Pálení čarodějnic

Datum 30. dubna většině z nás připomíná pálení čarodějnic. Kolem měst a obcí večer zahořely vatry a vypuklo ono tradiční veselí, jemuž se říkalo pálení čarodějnic. Byla to příjemná zábava, u níž jsme zažili spoustu legrace.

Vzpomeňme ale doby dávno minulé, kdy v souvislosti s pálením čarodějnic o legraci rozhodně nešlo, byť podívaná pro diváky na ději přímo nezúčastněné to rozhodně byla. Velmi zvrácená podívaná. Ano, mám na mysli období tzv. "Honů na čarodějnice", na sklonku patnáctého století  a trvající prakticky do konce 17. století. Toto období mimo jiné patří k  nejtragičtějším kapitolám dějin společnosti.

Pověry o schopnostech a škodlivé činnosti čarodějníků a čarodějnic jsou staré snad jako dějiny lidstva a po celou dobu byli provozovatelé magie tu a tam pronásledováni, zvláště pokud páchali škody. Na druhé straně víra v magii byla hluboce zakořeněna a pramenila z neschopnosti ovlivnit určité děje v přírodě či společnosti či prosadit zájmy lidí reálnými, přirozenými prostředky, takže sahali k nadpřirozeným.

Až na přelomu feudalismu a rodícího se kapitalismu dostalo pronásledování čarodějnic skutečně masovou podobu. Do druhé poloviny patnáctého století se procesy s čarodějnicemi vyskytovaly méně často. Byly záležitostí světských soudů či smíšené - církevní a světské - jurisdikce a nezřídka se jednalo o souběh pověrečných magických metod s travičstvím či jinou kriminální činností.

Pak se do vedení čarodějnických procesů zapojila přímo církev svatá katolická prostřednictvím svých inkvizičních tribunálů. Počet obětí je těžké zjistit. Odhady historiků se pohybují od desítek tisíc do devíti miliónů, ovšem velmi rozumný odhad je kolem jednoho miliónu většinou naprosto nevinných obětí. V Evropě měla zhruba třetinu na svědomí reformovaná evangelická církev, zbytek padá na vrub Říma. Luteránství a kalvinismus totiž měly zcela odlišné názory na nebe, ale v otázkách pekla a jeho úkladů se skvěle shodly. Zdá se paradoxní, že k nejkrutějšímu a nejrozšířenějšímu pronásledování dochází v západoevropských zemích právě v poměrně osvícené době, v snášenlivém duchu renesance a počátků empirického vědeckého bádání.

Velkou roli v rozpoutání honu na čarodějnice měla nesporně společenská situace v evropských zemích, církevní reformace a protireformace, ale především snaha pomocí teroru bránit existující společenské poměry a feudální výsady včetně nemalých výsad církve jako největšího feudála. Vyhasínání honu na čarodějnice je spojeno především s rozvojem a upevňováním kapitalistického výrobního způsobu, spojeného zároveň s rozvojem vědeckého poznání. Největší odpovědnost za snad nejtemnější stránku dějin nese papeži řízená inkvizice, původně určená k pronásledování jinověrců, odpadlíků od víry pravé a kacířů. Spoluvinicí je i křesťanská teologie.

Ve druhé polovině patnáctého století měli už otcové teologové v otázce čarodějnictví zcela jasno, a aby mohli využít inkvizičního způsobu vedení procesů, shledali, že čarodějové a hlavně čarodějnice jsou ďáblovou sektou, představují nejhorší druh kacířství, protože útočí přímo na církev svatou. Zaprodání duše ďáblu ještě nestačilo, nutné bylo vytvoření „organizace, tzv. ďáblova vojska“. Důkazem existence zvláštní a velmi nebezpečné sekty měly být mytické reje čarodějnic, jež obrazotvornost teologů vybavila brzy šokujícími detaily. Jakmile byla takto potvrzena existence ďáblova vojska, bylo možné pustit se do čarodějnic opravdu důkladně. Církevní otcové tak dlouho malovali čerta na zeď, až se ho sami začali bát. Mnohde měly čarodějnické procesy jasný podtext procesů politických nebo byly vedeny s hamižnými cíli obohatit se. Inkvizitoři a jejich pomocníci nezřídka také ukájeli své sadistické choutky. Komu se podobná praxe nelíbila a troufl si kritizovat, zažil nezřídka na vlastní kůži péči o spásu své duše. Neboť „nevěřit v činnost čarodějnic je největší kacířství“, jak praví Kladivo na čarodějnice.

Období masových čarodějnických procesů není děsivé jen počtem obětí. Jejich nejtemnější stránkou byl samotný způsob vedení procesu. Z drápů inkvizice nebylo pro ubohou oběť úniku. Jakmile byla jednou v podezření nebo bylo podezření vykonstruováno členy tribunálu byl její osud předem určen.

Jestliže obžalovaná vedla špatný život, dokazovalo to samozřejmě její spojení s ďáblem; byla-li počestná a chovala se příkladně, bylo jasné, že se přetvařovala, aby svojí počestností odvrátila podezření ze styků s ďáblem a z nočních cest na rej čarodějnic.

Má-li při výslechu strach, je jasné, že je vinna; svědomí ji prozrazuje. Jestliže si počíná klidně, přesvědčena o své nevině, je nepochybné, že je vinna, neboť podle názoru soudců čarodějnice se vyznačují tím, že lžou s drzým klidem.

Jestliže se hájí a ospravedlňuje před obžalobou proti ní vznesenou, svědčí to o její vině; jestliže ze strachu a zoufalství před nestvůrností falešných obvinění klesá na mysli a mlčí, je to přímý důkaz jejího provinění... jestliže nešťastná žena nemůže mučení vydržet a divoce koulí očima, znamená to pro soudce, že hledá očima svého ďábla; zůstává-li se strnulýma očima napjatá, znamená to, že vidí svého ďábla a dívá se na něj.

Má-li v sobě sílu snášet hrůzy mučení, znamená to, že ji ďábel posiluje a že je nutno ji mučit ještě víc.

Když to nevydrží a na mučení zemře, znamená to, že ďábel ji usmrtil, aby neučinila výpověď a neodhalila tajemství.

Text:Hana Kuchařová

Ilustrace:Václava Arnoštová