Mezi nebem a zemí (10) – Jak jsem Míše našla tatínka
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval k napsání nìjakého vašeho záhadného pøíbìhu.
Není tomu tak dávno, co jsme zveøejnili pøíspìvek paní Evy Støí¾ovké a dnes tu máme od ní další. Snad vás také zaújme a bude se vám líbit.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Jak jsem Míše našla tatínka
Moje mladá sestra chodila s mladým klukem. Bylo jim kolem dvaceti a byl rok 1968. Kdy¾ pøijely tanky, jaksi se sobì navzájem ztratili. A asi napoøád. Za pár mìsícù sestra zjistila, ¾e je tìhotná. Ale otci svého dítìte to nemohla øíct, proto¾e utekl za hranice a zem se po nìm slehla. Vychovávala tedy malou holèièku Míšu sama. Mìla to moc tì¾ké. Bydlely v suterénu ve zdravotnì závadné garsonce a mìly málo penìz na jídlo a na uhlí. Ale zvládly to. Èasto jsem Míšenku brala k sobì, mìla jsem ji moc ráda. Byla chytrá, výbornì se uèila a vystudovala vysokou školu. Ještì pøedtím, kdy¾ jí bylo asi deset, se sestra provdala. Míša dostala nevlastního tatínka a zakrátko i bratøíèka. Bydleli v hezkém bytì a tatínek k ní byl hodný. Ale v podstatì tak nìjak pøimìøenì. Bratøíèek byl samozøejmì dùle¾itìjší. Nicménì, Míša si nikdy nestì¾ovala, naopak. Maminka jí však nikdy nechtìla o jejím vlastním tátovi nic øíct. A ona to v sobì nesla jako kámen.
Èas však bì¾el. Míša se vdala, porodila chlapeèka Michala. Pozdìji se rozvedla a pak její nevlastní otec umøel. A za pár let i její maminka. Na pohøbu plakala a obrátila se na mne s tím, ¾e by moc ráda vìdìla nìco o svém otci, jestli je vùbec na ¾ivu, jaký je, jaké po nìm má geny atd. A moje dcera, která u toho byla, mi øekla: mami, ty jí toho tátu musíš najít! Je neš»astná a byla celý ¾ivot.
Ne¾ jsem šla tu noc spát, stoupla jsem si pøed fotku své sestry na noèním stolku a pronesla jsem k ní: ségra, tys to zvorala, øekni, kde ten její táta je.
Ráno mi v hlavì jakoby zazvuèelo KALIFORNIE. Tak dík, øekla jsem sestøinýmu obrázku a pustila se do práce. Napsala jsem mejly svým ètenáøùm do Kalifornie. Ano, vím o nìm, chodil k nám do Sokola, napsala mi jedna ètenáøka ze San Diega, ale musíš si ho vygúglit, my nesmíme dávat adresy. Za hodinu jsem ho mìla. Adresu i fotky. Celá rozrušená jsem mu poslala e-mail. Chtìla jsem vidìt, jak bude reagovat døív, ne¾ to øeknu Míše. Mejly však nefungovaly. Tak jsem své neteøi zavolala. Míšo, sedíš, mám to tebe zprávu, øekla jsem. Neboj teto, stojím u zábradlí, to postaèí. Dobøe, tedy, našla jsem tvého tátu. Hú, volala Míša, to utíkám si sednout na ¾idli a pevnì se dr¾et. Pøedala jsem jí adresu apod. a øekla, ¾e mu musí sama napsat dopis.
Chvíli váhala, bála se odpovìdi èi neodpovìdi. Ale kdy¾ dopis koneènì poslala, za pár dní jí zazvonil telefon. Byl to táta a hodinový rozhovor plný emocí. Do mìsíce táta pøijel do Prahy. Nádherné shledání! Pak ji vzal na prohlídku Ameriky a dalších zemí a pak se nadobro pøestìhoval do Prahy. Koupil byt, chalupu a auto, bere ji na výlety do cizích zemí a po všech stránkách se o ni stará. Na rozdíl od chudého a smutného dìtství má Míša nyní, v nejlepších letech, š»astný ¾ivot.