Tentokrát zaènu zcela neobvykle. Jednou uprostøed noci, po krátké a úspìšné urologické procházce jsem nemohl usnout. Chvíli jsem se opatrnì pøevaloval na našem milovaném „letišti“ abych neprobudil man¾elku a nakonec mùj zrak v polotmì lo¾nice utkvìl na stropì. Samozøejmì jsem toho moc nevidìl a tak jsem zaèal pøemýšlet, jaký by byl svìt bez barev a co to vlastnì ta barva je. A proto¾e jsem slíbil vychválit barvu (barvy), tak s pomocí internetu hurá na to! A hned v úvodu musím pøiznat, ¾e jsem „rešeršoval“ jako divý…
To, ¾e se v pøírodì obèas objevují krásné barevné jevy, velké na oboze nebo malé tøeba na vodotrysku, lidé znají od nepamìti. A podobnì pak i to, ¾e všechno co vidíme i bìhem dne mìní svou barvu. Vysvìtlit podstatu a vylo¾it vlastnosti barev trvalo snad dvì tisíciletí a stále není jisté, zda je to vysvìtlení úplné! Barva souvisí se zdroji osvìtlení a jejich vlastnostmi, dále s vlastnostmi pozorovaného objektu a ve finále souvisí s mechanismy vnímání od oka a¾ po mozek èlovìka èi zvíøete. Barva je tedy komplexní psychofyzikální jev a vzniká vlastnì a¾ v našem mozku!
Pøi vysvìtlení tìchto opravdu slo¾itých procesù si „lámalo zuby“ mnoho myslitelù, vìdcù, samozøejmì malíøù, ale i básníkù od starovìku a¾ dodnes… Jen letmo – Aristoteles, Seneca. I. Newton, T. Young, H. von Helmholtz, ale i W J. Goethe. Nejvìtší pokrok v „problematice barev“ nastal na pøelomu 18. A 19. století. Goethe pak napø. hledal mezi barvami podobnou harmonii, jaká existuje mezi tóny v hudbì. Doporuèoval, které barvy k sobì ladí a které ne, podobnì jako je tomu u tónù. Thomas Young (1773 – 1829) se zajímal o mechanismus rozpoznávání barev a barevných odstínù. Jako první pøišel s teorií, ¾e barevné vidìní musí souviset i s okem a polo¾il základní pøedpoklad existence tøí základních receptorù v sítnici oka, citlivých na rùznou oblast barevného vlnového spektra. Jeho teorii o míchání barev pozdìji rozvinul Herman von Helmholtz (1821 – 1894). Tvrdil, ¾e mícháním základních barev mù¾eme získat jakýkoliv barevný odstín a odvodil spektrální absorpèní køivky pro tøi fotoreceptory. Spoleènì jsou Young a Helmholtz pova¾ováni za zakladatele trichromatické teorie. Tato teorie byla nejprve potvrzena elektrofyziologickým mìøením a v roce 1964 prokázána výzkumem Paula K. Browna a George Walda. Roku 1967 pak získal G. Wald Nobelovu cenu za dùkaz existence fotoreceptorù. Nyní ale musím pøibrzdit a pøejít na nejchvályhodnìjší a trochu jednodušší zajímavosti barev.
Barevné vidìní v oèích všech ¾ivoèichù, zprostøedkovávají fotoreceptory zvané èípky. Lidské oko má èípky trojího druhu, které jsou citlivé na tøi základní barvy – èervenou, zelenou a modrou. Pokud nìkde vidíme barvu bílou, jsou všechny tyto tøi receptory plnì zasyceny. V pøípadì èerné barvy naopak nejsou zasyceny vùbec. Všechny další barvy vznikají smíšením tìch tøí základních barev a dá se øíci, ¾e bílá a èerná vlastnì nejsou barvy!
A jak je to u jiných ¾ivoèichù? Jedno z nejdokonalejších barevných vidìní v ¾ivoèišné øíši najdeme u ptákù. K rozpoznávání barev jsou vybaveni ètyømi typy èípkù, co¾ jim umo¾òuje vnímat mnohem širší paletu, vèetnì mnoha purpurových odstínù, a dokonce i ultrafialového spektra, které lidská èoèka vùbec nepropustí k sítnici. Díky tomu je pro nì svìt daleko barevnìjší ne¾ pro nás! Také pavouci a mnozí pøíslušníci hmyzu dovedou rozlišovat ultrafialové svìtlo. Vèely napøíklad díky této schopnosti vidí na okvìtních plátcích vzory, kterými rostliny navádìjí své opylovaèe k nektaru. Barevné vidìní vèel ovšem není oproti lidskému obsáhlejší, jen je posunuté do jiné èásti spektra. Na místo èervené, zelené a modré vidí vèely dobøe ¾lutou, modrou a ultrafialovou. Proto také kvìty, jejich¾ hlavními opylovaèi jsou vèely èi jiný blanokøídlý hmyz, bývají èasto ¾luté èi modré, zatímco kvìty v èervené barvì, kterou vèely nevnímají, spolupracují na opylování s kolibøíky èi motýly. Velmi kvalitní barevné vidìní mají i nìkteré ryby. Mù¾eme u nich dokonce rozlišit ètyøi typy èípkù jako u ptákù, z toho jeden vnímá ultrafialové spektrum a uplatòuje se napøíklad k detekci planktonu. U øady pestøe zbarvených obyvatel moøských korálových útesù nebo tøeba afrických jezer hrají barvy významnou roli také v pohlavním výbìru. Jiné druhy ryb ovšem barvy tak dobøe nerozlišují a vìtšina hlubinných ryb nevnímá barvy vùbec.
O psech se døíve tradovalo, ¾e vidí èernobíle. Dnes víme, ¾e to není pravda. Mají v oku jen dva druhy èípkù a barvy vnímají, ovšem nedovedou rozlišit èervenou od zelené, které jim splývají v jakýsi odstín ¾luté. Svìt pro nì navíc pravdìpodobnì postrádá syté tóny a je spíše pastelový. Takto dichromatické vidìní (dva typy èípkù v oku) je spoleèné vìtšinì savcù, ka¾dý druh je ovšem „naladìn“ na trochu jiné barvy. Myši èi potkani napøíklad nejlépe vidí v ultrafialové a zelené èásti spektra.
Ale zpìt k vlastním barvám, jak je vnímáme my, lidé. Vzniklo dokonce nìkolik teorii barev. Podle té asi nejznámìjší jsou základní tøi primární barvy - ¾lutá, èervená a modrá. Smícháním tìchto tøí èistých barev vytvoøíme sekundární barvy - oran¾ovou, fialovou a zelenou. Pohybem po barevném kruhu si napø. všimneme harmonie mezi sousedními barvami.
Barevný kruh pak obsahuje barvy primární, sekundární a terciální. Barvy v kruhu vedle sebe jsou analogické a mají ni¾ší kontrast. U diváka vyvolávají harmonii a klid. Je to tøeba modrá, modrozelená a zelená, nebo oran¾ová s hnìdou. Komplementární barvy pak le¾í na kruhu proti sobì a jsou nejvíce kontrastní. Za harmonické se také pova¾ují barvy, které mohou být na barevném kole spojeny rovnostranným trojúhelníkem. I tyto barvy mezi sebou dobøe ladí. Dále je dobøe vidìt, která barva je pocitovì spíše studená a která teplá. Teplé barvy se zdají být bli¾ší nebo vystupující, studené pak vypadají, ¾e jsou vzdálenìjší nebo jakoby ustupovaly. Mezi teplé barvy tedy øadíme èervenou, oran¾ovou, ¾lutou a nìkdy i svìtle zelenou. Naopak barvy studené – tyrkysová, modrá, fialová – obsahují zejména modrou barvu. Dùle¾ité je, ¾e ka¾dý vnímáme barvu trošku odlišnì, nìkdy na nás pøi vnímání barev pùsobí i optické klamy, kdy jedna barva ovlivòuje barvu sousední. Zároveò je také dobré si uvìdomit, ¾e nìkteøí lidé mají s vnímáním barev problémy. A abych si naklonil nì¾né pohlaví, tak musím potvrdit známý fakt, ¾e ¾eny vnímají a rozlišují více barevných odstínù ne¾ mu¾i!
Vnímání barev je subjektivní zále¾itost, a pøechody mezi jednotlivými barvami barevného spektra jsou plynulé. Ka¾dý jazyk na svìtì rozlišuje dvì a¾ dvanáct základních barev, jejich¾ pojmenování je jednoslovné (ale ne napø. tmavo modrá), u¾ívají se s vysokou frekvencí a o jejich u¾ívání panuje jazyková shoda. Nejprimitivnìjší jazyky, které rozlišují mezi pouze dvìma barvami, v¾dy nejprve rozlišují mezi tmavou barvou a svìtlou barvou. Posléze se k nim v¾dy pøidává èervená, a tak tøi nejzákladnìjší barvy jsou èerná, bílá (i kdy¾ to vlastnì nejsou barvy!) a èervená. Následuje zelená nebo ¾lutá, pak druhá z dvojice tìchto barev, a následnì modrá. Všechny jazyky se šesti barvami tak obsahují èernou, bílou, èervenou, zelenou, ¾lutou a modrou. Pozdìji se vyvinou i názvy pro ostatní barvy. Èeština má jedenáct základních barev: èernou, bílou, èervenou, zelenou, ¾lutou, modrou, hnìdou, šedou, oran¾ovou, rù¾ovou a fialovou. Ruština a italština mají dvanáct barev – pro svìtle modrou a tmavì modrou mají jednoslovné názvy. I souèasná angliètin si pak nedávno oficiálnì rozšíøila svou barevnou škálu o barvu tyrkysovou (svìtle modrá) a barvu lila (svìtle fialová), a tak má tøináct základních barev.
Pøi chvále barev nesmím zapomenout na koloroterapii. Techniku léèení pomocí barev pou¾ívali u¾ staøí Egyp»ané, i kdy¾ pochopitelnì podstatu tohoto léèení neznali. Barvy jako elektromagnetické vlnìní toti¾ pùsobí na lidskou mysl, a to opìt na ka¾dého jedince rùznì. Nìkteré barvy pùsobí agresivnì, jiné uklidòují. Zále¾í opravdu na barvì našeho okolí èi na obleèení. Zelené a modré odstíny pùsobí uklidòujícími pocity a naopak výrazná èervená pùsobí agresivnì nejen na býky, ale i na nás, „pány tvorstva“.
Barva – spolu se svìtlem - jsou dva základní pojmy spojené s naším ¾ivotem. Ovlivòují naše bytí, myšlení i city, zabarvují naši náladu i ¾ivotní energii, slou¾í jako „lék" v koloroterapii a arteterapii, a jsou zdrojem obrovské energie, která po celý ¾ivot ovlivòuje naši celou bytost. A proto – barvám budi¾ chvála, stokrát chvála!