To øíkával mùj dìda, kdy¾ vyøezával z lípového døeva své postavièky i figurky pro nás. Vìøily jsme mu to a po staré skøípající døevìné podlaze jsme opatrnì našlapovaly, aby to duše tolik nebolelo a neplakala.
Babièka byla praktická ¾ena, která dávala pøednost úèelnosti. Kdy¾ jsem mìla pøed svatbou vìnovala mi váleèek na tìsto s tím, ¾e ona ho dostala od své babièky a ta zase od té své. Trochu tajemnì mi pošeptala, ¾e se dá pou¾ít i k jiným úèelùm. Nechápala jsem tehdy dìdìní jen pøes vnuèky, ani ten jiný úèel. Budi¾ mi ke cti, ¾e slou¾il jen na to tìsto i kdy¾ kreslené vtipy dávaly návod na jiné pou¾ití.
Døevo patøilo mezi první materiály, které èlovìk zaèal vyu¾ívat. Poznával jeho vlastnosti a podle toho je vyu¾íval. A ¾e tìch výrobkù ze døeva bylo, zejména kdy¾ se objevila mo¾nost ho soustru¾it. Na tom pomysleném ¾ebøíèku nejvýše stály umìleètí soustru¾níci. Museli nejen dobøe znát materiál se kterým pracovali, ale také navíc i umìlecký cit. A to nebylo dáno ka¾dému. Byla to slo¾itá i èasovì nároèná práce, co¾ se odrazilo i na výši ceny. Pro bì¾ného èlovìka nedostupné, pro šlechtu, pozdìji i bohaté mìš»any, obchodníky èi továrníky zpùsob jak pøedvést své majetkové pomìry. Ovšem nejvìtší zájem mìla církev a ještì dnes mù¾eme vidìt v kostelech tordované (kroucené) sloupy jako souèást zejména barokních oltáøù.
Nìkdy se zachovala i døevìná rarita jako v Ústí nad Labem. V¾dy pøed volbami jsou vystaveny dvì døevìné vysoustru¾ené volební urny s neorenesanènì øezaným mìstským znakem. Jsou z 19. století a pou¾ívaly se do roku 1918. V roce 1941 byly vìnovány mìstskému muzeu a tak jsou souèástí jejich sbírek.
Letos byly vystaveny v rámci exponátu mìsíce záøí ve speciální vitrínce. Proto jejich ofocení nebylo moc kvalitní, ale o detail krásného mìstského znaku nepøijdete, je vypùjèen od odborníka z ústeckého muzea.