ATELIER ZDENY BRAUNEROVÉ
Vlastní atelier si nechala postavit v roce 1904 v anglickém stylu. Stojí v sousedství mlýna, který její otec zakoupil v roce 1861 a nechal pøedìlat na letní bydlení. Zdena se narodila v roce 1858 do rodiny zámo¾ného právníka a politika. Její maminka pocházela ze šlechtického rodu a právì po ní zdìdila výtvarný talent, jemnost i smysl pro krásu. Po otci, který pocházel z mlynáøské rodiny, pak vytrvalost, temperament a ¾ivelnost. V rodinném salonu se ji¾ v mládí setkávala s významnými osobami z øad umìlcù. Byla hudebnì i jazykovì nadána, ale i vedena k domácím pracím. Nejvíce volného èasu vìnovala malování, uèila se i u Amálie Mánesové, pozdìji u Sobìslava Pinkase. O její budoucnosti definitivnì rozhodla cesta s maminkou a sestrou do Paøí¾e v roce 1878. Zaèíná studovat v Paøí¾i u presti¾ních uèitelù a mìsto si zamilovala. Vrací se tam èasto, proto¾e Paøí¾ byla k ¾enám, které se profesionálnì vìnovaly umìní, tolerantní. Cestovala do Anglie i Nìmecka, èasto také do Itálie. Jako kultivovaná a originální osobnost mìla øadu pøátel mezi umìlci všech generací.
Významným mu¾em v jejím ¾ivotì zaujímal krajináø Antonín Chittusi, se kterým pro¾ívala i svou první velkou lásku. Zatím co ona snila o inspirativním a rovnocenném umìleckém svazku, on potøeboval ¾enu jen k vytváøení rodinného zázemí. Osudovým mu¾em se pozdìji stává o 17 let starší básník Julius Zeyer. Jemu i po letech i mladšímu Vilému Mrštíkovi vadila její samostatnost a nezávislost. Neuspìla ani s literárním kritikem F. X. Šaldou. Všechny její lásky mìly vìtšinou komplikované povahy a pro praktický ¾ivot byly málo pou¾itelní. Vyboèením byla jen nìkolika denní láska pro¾itá s francouzským sochaøem Augustem Rodinem pøi jeho návštìvì v Èechách. Pro poslední románek, se spisovatelem a pøekladatelem Milošem Martenem, který byl o 25 let mladší, jí odsuzovala i rodina. Ona ale byla zvyklá nastupujícím umìlcùm v zaèátcích pomáhat, i kdy¾ mnozí toho zneu¾ívali.
V ¾ivotì se nedaøilo ani její sestøe Annì, provdané do Francie za literáta Elémira Bourgase. Se Zdenou je pojilo silné pouto, a kdy¾ nemohly být spolu, dopisovaly si. To pro obì mìlo navzájem posilující význam. Anna tì¾ce nesla, ¾e je jen man¾elkou literáta a vadilo jí i slo¾ité postavení ¾en ve Francii. Dopisy psané hovorovým stylem ukazují postøehy z jejich bì¾ného ¾ivota, informace ze spoleènosti, rodinné a intimní problémy. Dlouhé pasá¾e obì vìnovaly módì, psaly o zajímavých lokalitách, které navštívily, o umìleckých dílech a literatuøe. Zdena také vedla rozsáhlou korespondenci s dalšími významnými osobnostmi, které poznala pøi svých studiích, èastých návštìvách Francie i v dalších zemích, které navštívila. Dochovaná, neuvìøitelnì rozsáhlá korespondence, která nebyla zatím systematicky zpracována, se stala významným pramenem pro pochopení souvislostí doby, dùle¾itých osobních vztahù, názorù a ¾ivotních pøedìlù této umìlkynì. Stala se symbolem vzepøení se proti dobovým konvencím a malomìš»áctví.
V osobním ¾ivotì se sice Zdenì nedaøilo, ale v umìleckém to bylo opaènì. Pova¾ovala se sice za malíøku krajináøku, ale maluje sklo, vytváøí lepty a je úspìšná s kni¾ní grafikou. Stala se zprostøedkovatelkou èeské kultury ve Francii, kde organizovala nìkolik výstav se zamìøením na lidové umìní. Dosáhla øady mezinárodních ocenìní na poli dekorativního umìní, zejména svými návrhy a malbou skla (Londýn, Paøí¾, Saint Louis, Praha, Berlín). Velmi významným mezníkem bylo její pøátelství s francouzským generálem Mauricem Pellé, se kterým umìlkynì úzce spolupracovala na pøípravì výstavy èeskoslovenského lidového umìní v Musée des Arts Decoratifs v Paøí¾i v roce 1920 a který pozdìji vstoupil i do rodiny sòatkem s její sestøenicí Jarkou.
Ateliér si navrhla sama a inspirací jí byly návrhy anglických venkovských domù. Zdìná budova se sedlovou støechou má prostornou malíøskou dílnu s velkým oknem, pro návštìvy, které byly velmi èasté, pak slou¾il malý salonek. Dùm doplnila døevìnou verandou a vzhledem k èastým záplavám døevìné schodištì umo¾òoval pøístup do místnosti ve výšce zvýšeného pøízemí. Po její smrti v roce 1934 stavba zaèala chátrat, èasto mìnila majitele a za¾ila i necitlivou pøestavbu.
Støedoèeské muzeum získává v roce 1974 Braunerùv mlýn i s atelierem. Vyu¾ívá je pro své potøeby a¾ do roku 2002. Tragické záplavy v srpnu 2002, kdy voda dosahovala do výše 6 metrù, poznamenaly oba objekty. V následujících letech se provádí i restaurování atelieru, pøi kterém byly odstranìny dodateèné úpravy. Jak pùvodnì stoletý objekt vypadal, zjiš»ovali muzejníci z dochovaných dokumentù a obrazù autorky. Interiér byl upraven do dobové podoby, opìt rekonstruován krb, pùvodní nábytek nahrazen replikami s barevným ladìním, tak jak si to umìlkynì sama namalovala. Vlastní atelier je vytvoøen z autentických pøedmìtù èasovì a dobovì odpovídajících. Stìny zdobí její obrazy, pøedstavuje se jako kni¾ní výtvarnice. Obrázky ukazují na její vývoj od poèátku v Roztokách, pobyty v cizinì i tvorbu po návratu domù. V sedmdesátce obrazù jsou vystaveny i studijní práce a kopie co¾ pùsobí vìrohodnì jako malíøská dílna. Interiér nebyl jen malíøskou dílnou, Zdena se ráda obklopovala staro¾itnostmi i výrobky lidového umìní. Pokud tato místa navštívíte, budete mít pocit, ¾e si malíøka jen na chvilku nìkam odskoèila a brzy vás ve svém salonku pøivítá.
Foto: v atelieru není dovoleno fotografovat, proto jsou jen z veøejných zdrojù, zejména ze Støedoèeského muzea v Roztokách