Pøíbìh elixíru pro zázraèný vitamín má š»astný konec
Jan Hromada: O levný a úèinný lék tì¾ko mohou mít zájem ti, kteøí se ¾iví výrobou drahých lékù a technologií
Jedna z lidových moudrostí praví, ¾e kdy¾ se chlap po ètyøicítce vzbudí a vùbec nic ho nebolí, je mrtvý. A to ještì mnozí nemusejí èekat ani na ètyøicítku, jako
tøeba Jan Hromada z Opavy. Pøed dvaceti lety mìl odrovnané plotýnky, alergii na kdeco a èastá nachlazení. Ovšem dnes je mu osmapadesát let a kdy¾ se ráno vzbudí, paradoxnì nic ho nebolí…
Tento pøíbìh se š»astným koncem zaèal tak, ¾e jednoho dne mu doktor pøi potí¾ích horních cest dýchacích pøedepsal mimo jiné vitamín C. „Nijak nadšený jsem nebyl, proto¾e céèko jsem u¾ tradiènì špatnì snášel,“ øíká Jan Hromada, „tabletka mi drá¾dila ¾aludek a mùj stav zhoršoval i chronický zánìt tlustého støeva. Ovšem kdy¾ jsem ji tenkrát pou¾il, ¾ádné problémy se neobjevily, co¾ mì pøekvapilo. Samotný vitamín nebyl nièím výjimeèný, proto jsem zapátral v pamìti, co všechno jsem pøed tím jedl – a jedna potravina mì zaujala.“
Chcete vìdìt která? Moment, všechno má svùj èas.
Po stopách céèka v historii i ve vìdì
Kdyby moøeplavci Kryštof Kolumbus a Vasco de Gama tušili, jak dùle¾itý je vitamín C pro lidský organismus, nemusely by desítky jejich námoøníkù zemøít na kurdìje (skorbut). Ovšem nebyla to tehdy mimoøádná nemoc, kosterní nálezy potvrdily, ¾e na nedostatek vitamínu C umírali lidé u¾ v dobì kamenné a bronzové. Za pøíznaènou ale mù¾eme pova¾ovat pøíhodu dalšího moøeplavce, Jacquese Cartiera. Jeho posádku v šestnáctém století také postihly kurdìje a pøátelský indián od øeky svatého Vavøince ukázal námoøníkùm strom, jeho¾ kùra a jehlièí (obsahující vitamín C) je vyléèily. Kdy¾ o tom Cartier po návratu do Evropy referoval lékaøské komoøe, sklidil jen posmìch, proto¾e všichni lékaøi tehdy vìdìli, ¾e kurdìje jsou neléèitelné…
„Ano, v paralelách to ponìkud pøipomíná mùj pøíbìh,“ komentuje Jan Hromada, „ovšem chci, aby bylo jasné, ¾e si nijak nepøivlastòuji objevy léèivých úèinkù vitamínu C. Jenom jsem zjistil, jak mù¾e tìlo efektivnì zu¾itkovat jeho radikálnì zvýšené dávky.“
Za objevitele vitamínu C (kyseliny askorbové) je pova¾ován fyziolog Albert Szent Gyorgyi, který jej v roce 1928 získal z kùry hovìzích nadledvinek, za co¾ o devìt let pozdìji dostal Nobelovu cenu. A postupnì se pøicházelo na to, co všechno „céèko“ v lidském organismu ovlivòuje. Dvojnásobný nositel Nobelovy ceny Dr. Linus Pauling jako první prokázal význam
vitamínu C pøi udr¾ování zdravého imunitního systému a zastával názor, ¾e tento vitamín mù¾e být nejdùle¾itìjší pro prevenci i léèbu mnoha chorob. Od hojení ran, pøes nièení virù a bakterií, odbourávání hladiny škodlivého cholesterolu, pøes prevenci šedého zákalu, mozkovou èinnost atd.
„Zaèal jsem úèinky vitamínù studovat a zvláš» mì zajímal vitamín C,“ objasòuje Jan Hromada. „Kromì jiného je velmi dùle¾itý pro tvorbu kolagenu v tìle – to je látka, bez které se neobejdou chrupavky, kosti, ale ani svaly a cévní tkánì. Právì céèkem jsem si vyléèil plotýnky, které jsem si znièil pøi montá¾ích pomníkù, a které mì neuvìøitelnì bolely. Brufen nepomáhal.“
Levný lék – ¾ádný kšeft
Vitamín C je prokazatelnì dùle¾itý pøi pøedcházení tvorby nìkterých nádorù a pùsobí také jako antioxidant, co¾ znamená, ¾e chrání buòky pøed poškozením volnými radikály. Ovšem èlovìk si jej, na rozdíl od vìtšiny ostatních savcù, nedoká¾e vyrobit sám.
V Èeské republice se denní potøeba vitamínu C odhaduje na 60 miligramù, ale jako fyziologicky optimální dávka se uvádí 200 miligramù. Jeho spotøeba stoupá pøi kouøení, fyzické námaze a napøíklad i u ¾en pøi u¾ívání orální antikoncepce. Za normálních okolností se nìkolikanásobné zvýšení denní dávky u zdravého èlovìka vylouèí moèí, proto¾e tìlo vitamín C neukládá.
„Tento fakt znám,“ pøitakává Jan Hromada, „tak¾e mì zajímalo, nakolik mùj potravinový preparát bude úèinný pøi zadr¾ování tohoto vitamínu v tìle. Poøídil jsem si indikaèní papírky na zjiš»ování kyselosti v moèi a byl jsem pøekvapen, ¾e ještì 96 hodin poté, co jsem céèko pøestal brát, se ukazovaly nadprùmìrné hodnoty. Kdy¾ jsem to sdìlil lékaøi, tváøil se na to všelijak a varoval mne pøed ledvinovými kameny, které takovým pøedávkováním mohou vzniknout. Opáèil jsem však, ¾e toto riziko se dá eliminovat pou¾íváním hoøèíku a vitamínu B6, co¾ mi potvrdil.“
Nìjakou dobu se sna¾il Jan Hromada na preparátu, podle jeho vlastních slov, „nìco vydìlat“. To ovšem ještì netušil, jaké peripetie s tím budou spojeny. „Nemám vlastní laboratoø,“ øíká „a proto neumím preparát chemicky formulovat. Na patentovém úøadu po mnì chtìli konkrétní rozbor a kdy¾ jsem se obrátil na Karlovu univerzitu, katedru farmakologie, sdìlili mi, ¾e to nedìlají. Z farmaceutických firem nepøišla vùbec ¾ádná odezva a z jiných úøadù jen velmi vla¾ná vyjádøení. Pochopil jsem, ¾e o tak levný a tak úèinný lék vlastnì nemohou mít zájem ti, kteøí se ¾iví výrobou drahých lékù a technologií.“
Vsuvka s rakovinou a ¾alobou
Pøed pìti lety ¾ila laická veøejnost i lékaøští odborníci problémem tzv. devitalizace. To MUDr. Karel Fortýn tehdy pøišel s novou metodou léèby rakoviny – nádor neoperovat, ale podvázáním zamezit pøísunu jeho ¾ivin. Metoda mìla spoustu pøíznivcù i odpùrcù, ale po smrti doktora Fortýna vyšumìla jaksi do ztracena, pøesto¾e zvìrolékaøi ji stále pou¾ívají vcelku bì¾nì. „Od nìkolika lidí jsem slyšel názory, ¾e doktoru Fortýnovi bylo „pomo¾eno“ na onen svìt,“ míní Jan Hromada. „V¾dy» proè by se mìla rakovina operovat levnì, kdy¾ za chemoterapii lze naúètovat deseti a¾ statisíce korun.“
Z podobného soudku je také ¾aloba MUDr. Mathiase Ratha. Mimochodem, s našim ministrem zdravotnictví není v pøímém pøíbuzenském vztahu, pøesto¾e tuto informaci na ministerstvu zdravotnictví a v Èeské lékaøské komoøe odmítli redakci pravdu sdìlit. Pøed tøemi lety podal doktor Rath ¾alobu k mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, v ní¾ kromì jiného obviòuje svìtové farmaceutické korporace a vedoucí svìtové politiky ze zloèinného spolèení.
„Ve dvacátém století vybudovaný farmaceutický prùmysl byl organizován s cílem dosáhnout kontroly systémù zdravotní péèe po celém svìtì systematickým nahrazováním pøirozených nepatentovatelných terapií patentovatelnými, a proto výnosnými syntetickými léky. Tento prùmysl se nerozvinul sám od sebe. U jeho poèátkù stojí investièní zámìr hrstky nejbohatších podnikatelù, kteøí bez nejmenších výèitek svìdomí vìdomì definovali lidské tìlo jako vlastní tr¾ištì za úèelem zmno¾ení svého majetku,“ píše se v ¾alobì.
Zázraènì jednoduchý elixír
Po peèlivém uvá¾ení dospìl Jan Hromada k závìru, ¾e svùj preparát nebude pøed lidmi tajit. Jde o rajèata. „Zkoušel jsem jít a¾ do extrému a s pou¾itím mého preparátu jsem zvládl tøicet gramù vitamínu C bìhem jednoho dne, bez negativních úèinkù,“ vysvìtluje a dodává: „Taková dávka samozøejmì nemá smysl, byl to jenom experiment. Bì¾nì konzumuji dávky do pìti gramù céèka za den a vitamíny zapíjím nìkolika doušky pøipravené tekutiny. Ta se dìlá velmi jednoduše: rozmixuji a pøecedím š»ávu ze dvou rajèat. a pøidám ji do dvou litrù jakékoli limonády, nebo vody. Nejen, ¾e dlouhodobì nevím, co je to nemoc, ale také se mi pøestaly kazit zuby a pozoruji i znatelné zkvalitnìní sexuální potence. Navíc je známým faktem, ¾e vitamín C podporuje metabolické procesy a z vlastních zkušeností mohu øíci, ¾e pomáhá tìlo zbavit i pøebyteèných kil. Na vitamín C opravdu nedám dopustit.“
Jiøí Muladi
