Chvála vìtrù
Hned na zaèátku tohoto chvaloøeèení – pøesnìji øeèeno chvalopsaní – se musím pøiznat, ¾e jsem velmi dlouho váhal, zda mám v názvu ponechat krou¾ek nad závìreèným „ù“, abych náhodou nevzbudil jisté trochu lascivní asociace. Pak jsem ale seznal, ¾e vìtrù je prostì opravdu mnoho, a proto je nutno vítr chválit v èísle mno¾ném. A tak krou¾ek v názvu zùstal. Nyní se ale nejprve musím krátce vrátit do velmi raného dìtství.
S vìtrem se ka¾dý z nás seznámí velmi brzy. V mém pøípadì to bylo v útlém dìtství, kdy mi šibal vítr poprvé sebral z mé hlavy èepici a zanesl ji do kalu¾e. Tehdy se díky maminky má slovní zásoba zvýšila o nìkolik procent – toti¾ o slovíèko „vítl“! Za pár let to v mé dìtské hlavièce zaèalo šrotovat, kdy¾ jednou na podzim mnì silnìjší vítr pøetrhl špagát a odnesl papírového draka bùhví kam! Tehdy jsem poprvé polo¾il rodièùm zvídavou otázku – co dìlá vítr, kdy¾ nefouká? Tato zajímavá otázeèka napadla v dìtství snad ka¾dého a myslím, ¾e vìtšinou se nám dostalo trochu vyhýbavé odpovìdi, ¾e vítr asi odpoèívá! Na pøesnìjší odpovìï se pak èasto muselo èekat i nìkolik let, proto¾e ta všeteèná otázka byla správnì zodpovìzena a¾ ve škole. A pøiznejme si, ¾e i tehdy jsme zpoèátku stále ještì trochu pochybovali, ¾e by to neviditelné nic, tedy proudící vzduch, mohlo mít takovou sílu! To jsem ale moc chvályhodnì nezaèal, a tak se musím polepšit.
Nemá cenu pøesnì vysvìtlovat, jak a kolik rùzných pøírodních sil a pøírodních zákonù pùsobí v naší atmosféøe na tu plynnou smìsici, které øíkáme vzduch. Ka¾dopádnì je – mimo jiné – jejich výsledkem i vítr, tedy proudìní, které má svùj smìr, rychlost a také jisté silové úèinky, èasto bohu¾el nechvályhodné, které musíme zahrnout do lítosti! U¾ víme, ¾e vìtrù je opravdu habadìj, dokonce nìkolik habadìjù! Jen podle tìch silových úèinkù vìtru byla poèátkem 19. století zavedena tøináctidílná stupnice, od klidu, pøes rùznì silné vìtry a¾ po vichøici a orkán.
Samozøejmì chvályhodných vìtrù je vlastnì jen asi polovina. Jednotlivé stupnì síly vìtru definoval kontradmirál Britského Královského námoønictva sir Francis Beauford. Byl to pan „Nìkdo“, nebo» po nìm byla pojmenována nejen tato stupnice, ale i moøe v Severním ledovém oceánu a na druhé stranì zemìkoule ostrov a zátoka v Antarktidì. Tak – a od teï bych u¾ mìl opravdu pouze chválit. A proto¾e na chválení tohoto fenomenu je toho tolik, je tøeba to pojednat velmi struènì.
Pøi tomto chválení si musíme uvìdomit, ¾e vítr byl u¾ v pravìku první pohonnou silou, kterou mìl èlovìk k dispozici. Poskoèíme-li v historii lidské spoleènosti o „nìjaký ten pátek“, tak zjistíme, ¾e nebýt pravidelných celoroèních vìtrù - pasátù, Kolumbus by neobjevil Ameriku, i kdy¾ si myslel, ¾e je v Indii. Nebýt sezónních monzunù nad severním Indickým oceánem, tak by zcela jistì v ji¾ní Asii lidé zahynuli hladem a Bromfield by nenapsal svùj nádherný román – Kdy¾ nastaly deštì. Nebýt jistì známých názvù místních vìtrù – blizzardu a mistralu, naše uši by nikdy neslyšely dvì hezké písnièky Jiøího Gossmanna a Karla Gotta. Vítr ale také jistì inspiroval celé hejno dalších umìlcù „všech druhù“, snad kromì sochaøù. Asi ménì známý ale bude fakt, ¾e velmi zajímavý vítr – chinook dokázal na závìtrné stranì Skalistých hor v Ji¾ní Dakotì jednou ráno koncem ledna v roce 1943 bìhem pouhých dvou minut zvednout teplotu vzduchu z -20°C. na +7°C., co¾ je samozøejmì svìtový rychlostní rekord zmìny teploty vzduchu! V roce 1988 pak tento vítr pìknì potrápil ly¾aøe na Zimních olympijských hrách v kanadském Calgary.
Vra»me se však do našich souèasných luhù a hájù. Nebýt proudìní vzduchu, v pøízemních vrstvách by se hromadil veškerý sajrajt, který si pouštíme do ovzduší, a nevím, nevím, jak dlouho by to naše plíce a pota¾mo pak další naše dùle¾ité orgány našeho tìla vydr¾ely!
S vìtrem si pak hezky mù¾e zahrávat i naše mateøština. V¾dy» provìtrat mù¾eme nejen svoje plíce, naše ovzduší, ale i napøíklad své kapsy, penì¾enky nebo konta, mù¾eme mít vítr z nìjaké zkoušky a také – na konec si to troufnu – mù¾eme mít i zara¾ené vìtry! A tady se velkým obloukem vrátím do dìtství. Kdy¾ mì bolelo bøicho, maminka øíkávala – bolí tì bøíško? - pšoukni si a bude Ti tíško! A pro jistotu hned bì¾ela nahøát poklièku. No, a kdy¾ se to povedlo, osmdesátiletý dìda tehdy moudøe dodal – ano, ano, jeden vìtøík-prdík je lepší ne¾ deset doktorù!
A ještì nìco. Teprve s pøibývajícím vìkem pøijde kdekdo z nás na to, jak dùle¾ité je vìdìt, odkud vítr vane! Tak¾e – mílí pøátelé – nasliòme své prsty a je tu závìreèná otázka – jsou vìtry chvályhodné nebo nejsou? A klidnì si odpovím sám – samozøejmì ¾e ano!
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: FrK Kratochvíl