"Èeské sádlo"
Je veliké štìstí, ¾e jsem nezvládla nabíjení novì zakoupeného digifo»áku Olympus a tudí¾ nìpremával. Ušetøila jsem Vás mé nepìkné vlastnosti – škodolibosti. Byli jsme toti¾ v Podhájské na Slovensku.
A chtìla jsem se pokusit o reportá¾...
Proè na Podhájskou? Mìla jsem mnohokrát ve schránce letáky rùzných cestovek Popisovaly, jak tam vyvìrají horké prameny slané vody, která svými úèinky rovná se vodì v Mrtvém moøi, na co všechno pùsobí a jaká je tam pohoda. Tak jsme se dali zlákat. Pominu-li nedostatek ve slu¾bách v obci samé, vynahradil mi to pohled na pøecpané bazénky s horkou, slanou vodou. Bylo narváno i k stání, a to prosím byly deštivé dny a nebylo kam jinam vlézt,ne¾ do té teplé vody. Byl to horor. Kdy¾ jsem uvolòovala místo na schodech asi desátému objemnému tìlu, zaèalo mé kritické nazírání na mou ne dost štíhlou figuru opadávat. Ujistila jsem se, ¾e jsem nejela do Lázní Lipová na redukèní terapii, ani na sraz zápasníkù Sumo, ani na sjezd tlouštíkù, ale na normální dovolenou. A mít ten digitální fo»ák, jistì bych si neodpustila dokumentovat to, co jsem vidìla. Pánové i dámy vìku nejrùznìjšího pøekypovali tukem a objemem v tak hojném poètu, ¾e jsem se rozhodla urèovat zemi pùvodu, kde se lidé tak dobøe mají. Dáma, její¾ poprsí nebylo nic moc, zato bøicho objemu zemìkoule, podbradky o nìkolika vrstvách, volala – „táto, pocém“, tady je místo. Jiný objemný pán napomínal man¾elku slovy, „proè jsi nešla koupit ta lángoše?“ Tedy Èechy. Myslet si, ¾e je to vìkem je bláhové. Mnohé mladice, linie- nelinie, vystavovaly svá obtloustlá tìla v bikinách, ¾e i staøíci se hanbili. Pánové mnohdy nebyli tlustí celkovì, ale ta bøicha! Vystouplá, visící, pøepadávající, mnohdy a¾ nad kolena. Nohy do X, proto¾e tu váhu musí klouby nìjak vyrovnávat.
Proto¾e bazénky nejsou hluboké, lidé posedávají na stupínku kol dokola. Kde by se vešli 4 lidé v normì,
roztékalo se tìlo jednoho otesánka, a tak jsme marnì hledali skupinku štíhlých. Nebyla šance. Liboví byli v defenzivì. Zkusili jsme to v bazénu studeném, kde øádily dìti. Bylo tam sice dost dìtí, které si viditelnì léèily svá tìlesná posti¾ení, pak nìjací výrostci, ale k velkému pøekvapení i tam pøevládaly dìti, jejich¾ faldíky u¾ dávno nemìly nic spoleèného s dìtskou baculatostí. Nebylo tì¾ké uvìdomit si, proè ta kila navíc lidé tak rychle získávají a nejen tady, ale asi v celém stylu ¾ivota. V areálu byly poèetné stánky s obèerstvením nejrùznìjšího druhu. Jídla èeská, slovenská, nápoje, pivka, sladkosti. Kiosek, zvaný „U babièky“, nabízel drš»ky na paprice, drš»ky zadìlávané, guláše asi 5ti druhù, knedloušky a zelánko s kaèacinou, alebo bravèovým stehnom, klobásky, jitrnice, jalejtka, no prostì srdce hladového a chtivého jedlíka plesalo. Ryby nabízeli v poètu a¾ pøekvapujícím, v našich restauracích jen málokdy k mání.
Dali jsme si lososa na zeleninì, vinný støik a usedli. Proto¾e míst je u kioskù málo, pøisedl si k nám ka¾dou chvíli nìkdo. A tak jsme pozorovali. Mamina, asi 35 let, váha více ne¾ metrák, spoøádala 2 lángošíky ne¾ jí tatík pøinesl sma¾ený sýr s tatarkou a hranolky. Sám mìl toté¾. Jejich dítko, ji¾ znaènì obézní, mìlo svíèkovou se šesti knedlíky. Pije se pivo, cola. Vedle usedá mladá rodina a všechny dìti mají toté¾. Sma¾ák s tatarkou a hranolky, colu. Otec má bramborák pøes celý talíø, plnìný kaèaèinou a zelím. A kdy¾ jsme pozorovali ty støednìvìké a starší, jak si dopøávají, nìjak nám to rostlo v krku a strach, ¾e se také tak nafoukneme, pøevládl docela.
Naše polopenze v penzionu byla a¾ asketická, ale pestrá a tak jsme slovenským hostitelùm v duchu dìkovali. Nedorá¾eli jsme se zmrzlinou, cukrovou vatou ani kávou ve formì turka do obøí sklenice, ale neodolali jsme kiosku s pravou italskou kávou, milujeme toti¾ piccolo preso. I to staèilo, abychom nezhubli ani kilo za ten týden. Naše recepèní a servírky byly mladinké Slovenky, a kdy¾ jsme se ptali, zda mají stále takovou baculatou klientelu, odpovídali se smíchem, ¾e ano. A na tr¾nici se prodavaèky smály, ¾e se tìší, kdy¾ pøijede èerstvý zájezd "èeského sádla". Tak to toti¾ nazývají oni, tak se za ten nadpis v úvodu èlánku omlouvám. Hodnì snìdí, hodnì kupují!
Mùj otec kdysi øíkal „po ka¾dém jídle tisíc krokù !“ a do svých 91 let to v mezích mo¾ností praktikoval, byl šlachovitý a myslelo mu to. Já, aè se sna¾ím, nenajdu nìkdy odvahu vstát od stolu a zaèít pochodovat, kdy¾ zrovna není kam. Jen si ta kila hlídám, a vìøte, je to nároèné a nìkdy drsné dát si rozkaz „ne¾rat“!
V té dobì jsme v televizi vyslechli zprávu o protikuøáckém zákonu, který má chránit zdraví obyvatelstva a lidstva vùbec. Zaèali jsme uva¾ovat, proè nìkdo nenavrhne také zákon proti tlouš»ce.
Poslechnuto v bazénech: ka¾dý otylík se léèí na tlak, na klouby, na cholesterol, na já nevím co ještì. Kolikpak asi vydají zdravotní pojiš»ovny na léèbu nemocí z nadváhy? A kdo by mìl být postaven mimo zákon? Èlovìk, který hodnì a tudí¾ špatnì jí? Lékaø, který neumí pacienta nadváhy zbavit? Výrobci potravin, které obsahují kdovíco a kdovíjak geneticky èi jinak upravené a pøipravené?
Lidé jíst musí a v¾dycky jedli, ale staèí se podívat na starší dokumenty a nìjak nám to nejde dohromady. ®e by chybìla fyzická práce, aktivita? V tom to asi zcela nebude. Znám plno velmi pracovitých lidí, kteøí se vláèí se svým upoceným, tlustým tìlem, platí za diety a nic. Ale pravda je, ¾e støídmost není naším národním hobby.
A také ještì jedna smutná zkušenost z bazénù. Povšimnout si osobní hygieny, vlasù, nehtù mnohých našincù dává ¾alostný výsledek. Jen v té tlouš»ce a rozjedenosti nejsme asi sami. Mnozí Nìmci nám u¾ dýchají na záda.
Tak¾e – jak øekl kdysi Marek Eben: buïte více pøi duchu, nebudete tolik pøi tìle!
Od pøíjezdu z Podhájské jsem nemìla veèer svùj milovaný chleba se sádlem a škvarkama a tak mi to nìjak špatnì píše. Dr¾te mi palce, a» to vydr¾ím!
Vaše Eva Marková
