už nyní jsem věděla, že mi bude fakt blbě, ale hlavně, že to vydržím.
Seděly jsme jako tři ublácené grácie na zahrádce v restauraci. Smály se jako puberťačky, pily pivo a bylo nám krásně. A pak přišla ta otázka: „Jak jsi sakra Evino věděla, že bude pršet, když bylo tak nádherně?“
„Ucítila jsem jen vodu. Nic víc. To se mi stává.“ Načež maminka vyprávěla o tom, jak si současně voláme a jiné podobné situace se nám stávají.
„A proč jsi zachraňovala dřív jahody než nás?“
„No, napršelo by do kbelíků a byly bychom platily za dešťovou vodu než za jahody. A cokoliv by se vám stalo, to by jsme stejně zvládly, jelikož jsme silný holky.“
Od té doby už i mamka mi věří, že někdy něco vím dopředu, občas mi říkají rosničko, častěji čarodějnice. A blbě mi bylo. Ačkoliv, patrně na základě dobré nálady, jsem to snášela velmi dobře. Naplnily se v tento den všechny moje předtuchy.
Dnes už mám děti dospělé, maminka už neběhá jako laňka, paní Míla se na nás dívá z nebe, ale tenhle zážitek s mamkou často probíráme.
Mamka pochopila, že jsme provázané, já zase že když mám odpovědnost, cítím intenzivněji jakékoliv nebezpečí.
Dar od přírody, který máme. Stačí jen poslouchat a zbytek je jen zdravý rozum, empatie a láska.
PS: Marmeládu z těchto jahod jsem vezla na Knižní veletrh do Lysé nad Labem a obdarovala jí několikero lidí. Vařená byla na kamnech na chatě, s rebarborou a troškou loňského rybízu z mrazničky, za neskutečných veder, jak tomu ten rok bylo. Ačkoliv jsem nemohla tušit, že se zúčastním nějakého veletrhu, bylo mi jasné, že tyto jahody jsou výjimečné a budou mít výjimečný význam. A měly. Jak jsem tušila.
Eva Rydrychová
* * *
Anotační foto Krystyna Klosowski
https://krystyna-klosowski.beepworld.de/index.htm
Ilustrace maminky: http://www.znamizdrowo.pl/
Pojídačka jahod : https://de-de.bakker.com/pages/uber-uns Zobrazit všechny články autorky
