Historky tak trochu medicínské - 1
Zdravotníci, lékaøi, sestry vítají èi doprovázejí naše první i poslední kroky na tomto svìtì a mezi tìmito mezními událostmi se s nimi setkáváme, nìkdy dobrovolnì, jindy z vynucení. A nìkterá z nich budí úsmìv na tváøi.
Kutil
Po celý ¾ivot jsem byl docela výkonný kutil, dokonce na nìkolika øemeslných frontách, s velkou oblibou jsem pracoval mj. se døevem. Tak jak postupnì rostlo mé vybavení technikou, rostla i chu», vyrobit nìco nevšedního. Nevybavím si u¾ na èem jsem tenkrát pracoval, dosti na tom, ¾e jsem potøeboval vyøezat na cirkulárce trochu slo¾itìjší, avšak pomìrnì titìrný tvar. Chtìlo to nìjaký „forichtuòk“, který by tuto práci usnadnil, ale cítil jsem se dosti zkušený a sebejistý, ten pomìrnì malý kousek prkna jsem dr¾el, jak jsem si myslel, bezpeènì v rukách. To jsem nemìl, øíká se, pýcha pøedchází pád. Ozubení pily se najednou jaksi divnì zakouslo, obrábìný kousek mi vyrazilo z ruky a mùj ukazováèek levé ruky se dostal na okam¾ik dostal a¾ do pøíliš dùvìrné blízkosti s rotujícím pilovým kotouèem. Ani to moc nebolelo, ani moc nekrvácelo, jen jsem s údivem zjistil, ¾e mùj ukazováèek je o nìkolik milimetrù kratší (pozdìji vyšlo najevo, ¾e tìch milimetrù bylo asi deset).
Co teï? Ukázat výsledek mé dovednosti man¾elce bylo rizikové, v tìchto situacích reaguje (promiò, ¾eno !) dosti panicky. Nepozorovanì jsem se proplí¾il kolem ní do koupelny, ránu vydezinfikoval kyslièníkem, obalil, ale bylo zjevné, ¾e ji musí vidìt chirurg. Nebyl jsem si ale jist, ¾e budu schopen automobil odkoèírovat tìch asi 14 km do nejbli¾ší nemocnice, rána se probouzela. Po¾ádat souseda, pøíle¾itostního øidièe, to se zdálo optimální øešení, jenom¾e bylo odpoledne, doba, kdy mùj pøítel P. u¾ obvykle mìl v sobì tak pìt piv a k tomu nìjakého panáka kalvadosu. Skuteènì, nabídl mi sice, ¾e je ochoten kvùli mne pøijít o øidièák, ale tuto obì» jsem odmítl, po¾ádal jsem ho jen aby si sedl vedle mne a kdybych to náhodou nezvládal, pøevzal øízení. Moje samoobsluha tedy pokraèovala. Všechno jsme zvládli, pan doktor si dal na mne zále¾et, konec mého prstu vìtším poètem stehù peèlivì stáhl jako kdy¾ se ukonèuje jelítko nebo jitrnice. A pøi práci mi rozpovídal podivuhodný, prý skuteèný pøíbìh.
Ošetøoval kdysi pacienta s pøesnì stejným poranìním, toti¾ s jedním ze dvou. Kromì kousku prstu ruky si souèasnì na cirkulárce uøízl kousek palce na pravé noze. Doktor se podivil, jak je to vùbec mo¾né. Vysvìtlení bylo ponìkud kuriózní: ®e jsem si ten prst uøízl, to mì ohromnì dopálilo (pacient tak slušný nebyl) a vztekem jsem do té mizerné cirkulárky kopl. No a s palcem nohy jsem se strefil pøesnì do roztoèeného kotouèe.
Jak jsem ušetøil
Mo¾ná vás to pøekvapí, díky prezidentovi Havlovi jsem ušetøil jisté vydání, asi dosti zajímavou èástku za ošetøení. V dobì jeho prezidentování jsem delší dobu pracoval v zahranièí, v Bukurešti. Jednoho dne mì stihly drobné závratì, domníval jsem se, ¾e trochu zazlobil tlak. K rumunským zdravotním institucím jsem nemìl dùvìru (mohl jsem je teoreticky pou¾ít díky cestovnímu pojištìní), radìji jsem si našel soukromou zdravotní organizaci. Pan doktor, dobrý angliètináø, mì pøijal velmi srdeènì a po vyšetøení a jakési injekci se ¾ivì zajímal, odkud pøicházím, co mì do Bukurešti pøivedlo. Docela pìknì jsme si popovídali, náramnì o¾il, kdy¾ slyšel o Èesku; mùj tlak se zdál u¾ být v poøádku, potí¾e u¾ v danou chvíli doznìly.
Došlo na placení. Na mùj dotaz se chvíli zamyslel: Víte co, kdy¾ jste od pana Havla, mé vyšetøení máte gratis! Nechtìli byste nám ho pùjèit ?
Imrich Lenz
Další èlánky autora: