Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, myšlenky apod. Zaèali jsme obyèejným pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete fotku (fotky) i text na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený.
Tentokrát se podíváme hodnì zvysoka...
Silvestr i Nový rok v oblacích nad rovníkem
Zcela støízlivý oèekávám s oèima na hodinkách Silvestr. Má být tím nejbláznivìjším, jaký jsem dosud za¾il. Zastihuje mì pøi návratu z mé další cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deštì na palubì Boeingu 747 letecké spoleènosti British Airways.
Nervóznì trávím veèeøi, která je obdivuhodná i tím, ¾e se na miniaturní tácek vešlo obsa¾né menu popsané na pùl strany jídelníèku: Chicken creole duchesse potatoes Provencale and broccolli, Mandarine cake a cabbage salad with horse-radish, jinak kousek kuøete s bramborovou kaší, špetkou brokolice a pøibarveným hráškem, na vidlièku zelného salátu s køenem, jako zákusek je mandarinkové ¾elé.
Pro hladového cestovatele je to jednohubka. Proto mi ani následné trávení nebrání, abych do sebe ještì vtìsnal také tradiènì smíšené pocity, které v¾dy poskytuje povinná rekapitulace uplynulého roku. Dal, mìl dáti, nedal. Jako obvykle. Netradiènì tak èiním ve výšce skoro jedenáct kilometrù a ke všemu nad Keòou, kdy se na obzoru za letadlem pozvolna vytrácí mystická záøe svìtel Nairobi.
Ještì jsem se ani nerozlouèil s posvátnou horou Kilimand¾áro, kterou spolu s øekou Zambezi jen tuším v temnotách noci pod trupem letounu, a u¾ mám nad sebou oblohu severní zemské polokoule, na ní¾ vládne Velký vùz, souhvìzdí, zdaleka ne tak romanticky medializované jako mýtický Ji¾ní køí¾, zato symbolizující moji rodnou hroudu, po ní¾ u¾ sakramentsky teskním.
Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav èasového pøechodu z 31. prosince na 1. ledna vzaly za své. ®ádné rozèilování nad televizním programem pìtatøiceti kanálù, na palubì dávají jen Krokodýla Dundyho, ¾ádné výèitky svìdomí z pøejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z pøemíry alkoholu a bolesti páteøe z pokusù vyjádøit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané valašské nitro.
Z Johannesburgu z letištì Jana Smutse jsem odlétal do Londýna 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického èasu, co¾ bylo o hodinu døíve ne¾ v té chvíli ukazoval ten støedoevropský. Napøed zmizely špinavì ¾luté valy hald z hlušiny zlatých dolù, potom se za horizontem rozplývají i kopce Severního Transvaalu, v témìø dva tisíce kilometrù dlouhé øece Limpopo se topí svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle louèím s Ji¾ním køí¾em.
Po zhruba pìti hodinách se naše letadýlko s témìø ètyømi stovkami pasa¾érù na palubì ocitá nad rovníkem, protínajícím zhruba v polovinì Keòu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrù, venkovní teplotu mínus 57 stupòù Celsia a rychlost letu 870 kilometrù v hodinì. Udatní mu¾i za kniplem zøejmì náš vzdušný koráb umnì koèírovali tak, abychom zrovna v okam¾iku našeho pøeletu z ji¾ní polokoule nad severní mohli slavit Silvestra.
U¾ dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasa¾ér smíøil s faktem, ¾e navzdory zemské pøita¾livosti vydr¾í pøes dvì stì tun tì¾ký letoun ve vzduchu nepøetr¾itì deset i víc hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblaènou oslavu Nového roku. A tato skuteènost je tak silná, ¾e zcela tlumí mùj chronický strach z létání, kterého mì nezbavilo ani dvacet let pravidleného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, je¾ pro navození psychické otupìlosti svého organismu mám na palubì letadel k dispozici v¾dy i s tabletami nitroglycerinu.
Pilot mìl urèitì dobrý úmysl, byl patrnì køes»an a stejnì jako já nebral vá¾nì skuteènost, ¾e v boeingu je minorita køtìných Evropanù, zato vìtšina Indù, Èíòanù a nìkolik pøíslušníkù jiných národností muslimského a ¾idovského vyznání, hlavnì sezonních pracovníkù, zamìstnávaných v JAR a letících patrnì pøes Londýn do svých nových evropských domovù.
Moje velikášství, ¾e svìt jsou jen køes»ané a jejich Silvestr, dostal øádnì zabrat. A tak se stalo, ¾e ve chvíli CH, kdy èekám, ¾e v letadle propukne všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu, se ozývá jen spokojené pochrupávání vìtšinou snìdých pasa¾érù. Pravda, po kapitánovì pøání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na úèet britské letecké spoleènosti palubní prùvodèí pohárky s šampaòskými bublinkami, ještì zøejmì sovìtské polosuché provenience, ale je po èertech málo rukou, které po nich sahají.
Jediným rozmarem tohoto okam¾iku je nenadálá turbulence, tak¾e pøipoután k sedadlu dbám hlavnì na to, aby se mi pøi kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného moku, jemu¾ jsem rozmno¾il promile alkoholu nenápadným dodáním nìkolika vìtších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.
Kdy¾ si uvìdomuji, ¾e zamýšleného delíria nedosáhnu, obracím se ura¾enì do svého nitra, kde s údivem zjiš»uji, ¾e výjimeènì nemám dùvod pro rekapitulaèní zpytování svìdomí. Naštìstí je ale naè vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoò slastné okam¾iky doèasné blízkosti milované Afriky. U¾ jen pár hodin a pohltí mì znovu civilizaèní chaos starého kontinentu, v nìm¾ si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.
Ty tam budou také ještì tajemnìjších pohledy kávových oèí polonahých zulských taneènic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z nìho¾ se stal dobøe prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu Proto si nostalgicky v mysli pouštím støihový film poskládaný ze støípkù exotického okouzlení, malých i vìtších psychických otøesù, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.
Prostì z toho všeho, co mì zasáhlo i tìsnì minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo bìhem mých cest po krajinì klukovských snù - po Jihoafrické republice, zemi platiny, zlata, diamantù a moravských horníkù.
Bøetislav Olšer
