Do Národního muzea jsem zavítala po nìkolika letech a musím øíci, ¾e jsem byla znovu okouzlena ú¾asnými prostory té nádherné neorenesanèní budovy, která chtì nechtì èlovìka do historie prostì vtáhne. A nejen do historie samozøejmì, pøesto¾e ta pravìká s mamutí mámou a pøibylým mamutím dì»átkem v ¾ivotní velikosti nás velmi láká. Procházíme kolem chlupaté dvojice celebrit a mo¾ná nás napadne, ¾e nejsou zase tak velcí... Zvláštì pokud jsme u¾ pøedtím prošli pod kolosálním modelem krakatice obrovské.
Pojïme se spolu ale spíš podívat na ty ménì tradièní a snad tedy ménì lákavé expozice.
S velkou dávkou pochybností mo¾ná pøistoupíme k mineralogické sbírce. Oèekáváme tu jednotvárnou nudu - co¾ je ovšem pøesnì opak toho, co opravdu za¾ijeme. Expozice nás oèaruje svou rozmanitostí - stejnì jako ta pøírodovìdná - tryská na nás barvami, tvary a krystaly... Pøíroda je prostì úchvatná! Sledujeme dokonale provedené øezy a dochází nám, jak ú¾asná magie se skrývá v srdci minerálù. Je to skoro jako zázrak - svrchu takøka obyèejný kámen, uvnitø dechberoucí poklad. Wow!
A kdy¾ se rozhodneme navštívit také expozici modernìjších dìjin, konkrétnì tìch z 20. století? Musíme nejprve pøejít do vedlejší budovy stvoøené pod vlivem socialistického realismu - a mo¾ná nás napadne, ¾e celá ta budova je muzem 20. století. Ka¾dá místnost, chodba a schodištì èpí krabicovitì nudnou šedí, kterou nikdo neoprášil... Expozice hezky koncipovaná, od ka¾dého trochu, ale nejvíc nás obvykle zaujme nìco, co se týká nás osobnì. A já tu objevila kuchyò svojí babièky! Je to spíš nostalgie ne¾ historie, v¾dy» existovala ještì nedávno. Babièka takhle ¾ila a¾ do své smrti.
A nakonec mì v muzeu nejvíc pøekvapilo a dalo by se øíci, ¾e vylo¾enì dostalo do kolen, co bych neèekala. Spojovací chodba mezi historickou a novou budovou. Procházíte skrz ní a dost mo¾ná tudy jen prosvištíte, jako já napoprvé. V tom pøípadì zaregistrujete pouze krátký úryvek z celého asi dvacetiminutového filmu, jen¾ tu pøedstavuje samostatnou multimediální expozicí "Momenty dìjin". Napodruhé jsem se tady ovšem zastavila. A proto¾e mì film zaujal, nechala jsem se inspirovat lidmi kolem a døepla jsem si k nim, jen tak, na zem. U¾ívala jsem si to! Zùstala jsem, dokud film nebì¾el dokola, aby mi opravdu neuteklo vùbec nic. Byla to velmi hezká teèka. Teèka zachycující pomíjivost lidského ¾ivota. V kontextu s vývojem celé planety v èlovìku zanechává zvláštní pachu»... Velmi povedené, nápadité! A pøitom ¾ádné slo¾itosti... V jednoduchosti je krása!
Tak se budu tìšit na pøíštì. Vìøím, ¾e mì tahle staronová kráska za pár let zase znovu nìèím pøekvapí...