Kdy¾ jsem byla malá, mìly jsme doma ještì standardní desky s pohádkou Bo¾eny Nìmcové „Jak šlo vejce na vandrovku“, kterou èetla právì Rù¾ena Nasková. Ale poslouchávaly jsme to se sestrami málo, proto¾e tatínek se o gramofon obával, tak¾e jsme mohly poslouchat, jen kdy¾ nám to nìkdo z dospìlých pøehrál. Kam se desky - proto¾e na jednu pohádku bylo tehdy standardních desek nìkolik - ztratily, to u¾ nevím... Mo¾ná se rozbily, proto¾e tehdy to nebyl ¾ádný plast, byly ze šelaku, který byl dost køehký. Rù¾ena Nasková mìla krásný, sametový, duši hladící hlas. Z hlediska dnešního pøednesu, který se sna¾í být civilní, pùsobil její projev ponìkud pateticky. Na druhé stranì byl ale její pøednes odrazem toho, jak se hrálo a recitovalo na zaèátku dvacátého století. Tak¾e si mù¾eme pøedstavit, jak asi pøednášeli ti herci, s nimi¾ nemohly být zachovány ¾ádné nahrané zvukové nosièe.
Byla velmi oblíbená, i kdy¾ nedostávala v¾dy role, které by jí patøily. Ze zaèátku to bylo proto, ¾e byla na svou dobu pøíliš vysoká a štíhlá; hrávala tedy i mladíky. Potom ztloustla a pak dostávala role obstaro¾ních dam, babièek a tetièek.
Rù¾ena Nasková se narodila 28. listopadu 1884 v Praze - Novém Mìstì, v ulici Ke Karlovu, v malém domku, který u¾ dávno nestojí, vedle barokního Michnova letohrádku, nazvaném Amerika, ve které je dnes Dvoøákovo muzeum. Její otec, Josef Nosek (1829 - 1899) byl v té dobì magistrátním úøedníkem, který mìl na starosti trh na Karlovì námìstí. Tatínek pocházel z Vysokého nad Jizerou, kam rodina jezdívala na prázdniny. Zamlada pøispíval do rùzných vlasteneckých èasopisù. Maminka Josefa Nosková, rozená Buèinová (1846 - 1907) pocházela z Chocerad. O svých rodièích a o jejich osudech velmi hezky Rù¾ena Nasková psala ve své kní¾ce „Jak šel ¾ivot“.
Rù¾ena Nasková mìla starší sestru, spisovatelku Helenu Malíøovou (1877 - 1940). Ta se provdala za celkem neznámého básníka a anarchistu Jana Malíøe, který po krátkém man¾elství v roce 1908 zemøel na souchotiny. Pozdìji nìjakou dobu ¾ila se spisovatelem Ivanem Olbrachtem (1882 - 1952), nìkdo uvádí, ¾e byli man¾elé. Helena Malíøová byla pøesvìdèená komunistka, dokonce pomáhala komunistickou stranu zakládat. Rù¾ena Nasková její politické nadšení nesdílela a ono bylo pøíèinou, ¾e se sestry hádávaly, pøes to, ¾e se mìly velmi rády.
Jako malá si Rù¾ena vynutila mo¾nost pobývat ve školce. Chodila do ní do Jeèné ulice, tam, kde je dnes školka, škola i gymnázium pro dìti sluchovì posti¾ené; pozdìji tam chodila i do obecné školy. Škola patøila ke klášteru svaté Anny, který byl v Jeèné ulici è. 33, ve dvoupatrové budovì zhruba proti elektrotechnické prùmyslovce; v tomto domì je dnes odborná církevní škola. V šedesátých letech dvacátého století tam bývaly prostory elektrotechnické fakulty. Maminka Rù¾eny Naskové i její strýc Ferdinand Buèina mìli pøedplacenou ló¾i v Národním divadle, tak¾e s divadlem ¾ila Nasková od malinka. Tatínek si ale nepøál, aby jeho dcery byly nìjak veøejnì èinné; a¾ po jeho smrti se obì sna¾ily dìlat to, co jim pøinášelo radost - Helena - spisovatelství, Rù¾ena - herectví. Avšak i Helena Malíøová psala pozdìji o Naskové, ¾e se hereèkou u¾ narodila. Na støední školu chodila Nasková do Vyšší dívèí ve Vodièkovì ulici. Vzpomínala, ¾e tam byla její spolu¾aèkou Vrchlického dcera Milada.
Kdy¾ koncem devatenáctého století Josef Nosek zemøel, odstìhovala se vdova s dcerami do Øetìzové ulice ke svému bratrovi, pøibli¾nì proti zadnímu traktu dnešního Divadelního studia DAMU. V souvislosti s tímto bydlištìm vzpomínala Nasková na tøi umìlce, s kterými se tehdy obzvláštì pøátelila - na hereèku Bo¾enu Durasovou (1886 - 1961), na houslistu Jaroslava Kociana (1883 - 1950) a na malíøe Huga Böttingera, který naèrtl její portrét, kdy byla ostøíhaná po onemocnìní tyfem. Velmi èasto navštìvovala se sestrou spisovatelku Rù¾enu Svobodovou (1868 - 1920), která tehdy bydlela v ®itné ulici. Zde se setkávala s kulturní smetánkou a zde také potkala hereèku Hanu Kvapilovou (1860 - 1907), která jí její hereckou touhu rozmlouvala. Tedy se obrátila na další hereèku Otilii Sklenáøovou-Malou (1844 - 1912), která ji herectví uèila devìt mìsícù a pro zesílení hlasu jí doporuèila i hodiny zpìvu. Na hodiny zpìvu chodila Rù¾ena ke staré profesorce konzervatoøe.
Rù¾enì Svobodové dìkovala Rù¾ena Nasková velice za urèitý druh „výchovy“, kdy nenásilnì formovala povahu mladé, patnáctileté dívky a seznamovala ji se skvìlými lidmi, s vtipnou a duchaplnou spoleèností, pøedstavující èást naší tehdejší kulturní elity. Paní Sklenáøová jí po svém kurzu doporuèila, aby zkusila nìkde hrát. A tak se pokoušela o získání anga¾má nejdøíve ve vìtších divadlech - nejdøív v Praze - ve Švandovì divadle na Smíchovì, v Uranii u Pištìka, ale pak i v rùzných ochotnických spoleènostech. Bylo to marné. Kdy¾ se Rù¾ena Nosková dozvìdìla, ¾e lublaòské divadlo De¾elno gledališèe hledá a anga¾uje èeské herce, zanechala studia zpìvu a okam¾itì se pøihlásila. V roce 1904 byla na základì fotografie pøijata pro role milovnic a naivek, ale jen to, ¾e byla smlouva podepsána, ji zachránilo, ¾e se nemusela vrátit do Prahy - toti¾ tehdejší pøedstavy byly, ¾e naivka je drobné stvoøení a této pøedstavì Rù¾ena neodpovídala. Maminka ji do Slovinska provázela, kde¾to Helena, která u¾ byla provdaná, zùstala v Praze.
De¾elno gledališèe je vlastnì slovinským národním divadlem a nás by mohlo zajímat, ¾e jeho budovu navrhovali dva èeští stavitelé - architekt Antonín Hrubý (1863 - 1929) a stavitel a hydrolog Jan Vladimír Hráský (1857 - 1936). Rù¾ena se musela bìhem jednoho mìsíce nauèit slovinsky, co¾ nebylo jednoduché, pøes to, ¾e se jednalo o slovanskou øeè - není èeštinì pøíliš podobná. Pozdìji dokonce ze slovinštiny i pøekládala, hlavnì díla slovinského rozervaného básníka Ivana Cankara (1876 - 1918).
O prázdninách hrávala v Praze ve Švandovì divadle na Smíchovì, kde v létì poøádával pøedstavení Kruh èeských spisovatelù. Rù¾ena Nosková doufala, ¾e najde anga¾má ve vlasti, tak se poptávala nejen v Praze, ale i v Plzni, v Hradci Králové i v Brnì. Tehdy chodívala také do Novomìstské kavárny, snad tehdy bývala tato kavárna ve Spálené ulici, ale nejsem si tím jista. Chodili do ní i slavní herci a byl tam tzv, „Vojanùv stùl“. Zde se také seznámila s Františkem Naskem (1884 - 1959), který studoval malíøství u Hanuše Schwaigera (1854 - 1912) na Akademii výtvarných umìní.
V Lublani se Rù¾ena Nosková po tøech letech úèinkování dozvìdìla, ¾e Mìstské divadlo na Vinohradech rozšiøuje svùj divadelní soubor a tak se pøihlásila. Pøijali ji øeditel František Adolf Šubert (1849 - 1915) a vinohradský dramaturg Jaroslav Kamper (1871 - 1911) a uzavøeli s ní smlouvu. Ale mezitím v divadle Uranie zahrála roli slepé Anny v dramatu „Mrtvé mìsto“ (Città morta) od italského dramatika Gabriela D´Annunzia (1863 - 1938). Byla to role, kterou dramatik psal pro velkou francouzskou hereèku Sarah Bernhardt (1844 - 1923). Na pøedstavení Rù¾ena Svobodová pøivedla re¾iséra Národního divadla Jaroslava Kvapila (1868 - 1950) a on ještì s divadelním intendantem Jaroslavem Šafaøovicem (1866 - 1937) hledali novou hereèku. Okam¾itì nabídli Rù¾enì Noskové anga¾má. Namítala, ¾e je u¾ vázaná jinde, øeditel Gustav Schmoranz (1858 - 1930) ji upozornil, ¾e taková pøíle¾itost se nemusí opakovat. Ale ona u¾ mìla podepsanou smlouvu s vinohradským divadlem. Byl z toho soud, který sleèna Nosková vyhrála, proto¾e smlouvu s vinohradským divadlem nepodepsal s ní i její poruèník a mohla zaèít hrát od podzimu 1907 v Národním. Plnoletosti tehdy èlovìk dosáhl a¾ ve ètyøiadvaceti letech a jí bylo teprve tøiadvacet.
Ale ještì pøed jejím prvním vystoupením v Národním divadle jí zemøela maminka. Zaèínala Markétkou z Goethova Fausta, kterou kritika chválila. Sama si pouze postì¾ovala, ¾e u¾ tehdy byla krátkozraká, tak¾e mívala velkou obavu z pøíliš otevøené scény. Ke konci ¾ivota se jí zrak zhoršil mnohem více. Ve své kní¾ce „Jak šel ¾ivot“ vzpomínala, jak ji nepøíliš pøívìtivì pøivítal mezi herci Národního divadla slavný herec Jindøich Mošna (1837 - 1911): „A dovede ona vùbec hrát divadlo? Jestli ne, tak šla domù a nepøeká¾ela.“
Není jasné, kdy si sleèna Rù¾enka Nosková sòatkem vymìnila „o“ za „a“ ve svém jménì, ale sama humornì líèila, ¾e kdy¾ ¾ádal malíø Naske po absolutoriu Akademie výtvarných umìní o stipendium na studijní cestu do Anglie, získal toto stipendium za portrét sleèny Rù¾eny Noskové a Hanuš Schweiger mu ¾ertem pøipomínal, „aby si na ni dal pozor“, proto¾e z provedení portrétu poznal malíøùv vztah k jeho „modelu“. František Naske svoji man¾elku èasto vyobrazil v jejích rolích a také jí navrhoval divadelní kostýmy. Man¾elé Naskovi nemìli dìti.
Ze zaèátku byl jejím nejèastìjším hereckým partnerem Richard Hammerschlag, vlastním jménem Alois Schlaghammer (1875 - 1917), který prý byl o dost menší, ne¾ ona. Hrávala èasto salónní úlohy nebo i staré ¾eny, i pøes svùj mladý vìk. Ale hrála napøíklad královnu vil Lesanu v Tylovì „Strakonickém dudákovi“ nebo roli Herodias v „Salome“ od Oskara Wilda, která byla na scénì a¾ do roku 1816. Dostávala ale také minirole - napøíklad roli andìla v „Hanièce“ Gerharta Hauptmanna, Oberona v Shakesparovì „Snu noci svatojánské“, roli nazvanou “Zjev bohynì Derketo“ ve Vrchlického „Trilogii o Simsonovi“ nebo roli mluvèí otrokyò v domì Agamemnonovì v Aischylovì Oresteii.
Mo¾ná právì to, ¾e k onìm vìtším rolím nemìla potøebné zkušenosti, bylo pøíèinou, ¾e u¾ v roce 1909 dostala od Dru¾stva Národního divadla, které tehdy spolu se Spoleèností Národního divadla naši první scénu spravovalo, výpovìï, proto¾e pro její zjev nebyly role. Tehdy ji zachránili dramaturg Kvapil a øeditel Schmoranz, ¾e ji budou další sezónu ještì potøebovat, tudí¾ byla výpovìï odvolána. V dalších letech byla obsazována více, ale její role byly opìt rùzného charakteru. Hrála napøíklad Bla¾enu v Shakespearovì „Mnoho povyku pro nic“, nejdøíve hospodskou a pak Lízalku v „Maryši“ bratøí Mrštíkù. Ze Shakespeara hrála v „Komedii plnì omylù“ Adrianu, a to v nejedné inscenaci, v „Othellovi“ Emilii, Markétu v „Richardu III.“ a v „Kupci benátském“ veledùle¾itou úlohu Portie. Zajímavé je, ¾e hrávala také v baletech. Do jaké míry to byla èinohra a do jaké choreografie, mù¾eme dnes tì¾ko posoudit. Hrála královnu loutek v Èajkovského baletu „Louskáèek“, také v baletu Oskara Nedbala „Princezna Hyacinta“ mìla roli Semiramis a v dalším Nedbalovì baletu „Andersen“ se pøedstavila jako rajská víla.
Z dùle¾itých rolí z období do 1. svìtové války byly pro Naskovou pøedevším nové nastudování Goethova Fausta, kde hrála vedle Markétky v dalších alternacích archandìla nebo zlého ducha. Pak to bylo Schillerovo drama „Valdštejn“, v nìm¾ hrála vévodkyni frýdlantskou, Molièrùv „Lakomec“, ve kterém hrála roli Mariany, milé Harpagonova syna Kleanta, kterou si chce „lakomec“ Harpagon vzít sám. V další Molièrovì høe „Misantrop“ hrála roli Elianty, která patøí k dùle¾itým v tomto díle. Vmalomìš»ácké tragikomedii polské spisovatelky Gabriely Zapolské „Morálka paní Dulské“ si Nasková zahrála roli pøíbuzné hlavní postavy - paní Juliasiewiczové, kterou si zopakovala i v pozdìjších letech.
Tìsnì pøed válkou hrála ve Shakespearovì „Veèeru tøíkrálové,“ Olivii a v dramatu „Romeo a Julie“ hrabìnku Montekovou. V Shakespearovì „Snu noci svatojánské“ vystøídala døívìjší roli krále Oberona role královny Amazonek Hipolyty. V „Hamletu“ hrála královnu Gertrudu, v „Makbethovi“ jednu z èarodìjnic. V „Králi Learovi“ hrála druhou „zlou“ princeznu Ragan.
V obsazení z komedie G. B. Shawa „Androkles a lev“ dostala úlohu Androklovy ¾eny Megery a v jeho parodii na Shakespeara „César a Kleopatra“ hrála úlohu Ftatateety, Kleopatøiny chùvy. Dlouho i po válce se hrál Shawùv „Pygmalion“, v nìm¾ Nasková hrála paní Higginsovou, co¾ si pozdìji znovu v další inscenaci zopakovala.
Mezi role ošklivých staøen patøila role kouzelnice Straby z „Neklana“ od Julia Zeyera. Z èeských autorù to bylo nové nastudování Tylova „Strakonického dudáka“, v nìm¾ se støídala v rolích Lesany a polednice Rosavy. Hrála také v Jiráskových historických dramatech „Jan Hus“ roli Marty a po válce „Jan Roháè“ roli královny Barbory. V Jiráskovì pohádce „Lucerna“ hrála Rù¾ena Nasková mladou knì¾nu. V této roli hereèku namaloval její man¾el. Hrála také roli Radúzovy matky - královny Nyoly v Zeyerovì „Radúzovi a Mahulenì“.
Nìkolikrát bìhem svého pùsobení v Národním divadle hrála Rù¾ena Nasková matku Jugovièù z historického dramatu srbského dramatika Iva Vojnovièe „Smrt matky Jugovièù“. Poprvé to bylo v letech 1912 a¾ 1913. Bylo to drama napsané na základì národní písnì o smrti matky Jugovièù, které po bitvì na Kosovì poli v roce 1398 puklo ¾alem srdce nad smrtí jejích devíti synù i man¾ela, kdy¾ bylo srbské vojsko od Turkù pora¾eno.
Nìkdy pøed rokem 1918 Nasková pùsobila i v literárních kabaretech a pro nì napsala i slo¾ila nìkolik šansonù. Pøipomíná se její úèast ve spoleènosti v hospodì „U medvídkù“ na Perštýnì na Starém Mìstì v Praze, kde se umìlci scházívali. Po dlouhou dobu svého pùsobení v Národním divadle se Rù¾ena Nasková nezdráhala zúèastnit se pøíle¾itostného spoluúèinkování v ochotnických pøedstaveních.
V roce 1914 poprvé úèinkovala ještì v nìmém filmu „Ahasver“, který natoèil re¾isér Jaroslav Kvapil. Nasková zde pøedstavovala hlavní úlohu malíøky Sidonie Pimzlíkové, která hledá model pro svùj obraz, který mìl zobrazovat postavu Vìèného ®ida. K zvukovému filmu se Nasková pak vrátila a¾ mnohem pozdìji. V dobì války a krátce po ní byla Nasková dost obsazována i do dost záva¾ných rolí. Byla to napøíklad role Roxany z Rostandova Cyrana z Bergeracu nebo role Libuše v dramatu Stanislava Loma „Dìvín. Lepší „dámu“ si po válce Nasková zahrála v roli Ljubov Andrejevny Ranìvské v Èechovovì „Višòovém sadu“. Postavu „matky“ si zahrála v Ibsenovì „Nápadnících trùnu“, kde hrála Ingu z Varteigu, matku jednoho z hrdinù - Jarla Hákona. Po válce hrála Rù¾ena Nasková také vydìraèku Lady Cheveleyovou z „Ideálního man¾ela“ Oskara Wildea, ale pozdìji v roce 1939 „povýšila“ do role Lady Markby. Hrála také svùdnou Valèu Peroutovou ve Šrámkovì „Létu“.
Velice si cenila své hlavní role Kateøiny Hübscherové v historické komedii Emila Moreaua a Victoriena Sardoua „Madame Sans - Géne“. V dramatu Victora Huga „Ruy Blas“ hrála ve stejné roli jako slavná Sarah Bernhardt - a to v roli královny.
Královnou Al¾bìtou byla i ve Vrchlického „Noci na Karlštejnì“. V roztomilé Vrchlického romantické veselohøe „Soud lásky“ si zahrála renesanèní - vùdèí a rozšafnou pøedsedkyni proslaveného „soudu lásky“ Fanettu z Romainu. U komedie bratøí Èapkù „Ze ¾ivota hmyzu je nejnápadnìjší „postup“ od role krásné „motýlice“ Apatury Iris v letech 1922 a¾ 1924 k po¾ivaèné Chrobaèce v roce 1932. V „Adamu Stvoøiteli“ od bratøí Èapkù hrála Nasková v letech 1927 a¾ 1929 roli Evy. Podobný byl i „sestup“ v Goethovì „Faustu“ - od slavné Markétky na zaèátku její divadelní kariéry k „první sfinze“ v roce 1928.
Pøi vzniku Èeskoslovenského rozhlasu v roce 1923 byla Nasková po¾ádána, aby recitovala pøi prvním pøenosu v provizorním stanu v Praze - Kbelích, ale pøenos se nepovedl.
V tøicátých letech Rù¾ena Nasková zazáøila v titulní roli Jiráskovy „M. D. Rettigové“, kde ovšem hrála také roli Rolerové, jedné z litomyšlských mìš»anek.
Její man¾el ji namaloval v kostýmu carevny Al¾bìty v historické komedii „Kateøina Veliká“ od francouzského dramatika Alfreda Savoira.
V tøicátých letech hrála v Tylovì „Fidlovaèce“ komickou zbohatlici - máselnici Mastílkovou a v Gogolovì „®enitbì“ tetu nevìsty - Arinu Pantìlejmonovnu. Nìkteré z døíve uvedených her mìly i reprízy, napøíklad „Radúz a Mahulena“, „Soud lásky“, Valdštejn“, „Maryša“, „Smrt matky Jugovièù“, „Strakonický dudák“.
Na fotografii je Nasková v roli matky Jugovièù z této doby. Za svùj herecký projev obdr¾ela v roce 1931 státní cenu. V Jiráskovì „Lucernì“ v letech 1934 a¾ 1935 však také Nasková „sestoupila“ od „mladé knì¾ny“ k „bábì“. V r. 1937 pokraèovala její spolupráce s Èeskoslovenským rozhlasem. Kdysi jsem poslouchala její vzpomínku na pùsobení v zahranièním vysílání Èeskoslovenského rozhlasu, kdy se ještì vysílalo ¾ivì - ¾e tedy musela být pøi vysílání do zámoøí v rozhlasovém studiu v noci.
Od roku 1937 vznikaly postupnì filmy, kde hrála maminky, babièky a tetièky. První z nich byl film „Kvoèna“ v re¾ii Huga Haase o starostlivé mamince a babièce, ke které chodí celá rodina se svými problémy, které èasto nejsou jednoduché. V roce 1937 to opìt byla role moudré babièky Pavláskové ve filmu „Pod jednou støechou “v re¾ii Miroslava Josefa Kròanského na námìt Ignáta Hermanna.
V letech 1938 a¾ 1939 se hrála v Národním divadle veselohra Jana Sní¾ka „Pøíklady táhnou“ o babièce, která se sna¾í vychovat svou vnuèku podle zásad „starých èasù“, ale vnuèka ji pøesvìdèí, ¾e je zdraví prospìšný pohyb, spaní v pøírodì a podobnì. Pøíbìh byl zfilmován v roce 1939 re¾isérem Miroslavem Cikánem pod stejným názvem a zde se mù¾eme i my dnes ujistit o umìní Rù¾eny Naskové.
Na základì románu Karla Josefa Beneše „Kouzelný dùm“ vznikl stejnojmenný film v re¾ii Otakara Vávry. Zde hrála Rù¾ena Nasková laskavou maminku Vilmu Balvínovou, ale roli Marie Ungrové, dívky, která v dùsledku leteckého neštìstí ztratila pamì», hrála Adina Mandlová. Je známo, ¾e jí Rù¾ena Nasková velmi radívala v jejích hereckých zaèátcích. Na zaèátku války hrála Rù¾ena Nasková plátenici Šestákovou v Tylovì „Palièovì dceøi“, co¾ je role dramaticky velmi pùsobivá. Vzhledem k slo¾ité dobì, byla i tato hra, aby povzbuzovala, v roce 1941 zfilmována v re¾ii Vladimíra Borského.
V roce 1940 vznikly filmy „Pelikán má alibi“ a „Koneènì sami“. V „Pelikánovi“, co¾ byla veselohra s detektivní zápletkou na motivy amerických detektivek, hrála Nasková roli tety Kláry. Ve veselohøe „Koneènì sami“ hrála pøepeèlivou maminku, která se své právì vdané dceøi svou peèlivostí pøíliš míchá do ¾ivota i pøi líbánkách.
Pøesnì rok po smrti sestry Heleny Malíøové vyšla v roce 1941 vzpomínková kní¾ka „Jak šel ¾ivot“. Jednak v ní Nasková popisovala ¾ivot svých rodièù pøed tím, ne¾ se poznali, hodnì se vìnovala vzpomínce na zesnulou sestru. Posteskla si na vrtkavost divadelní štìstìny, jak v dobì, kdy byla mladá, hrávala staré ¾eny, a kdy¾ k nim u¾ vìkem dospìla, nevyhovují èasto pøedstavám re¾iséra èi jiného èinovníka divadla. Zvláštì cenné jsou vzpomínky na herce, jejich¾ herecký projev nebyl nijak zaznamenán ne¾ právì jen svìdectvím souèasníkù. Další obrázek je dopis, který napsala paní Nasková mojí babièce jako podìkování za babièèino nadšení nad její kní¾kou.
Vedle filmu „Palièova dcera“ vznikl v roce 1941 ještì film „Tetièka“ v re¾ii Martina Frièe, o laskavé sleènì Bertì, její¾ pøíbuzní s malými výjimkami se o bohatou pøíbuznou starají pouze kvùli jejímu majetku, a jak se tetièka Berta s pomocí oddaných pøátel a slu¾ebných dozví pøedstíráním své smrti skuteèný názor svých pøíbuzných. V roce 1942 byl natoèen film „Karel a já“, v re¾ii Miroslava Cikána, kde hrála Nasková epizodní roli maminky zhrzené nevìsty, a v roce 1943 vzniklo filmové drama v re¾ii Františka Èápa „Taneènice“, kde mìla Rù¾ena Nasková opìt roli matky, dùstojné dámy z lepší rodiny.
Bìhem války hrála Nasková pomìrnì ménì. Hrála Paulinu v Shakespearovì „Zimní pohádce“, Paní Martu Rullovou v Kleistovì „Rozbitém d¾bánu“. V roce 1944 pøestala také u¾ jezdit za ochotníky. Z roku 1944 byl film „U pìti veverek“, v re¾ii Miroslava Cikána, kde mìla Nasková opìt roli maminky Betty Mráèkové. Po válce hrála ještì znovu v Shawovì „Pygmalionu“, v M. D. Rettigové“ a jednou z posledních jejích rolí byla Honzova máma v Kvapilovì „Princeznì Pampelišce“ v letech 1947 a¾ 1948. Po válce, kdy¾ byl u nás tento titul zaveden, byla jmenována jednou z prvních našich národních umìlkyní.
V roce 1947 vyšla její druhá vzpomínková kní¾ka „Malá kronika dnù“ a tehdy se také zúèastnila na pøíspìvcích pro sborník o spisovatelce Helenì Malíøové. V roce 1848 vznikl také poslední film, v nìm¾ Nasková hrála. Bylo to Šrámkovo „Léto“, v re¾ii K.M. Walló, kde tentokrát hrála Rù¾ena Nasková sleènu Rù¾enku, hospodyni na faøe. Seznam rolí, v nich¾ Nasková hrála zde není úplný, vyznaèeny jsou spíš nìkteré významné role.
Ze zdravotních dùvodù u¾ na scénì Národního divadla nehrála, i kdy¾ jeho èlenkou zùstala a¾ do roku 1955. Tehdy se vìnovala pøedevším spolupráci s Èeskoslovenským rozhlasem. Vznikly tak také nahrávky pohádek i napøíklad „Babièky“ Bo¾eny Nìmcové a Jiráskových „Starých povìstí èeských“, ale i vlastních vzpomínek hereèèiných. Psala do rùzných èasopisù své vzpomínky i èlánky z oblasti hereckého umìní. V roce 1853 byla dekorována Øádem práce.
Celkem je velmi málo známo z jejího soukromého ¾ivota. Zamlada i sportovala, o èem svìdèí její portrét v ly¾aøském úboru, který namaloval její man¾el. Spolu s man¾elem mìli rekreaèní vilku v Ládví u Kamenice ve støedních Èechách, kde sousedili s pìvcem Vilémem Zítkem, s ním¾ se oba man¾elé velmi pøátelili. V padesátých letech získala tuto vilu filmová hereèka Vìra Ferbasová s man¾elem.
Malíø František Xaver Naske zemøel v roce 1959 a jeho man¾elka Rù¾ena Nasková ho následovala 17. èervna 1960. Pochována byla na Vinohradském høbitovì. Po Rù¾enì Naskové byly pojmenovány ulice v Praze 5 a v Hradci Králové.