Sága rodu Nedvìdù (2/2)
Penzijní vìk jsem pøivítala s radostí, ¾e mù¾u dìlat cokoli jiného, ne¾ co jsem konala dosud.
Narodila jsem se dne 14. prosince roku 1935, v den, kdy prezident Masaryk abdikoval na svou funkci. Mým rodištìm je mìsteèko Zlonice poblí¾ královského mìsta Slaný. Zlonice v dobì mého mládí byly sobìstaèným a spoøádaným místem pro ¾ivot po všech stránkách. Rodièe Karel a Olga Nedvìdovi se ve Zlonicích obèansky i kulturnì uplatòovali. Ve Zlonicích jsem také navštìvovala základní školu, gymnázium pak ve Slaném.
„Regionální slánské muzeum pod tehdejším vedením paní Bo¾enky Frankové má o tom dokonalou dokumentaci a díky osobní úèasti i dalších spolupracovníkù bude jistì zaznamenáno toto vzácné svìdectví.“
Na dobu spolupráce s Janem a Karlem Nedvìdovými pøi obnovì usedlostí v Tøebízi vzpomíná paní Franková: „S bratry Nedvìdy jsem se dostala do kontaktu krátce po mém nástupu do muzea. Nìkdy v 60. letech se provádìla revize památkových objektù, zakresloval se jejich stav, popisovaly se pøedmìty i budovy, které si zasluhují vìtší pozornosti a jejich restaurování.
Jan Nedvìd byl starší z bratrù a ten se kolem památkových objektù pohyboval celou øadu let, snad od své zaèáteèní praxe. Velice si ho všichni vá¾ili a také to byl on, na kterého jsme se obrátili, kdy¾ se v 68. roce rozhodlo, ¾e se v Tøebízi zrekonstruuje statek è. p. 1, který dodneška se po svém majiteli nazývá Cífkùv statek. Tento statek se mìl pùvodnì zachovat jen zèásti, poèítalo se s vyu¾itím na depozitáøe pro slánské muzeum, ale jakmile jsme prohlédli torzo statku, rozpadlého statku, který vypadal podle fotografií, které si mohl ka¾dý návštìvník prohlédnout, ve velmi ¾alostném stavu a spíše to vypadalo, ¾e celá ta èást se bude postupnì bourat, ale pan stavitel Nedvìd, znalec svého oboru, nejdøíve vyfotografoval stávající objekty, vymìøil je, pøipravil perfektní dokumentaci, s kterou jsme potom pøedcházeli pøed památkovou péèi, a pak hlavnì za paní doktorky Dvoøákové, která v té dobì byla øeditelkou Krajského památkového úøadu, jsme zaèali s jeho obnovou. Pan stavitel Jan Nedvìd vychoval a znovu pracovnì pøipravil skupinu dùchodcù, bývalých øemeslníkù.
Vybral øemesla, která byla potøeba pøi té obnovì, a» u¾ to byli zedníci, tesaøi, truhláøi, kováø, kameník, a postupnì pøipravili v plánech postupu jednotlivých oprav a bìhem pìti let došlo k tomu, ¾e se podaøilo celý statek obnovit, to znamená všechny budovy, a» u¾ to byla hlavní budova, konírna, kolna, stodola anebo i objekty sýpky, všechno se nám podaøilo dát do takového stavu, ¾e jsme v roce 75 mohli celý objekt veøejnosti pøedat. Bohu¾el pan stavitel Nedvìd se vlastního otevøení nedoèkal, proto¾e dva mìsíce pøed otevøením zemøel.
Nastala další etapa, kdy jsme potøebovali dalšího stavitele, který by vedle opravy, proto¾e se pøecházelo z è. p. 1 na èíslo 2, kde byly také potøeba velké stavební zásahy, a dokonce ještì è. p. 10, co¾ byl pùllánní statek, opravoval se kostel a pøipravovaly se také k otevøení malé chalupy. Tohoto úkolu se ujal jeho bratr Karel, kterého jsem tedy teprve poznala a¾ pøi této druhé spolupráci. Byl to èlovìk velice znalý øemesla, ale ne v pravém slova smyslu takový praktik jako jeho bratr Jan. I s ním jsem se velice dobøe spøátelila a jak s Janem, tak s Karlem jsem získala velké zkušenosti, pokud jde o stavební práce a jejich postupy, i jednotlivých øemesel, které byly pøi rekonstrukci tak velikého rozsahu, jak se v Tøebízi provádìla, bylo potøeba. Obou pánù jsem si velmi vá¾ila a jsem ráda, ¾e jsem mìla mo¾nost se s nimi jak po stránce pøátelské, tak seznámit pracovní.“ Tolik ze vzpomínek paní Bo¾enky Frankové, øeditelky muzea.
Škoda, ¾e se strýc Jan nedo¾il dokonèení celého díla a pøi otevøení skanzenu byl pøítomen u¾ jen v myslích úèastníkù slavnosti. Po strýcové smrti se stavebního vedení v Tøebízi ujal mùj otec, jeho bratr Karel Nedvìd. Tak se jejich spoleèné ¾ivotní cesty dùstojnì uzavøely.
Jak zaèali spolupracovat? Tatínek se øemeslu zednickému vyuèil u firmy Ing. V. Faigl, úøednì autorizovaný in¾enýr stavební a stavitel Zlonice – stavby ¾eleznièní, vodní, mostní a bagrování. Tak znìl celý název firmy. V této dobì navštìvoval Všeobecnou školu ¾ivnostenskou pokraèovací ve Zlonicích jako uèeò ¾ivnosti stavitelské a dále tøetí tøídu ®ivnostenské školy pokraèovací ve Slaném. V letech 1923 a¾ 1924 navštìvoval tatínek Státní prùmyslovou školu v Praze, zednické oddìlení mistrovské školy stavební. Po ukonèení školy a pøed nástupem na vojnu pracoval opìt u firmy Faigl, a to jako stavební asistent.
V øíjnu roku 1924 byl tatínek povolán ke dvouleté èinné slu¾bì vojenské k ®elezniènímu pluku v dobì své vojenské slu¾by absolvoval kurz úèetnictví, korespondence, kupeckých poètù, nauky obchodní a psaní strojùm.
Hned po ukonèení vojenské slu¾by, od 1. dubna 1926, zaèal pracovat u svého
bratra Jana, který v roce 1924 zalo¾il ¾ivnost ‚Mistra zednického'. V této dobì vykonal tatínek u Zemského úøadu v Praze zkoušku, kterou dosáhl oprávnìní stavitele, a v roce 1932 byl mu udìlen souhlas k provozování ¾ivnosti stavitelské. Strýc Jan jako mistr zednický nesmìl provádìt stavby ve mìstech, a tak se toto dìlo na tatínkùv ¾ivnostenský list. Tak tomu bylo osmnáct let, a¾ bìhem druhé svìtové války musel tatínek nastoupit do Èeskomoravských strojíren ve Slaném v rámci tehdejšího váleèného totálního nasazení.
Mùj bratr, také Karel Nedvìd, narozený v roce 1928, vystudoval prùmyslovou školu stavební a slo¾il stavitelské zkoušky. Nic nebránilo právnì tomu, aby zaèal sám samostatnì podnikat, talent k tomu mìl. Se strýcem Janem se mìli rádi, a nebýt roku osmaètyøicátého, nabízel se další vývoj v jejich vzájemné spolupráci. Osud tomu pøíznivý nebyl, tak jako u tisícù dalších našich obèanù, a bratr tak pro¾il svùj profesní ¾ivot jako zamìstnanec stavebních
firem; v¾dy za sebou jako stavbyvedoucí zanechával v mezích tehdejších mo¾ností perfektní dílo, ale co naplat, jeho zlatá høivna se nemohla uplatnit tak, jak jeho pøedpoklady slibovaly.
Z bratrova man¾elství se narodili dva chlapci, dle tradice pojmenovaní Karla a Jana. Starší Karel se vìnoval stavitelské profesi, a proto¾e zdìdil po svých pøedcích spolehlivost a odpovìdnost, rovnì¾ uzavøel svou profesní èinnost více ne¾ dùstojnì, a to jako odborník pøi modernizaci a rozšiøování ruzyòského letištì.
Dobrá povìst a respekt k odbornosti všech jmenovaných Nedvìdù byly, podle mého soudu, pozitivnì ovlivnìny jejich dobrým rodinným zázemím a jistì i jejich anga¾ovaností obèanskou. Strýc Jan i otec Karel byli oba aktivní èinní ve Vlastivìdném krou¾ku Zlonicka, strýc ještì k tomu v Okresním slánském muzeu. Aktivity mého otce se uplatòovaly i ve sportovní èinnosti, ve zlonické kopané, maminka, zatímco on vykonával své funkce, hrávala nedaleko od nìho na zlonických kurtech tenis. Oba po jistou dobu vykonávali dobrovolnou slu¾bu v obecní zlonické knihovnì a významnì se uplatòovali ve zlonickém dramatickém spolku Šubert. Maminka jako výrazná hereèka, tatínek jako tvùrce výprav jednotlivých her. Tatínek (Karel Nedvìd) dlouhá léta vedl zlonickou kroniku a své krasopisné zápisy doprovázel i drobnými grafikami. V mìsteèku Zlonice býval ¾ivot vùbec mnohostrannì spoleèenský, a lidé k sobì proto mìli tak blízko, jak u¾ to asi neza¾ijeme. Od padesátých let minulého století je s tím amen. Teta Libuše, man¾elka strýce Jana, to byla strá¾kynì rodinného krbu podle všech pravidel. K samozøejmé péèi o velkou domácnost patøil ovocný sad, kus pole a okrasná zahrada, její pýcha. Pomáhali jí zvládat man¾elé Kopeètí, ale ani tak se za celý den nezastavila.
Jako jsem pøipomnìla bohatý spoleèenský a kulturní ¾ivot v obci, tak stejnì bohatý byl u Nedvìdù ¾ivot rodinný. A to jak mezi generacemi od prarodièù a¾ po vnuky, tak mezi vrstevníky. Bylo nás šest sestøenic a jediný mu¾ mezi námi, mùj bratr Karel. Ze všeho toho bohatství vztahù jsem zùstala ze svých vrstevníkù dnes sama. Èasto vzpomínám, ráda, ale s lítostí.“
Olga Janíèková
