Chvála géniù a polyhistorù
Dvì cizí slova – z nich¾ jedno je jistì velmi dobøe známé a druhé zøejmì témìø zapomenuté, ale zcela bez diskusí jsou obì velmi chvályhodná, tak¾e do tìchto chvál zcela jistì patøí.
Génius je èlovìk, jeho¾ schopnosti a vlohy se pøes nadání a talent dostaly a¾ do kategorie geniality. Je nadaný tak mimoøádným, i kdy¾ tøeba jen jednostranným talentem, ¾e jeho èinnost vysoce èní nad prùmìrné lidi a jeho dílo èi výkony se záøivì zapíší do historie národa nebo dokonce celého lidstva. Co by mohlo být chvályhodnìjší? Koncovka –us pak ukazuje, ¾e slovo je pùvodu latinského a staøí Øímané jím dokonce oznaèovali ochranné bo¾stvo.
S génii ovšem nìkdy bývají potí¾e. Samozøejmì zejména s tìmi, kteøí se pouze sami za génie pova¾ují, ale nìkdy i s tìmi, kteøí se domnívají, ¾e postaèí mít IQ kolem 140, mají na to i glejt a zapomínají na inteligenci sociální a emoèní. Mo¾ná si teï kdekdo pomyslí, ¾e se ozývá potrefená a závistivá husa, tedy spíše husák, ale co nadìlám?
Ovšem i opravdu nesporní velcí géniové mívají ve spoleènosti potí¾e. V ¾ivotì tøou nìkdy bídu a èasto dojdou k uznání a¾ po smrti, co¾ je jim platné jako nebo¾tíkovi zimník! Èasto jsou také pova¾ováni za podivíny a velmi èasto jen tì¾ko hledají své ¾ivotní partnery. Ale i tady lze najít chvályhodné „pozitivno“, nebo» o osobních problémech géniù skuteèných i domnìlých pojednává nejeden skvost svìtové literatury a dramatu. Ka¾dopádnì genialitu díla provìøí a¾ èas. Bývá také dobré oddìlit zrno od plev a poznat, ¾e nìkterým „géniùm“ støídání partnerù vyhovuje a na „genialitu“ se vymlouvají …
A teï se vrhnìme na polyhistory – samozøejmì pouze obraznì v rámci chválení. Je docela zajímavé, ¾e toto slovo jakoby z naší mluvy zmizelo. Na rozdíl od „latinského“ génia je pùvodu øeckého a je odvozeno ze jména uèence Alexandra Polyhistora. Tento Øek se prosadil v Øímì v 1. století pø.Kr. díky své fenomenální fotografické pamìti. Bez jakýchkoliv poznámek si dokázal pøesnì do detailu zapamatovat neuvìøitelné mno¾ství informací, napsal více ne¾ ètyøi desítky uèených spisù a vynikl zejména v historii a kartografii.
Právì podle tohoto uèence jsou jako polyhistorové oznaèováni uèenci, kteøí nabyli ú¾asného mno¾ství velmi všestranných znalostí, které dovedli dále rozvinout a uplatnit v rùzných vìdních oborech a èasto i v umìní. Dá se øíci, ¾e polyhistorové dotáhli vìdu a umìní ve své dobì na samý vrchol lidských mo¾ností. Tento starý, zapomenutý termín byl zaveden v renesanci, a zcela jistì se o to zaslou¾il celým dílem a ¾ivotem Leonardo da Vinci, který je pøímo zosobnìním stoprocentního polyhistora. Brzy po nìm byl za renesanèního polyhistora pova¾ován Erasmus Rotterdamský, který je mi obzvláštì sympatický, nebo» napsal mimo jiné skvìlou satiru Chvála bláznù. Mezi poslední opravdové polyhistory se pak øadí i náš (a také nizozemský) Jan Ámos Komenský a nìmecký filosof a všestranný vìdec Wilhelm Gottfried von Leibniz. Právì on u¾ v druhé polovinì 17. století formuloval první myšlenky, které pozdìji výraznì pøispìly k rozvoji nejen filozofie a matematiky, co¾ je nejznámìjší, ale i biologie, medicíny, geologie, psychologie, jazykovìdy a dokonce i informatiky, nebo» vynalezl dvojkovou numerickou soustavu nul a jednièek, bez které by si naše souèasné poèítaèe ani neškrtly! A proto¾e podoby milých pánù Jana Ámose i Leonarda jsou docela známé, podívejme se, jací fešáci byli Wilhelm s Erasmem.
W.G. Leibniz Erasmus Rotterdamský
Mezi polyhistory samozøejmì patøí i mnoho starších uèencù jako na pøíklad Platón nebo Archimédes, ale i novìjších – na pøíklad náš Jan Evengelista Purkynì nebo nìmecký filosof a lékaø Karl Jaspesrs. Všem tìm ale do všestrannosti a geniality Leonarda da Vinci nìco chybí. Nedá se svítit, v souèasnosti spíše narazíme na génia ne¾ na polyhistora. Ale tomu se nelze divit, specializace vìdy a techniky je u¾ nejménì dvì stì let na tak strmém vzestupu, ¾e sebegeniálnìjší jedinec nestaèí všechny nové poznatky vstøebávat, nato¾ aby navíc „fušoval“ i do umìní!
A tak musím nakonec konstatovat, ¾e u¾ opravdu posledním po všech stránkách komplexním polyhistorem byl náš Jára Cimrman. V¾dy» pouze z nebetyèné skromnosti vypustil ze svého jména ono „da“. Mù¾eme tomu nevìøit, mù¾eme o tom pochybovat, ale to je tak všecko, co s tím mù¾eme dìlat!
