Máme rádi zvíøata… Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Nedávno na stránkách našeho magazínu zaèal úspìšný seriál, do kterého pøispíváte svými pøíbìhy. Seriál má název "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy. Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Zde je další váš pøíspìvek o zvíøátku…
Køeèek
Vìtšina rodièù to zná, kdy¾ potomek zaène moc tou¾it po domácím zvíøátku. Moje dcera nebyla jiná a podléhala televizním poøadùm o nich. V té dobì si nemohla vybrat jestli slona, ¾irafu nebo opici, nejradìji by chtìla všechny mít doma. Vìøila mým slovùm, ¾e si bude moci v Zoo vybrat a koupit. Celou cestu tam pøemýšlela nahlas, které zvíøátko by mìla radìji, pak se rozhodla, ¾e to, které nebude moc drahé. Bylo krásné poèasí a dámy slonice se svým ošetøovatelem šly po cestì nám naproti. Jejich mohutnost byla pro dceru šok a já mohla jedno zvíøe odškrtnou, zejména kdy¾ ještì nás pozdravily svým mocným troubením. Kdy¾ na nás pøes vysoký plot koukala zvìdavá ¾irafa, pochopila dcera, ¾e k nám do bytu by se opravdu nevešla. Zùstala tedy jen opice a její pøedstava, ¾e se nám bude houpat na lustru. Uznala, ¾e ti velcí orangutani se houpat na lustru asi nemohou a pak se ozval hrozný øev. Kousek dál byl výbìh malých opièek, kam zabloudil vrabèák. Celá øvoucí tlupa se ho sna¾ila chytit a kdy¾ u¾ bylo zøejmé, ¾e se jim to povede, tak jsme radìji odešly. Zlou a uøvanou opièku také u¾ nechtìla. Návštìva v ZOO tedy splnila svùj úèel. O rybièky nemìla zájem, cvièení delfíni by se do vany nevešli a tak na èas byl doma klid. Na podzim nastupovala do první tøídy a tak jsme mìli úplnì jiné starosti. Za rok pøišla s tím, ¾e bychom si mohli poøídit køeèka. Okam¾itì jsem odmítla v bytì pìstovat myš. Dcera zaèala pøitvrzovat s tím, jak je to milé zvíøátko, ¾e ve škole u¾ má ka¾dý. Kdy¾ prohlásila, ¾e krmení mu bude kupovat ze svého, tak jsem zbystøila. Ona, která si z vlastních penìz nechtìla koupit oblíbenou zmrzlinu bude kupovat krmení, tak to u¾ bylo vá¾né. Nakonec jsem po nìkolika týdenním pøesvìdèování neuvá¾enì øekla, ¾e jako dárek k svátku nebo narozeninám ho koupíme. Za pár dní mi byl pøipomenut její svátek a mùj poslední argument, ¾e nevím, kde se vùbec prodávají padl. U¾ to mìla zaøízené a tak se sklenicí od okurek vycpanou vatou jsem šla na uvedenou adresu. Jestli jsem cestou doufala, ¾e nikdo nebude doma, hluboce jsem se mýlila. Pøivítal mne pán s tím, ¾e prodává pouze dospìlým co¾ u¾ jsem byla, zaèal o tom, jak mladì, dobøe vypadám a bez reakce z mé strany, mì odvedl do kùlny. Pøitom vypoèítával všechny klady tìch hlodavcù pro dìti, já mìla pouze jeden zájem, vypadnout co nejdøíve ze smradlavé kùlny plné rùzných myší s pøesvìdèením, ¾e se mi o nich celou noc bude zdát. Vybrat si, jsem okam¾itì zavrhla s tím, ¾e mám dceøi pøinést kluka. Smál se, podal mi láhev s myší se slovy a» si to u¾ijeme a koneènì jsem s ulehèením vypadla. Kdy¾ jsem pak vidìla své š»astné dítì, jak se o Feriho sama peèlivì stará, tak jsem si øekla, ¾e to tak špatný nápad nebyl.
®e to byl omyl, jsem pochopila pozdìji, kdy¾ dcera odjela do školy v pøírodì. Nechala mi myš na krku, proto¾e všechny hodné maminky z její tøídy se o køeèky po tu dobu postarají. Copak to krmení, to by ještì šlo, ale úklid? Vzít myš do ruky, hrùza. Jen¾e po èase vyzbrojená rukavicemi a hadry jsem se do toho musela pustit, to u¾ ten smrad nešel nièím kamuflovat. Krmení jsem dávala v¾dy veèer ani¾ bych rozsvìcovala, prostì vidìt jsem ho nemusela. S èištìním to bylo horší a jakoby ta potvora na to èekala, ne¾ jsem se nadála byla pryè. No alespoò jsem mìla èas to poøádnì uklidit. Bylo mi jasné, ¾e do toho akvária zpìt sama nevleze, tak jsem ho pøeklopila na stranu, aby se mohl vrátit. Dala krmení a v klidu odešla z pokojíku. Po zjištìní, ¾e se nevrátil ani po dvou dnech, jsem zaèala být nejistá. ®rádlo sice ubylo, ale køeèek nikde. V práci jsem zjiš»ovala jestli nìkdo nemá s køeèkem zkušenosti. Mìli a dokonce všichni a pøed mnou se otvíral hrùzostrašný scénáø. Vše rozkouše, hlavnì pozor na peøiny a záclony, hledej bobky, prostì co èlovìk, to jiná tragická zkušenost. Hledala jsem marnì a to jsem obrátila skoro celý byt. Nejhorší na tom bylo, ¾e dcera se ka¾dým dnem u¾ mìla vrátit. V noci jsem slyšela dupot celého stáda myší, ráno se probouzela úplnì zpocená, jak já to dceøi vùbec vysvìtlím. Na ¾ádnou výmluvu èi omluvu jsem nepøišla ani v dobì, kdy dcera stála za dveømi. První její cesta vedla do pokojíku k Ferimu. Jé, tys ho pustila ven zahlaholil její hlásek, to jsi moc hodná. A ¾e si ho klidnì chytí. Trvalo dost dlouho ne¾ se ozvalo u¾ ho mám. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, ¾e se našel. Je nìjak hubený a zdá se mi menší komentovala dcera. To víš, u¾ dlouho jsi ho nevidìla oponovala jsem a šla vybalit vìci z jejího kufru. Právì jsem zapínala praèku, kdy¾ se ozvalo a je tu ještì další a další. Nebudu napínat, Feri mìl pìt dìtí a zatím co dcera jásala, ¾e bude mít ve škole o èem povídat, já zoufala pøemýšlela co dìlat s tou havìtí.
Byla jsem také upozornìna, ¾e se velmi rychle doká¾ou i ty malý bìhem mìsíce spárovat. Nakonec to zase vyøešila dcera, která je dala své spolu¾aèce její¾ otec je pìstuje pro chovatele a vùbec neví, kolik jich vlastnì má. Jen jsem pøed dcerou zatajila informaci, ¾e je prodává také chovatelùm hadù a nejvíce do ZOO jako potravu. Ferinka se mìla ještì nìkolik mìsícù u nás dobøe, pak odešla do myšího nebe a mìla krásný kvìtinový pohøeb. Malé akvárium se èasem zmìnilo ve vìtší, aby se do nìho vešlo morèátko. Ale to u¾ je zase jiná kapitola.