Slušnost není slabost, ale síla (1)
Etiketa je ctnost, na kterou se v 21. století sice ještì nezapomnìlo, ale postupnì se na ni zapomíná, ctnost, její¾ nìkterá pravidla se sice stále tìší všeobecné znalosti i vìtšinové míøe dodr¾ování, ale souèasnì se valná èást dalších kvapem vytrácí z praxe a jiná jsou dokonce vnímaná jako pøe¾itek nebo o nich u¾ ani neexistuje široké povìdomí. Proè se tomu tak dìje a jsou nìkteré zmìny na místì, nebo naopak zavání pošetilostí? Proè patøí etiketa k základním kamenùm naší civilizace a jejím oslabováním podemíláme vše, v co naše kultura za uplynulé epochy vyrostla? Etiketa bývá mnohdy zjednodušenì vykládána jako pravidla slušného chování, ale oznaèit ji za ctnost jí podle mého sluší více. Etiketa v sobì skloubí teoretické poznatky stejnì jako praktické dovednosti, dìdictví mnoha generací stejnì jako naléhavou aktuálnost. Etiketa platí za zpùsob ¾ivota, který je slušný a ohleduplný, ¾ití, kdy jsme ochotni se omezit ve svém pohodlí ve prospìch druhých a celku. Etiketa znamená umìní volit vhodné zpùsoby jednání a komunikace, znamená galantní chování a osobní eleganci. Prostupuje náš ¾ivot ve všech sférách, jeliko¾ ne¾ijeme v izolované bublinì a dennì vstupujeme do stovek interakcí s jinými lidskými bytostmi, a» u¾ v reálném svìtì èi kyberprostoru. A» vedeme øeè o našem oblékání, mluvì, stolování nebo pou¾ívání mobilu, poøád vìzíme v tenatech etikety. Jednáme však v jejím duchu?
Zkusíme nyní spoleènì zapátrat po dùvodech, proè se úroveò etikety v naší spoleènosti nachází tak nízko a proè tak èasto chybí v bì¾ných situacích a vztazích? Proè puber»áci chodí do školy v teplákové soupravì a svého uèitele klidnì pošlou do míst, kde slunce nesvítí? Proè ze sebe elity národa chrlí urá¾ky a vulgarity jako ti nejhorší zabednìnci, a to ještì v pøímém pøenosu? Jak to, ¾e je dospìlý èlovìk schopný pøijít do divadla v d¾ínách, porušit dané slovo, telefonovat na toaletì, cpát se neurvale do dveøí proti kolegovi anebo skákat partnerovi do øeèi? O pono¾kách v sandálech ani nemluvì… Ale vìdìli jste kupøíkladu ¾e ani talíø v restauraci do ruky nepatøí (ano, zapomeòte na hladové vyškrabávání posledních nudlí polévky), stejnì jako ¾e na jídelní stùl nepatøí mobil, klíèe, penì¾enka? A ty mobily pøi jídle ani do ruky ne. Fakt ne.
Tìmito otázkami se dostáváme k objasnìní toho, proè patøí etiketa k tak dùle¾ité souèásti naší lidské existence. Za prvé, pomáhá nám pøe¾ít a obstát v lidské d¾ungli, dává nám konkrétní návody, jak jednat v daných situacích a s danými lidmi, poskytuje nám urèitou míru pøedvídatelnosti toho, co nastane, jak se oblékat, reagovat atd., èím¾ vším nám uvolòuje mozkovou kapacitu a nenutí nás o spoustì vìcí stále dokola pøemýšlet. Umìní etikety nám tedy ¾ivot zjednodušuje, zrychluje, zpøehledòuje a v neposledku pøispívá k lepšímu dosahování našich cílù. Za druhé, pokud etiketu pou¾íváme, cítíme se všichni lépe, má tedy blahodárný vliv na naši psychiku a pro¾ívání. Nikdo pøece netou¾í diskutovat s hulváty a hlupáky, obìdvat vedle nìkoho, kdo ho stolovacími návyky pøivádí do rozpakù, nebo dokonce nedopatøením zpùsobit faux pas. Za tøetí, není jednoduše mo¾né ani ¾ádoucí, aby veškeré naše jednání urèovaly paragrafy právních pøedpisù a na vše se hned volala policie a obraceli jsme se na soudy… Kdepak, ve spoustì ohledù se potøebujeme spolehnout na to, ¾e nìkteré vìci prostì platí a platit budou, proto¾e jsme na to zvyklí a je to spoleèensky ¾ádoucí chování. Potøebujeme však, aby tak druzí konali proto, ¾e ty nepsané normy pøijaly za vlastní, ne ze strachu pøed sankcemi, jeliko¾ pouze to zajistí skuteènou funkènost. Proè jsme se tedy navzdory výše uvedenému dostali do fáze, kdy ve 20. letech 21. století pøedstavuje etiketa pro mnohé jedince tì¾ko uchopitelný jev?
Etiketu toti¾ souèasná spoleènost nevnímá jako klíèovou hodnotu. Jistì, vìtšina lidí ji zná a její základy aplikují v bì¾ném ¾ivotì, jen¾e tím to také konèí. Pøímo se nabízí podoba se stupni vzdìlání – pokud chceme v ¾ivotì uspìt, asi si také nevystaèíme pouze se základní školou… Etiketa je vnímaná jako urèitý plus mínus staromódní soubor pravidel, obèas u¾iteèná nauka, vìc, co se snad hodí jako pøedmìt na jeden rok základky, pozdravit, rozlouèit se, nìkdy øíct prosím, nìkdy podìkovat… A šlus. ®ádný pøesah. Chybí zde vnímání etikety jako ctnosti, ke které bychom mìli smìøovat, ctnosti, na jejím¾ sebezdokonalení bychom mìli ustaviènì pracovat, ctnosti, pro kterou je nìkdy nutné obìtovat vlastní pohodlí. Etiketa netrùní v tom VIP prostoru hodnot, kterými se opájí soudobá vìtšinová spoleènost na Západì. Upøímnì, ona nepøešlapuje ani v pøedsálí. Ano, èást populace bude v¾dy ochotná jí pøiznat status hodnoty, tradice a kulturního dìdictví, ale bude to vìtšinovì stále hodnota druhé kategorie. Do té první patøí peníze, kariéra, tituly, materiální statky, sociální status, moc, komfort, osobní prospìch, luxus, po¾itkáøství… Etiketu k sobì nechají doklopýtat, kdy¾ se zrovna hodí do krámu, ale jinak? Pøece se já nebudu omezovat kvùli ostatním! A» se omezí oni kvùli mnì! Takhle bohu¾el zní vìtšinové paradigma naší souèasné spoleènosti. Tì¾ký individualismus. Tvrdá konkurence. A vyrùstají v tom ji¾ malé dìti v rodinì, ve školce, na základní škole…
Etiketì se nepøikládá taková dùle¾itost a nedostává ani takový prostor, jaký by potøebovala, u významných socializaèních èinitelù, mezi jaké patøí rodina, škola, vrstevníci èi média. K etiketì toti¾ potøebuje být èlovìk systematický vedený a vychovaný v ní, musí se teoreticky nauèit jejím pravidlùm a následnì je v praxi tisíckrát opakovat, zdokonalovat a zvnitøòovat v sobì samém. Velmi mnoho proto zále¾í na pozitivních vzorech. Jaká je však realita? Hned v rodinì, pøi první zastávce socializaèním procesem, mù¾eme narazit na následující problémy – samotní rodièe etiketu neovládají, ergo nemù¾ou další generaci pøedat nìco, èím sami nedisponují. Dále patøí k paradigmatùm dnešní hektické doby i chronický nedostatek èasu, tak¾e další argument, proè se nevìnovat etiketì, le¾í nasnadì – musíme se vìnovat dùle¾itìjším vìcem! K tomu se navá¾e zhoubná pøedstava o tom, co si „doba ¾ádá“ – ostré lokty, neohlí¾ení se na druhé, ale sebeprosazení, orientace na výkon a výsledky (a» u¾ se jimi míní cokoliv), úspìch, nezdravá soutì¾ivost a drsná konkurence namísto spolupráce u¾ od první tøídy… Ve svìtì nahlí¾eném touto optikou se slušnost rovná slabosti, slušný èlovìk se pasuje do role hlupáka, který v¾dy ostrouhá. A za pravdu a èisté svìdomí si pøece nic nekoupíš, tak buï zticha. Kdo neokrádá druhé, okrádá sebe… Kdo by to neznal, ¾e? Jen¾e tímhle vším jedem vytváøíme ji¾ od malých dìtských duší budoucí svìt dospìlých, v nìm¾ se kdekdo potýká s psychickými problémy a naše spoleènost je… jaká vlastnì? Rozhodnì všelijaká, jen ne š»astná. Nebo snad ano?
I škola rezignovala na etiketu jako na klíèovou hodnotu, ale nutno dodat, ¾e do té rezignace byla i urèitým zpùsobem vmanévrována, proto¾e souèasné nastavení pravomocí jí nedává pøíliš efektivních mo¾ností, jak postupovat v pøípadì ¾ákù, kteøí se jaksi „nekultivují“ a chu» spolupracovat se nenalézá ani na stranì ctìných zákonných zástupcù. Pak kupøíkladu ze zákona povinná základní škola za devìt let nesvede zhola nic. Mù¾e se stále znova sna¾it jít pøíkladem, vysvìtlovat, napomínat, ale… A na mnoha školách si pak mù¾ou klást otázku, proè se tedy vùbec nìjak sna¾it? Ono slušný ¾ák nepøijde do školy v triku se vztyèeným prostøedníèkem. Ale zkuste to komunikovat s rodièi takového módního guru… Tøeba budete osoèeni z omezování osobní svobody, tøeba vás ještì poctí návštìvou inspekce, proto¾e jablka nepadají daleko od stromù. Od toho je jen krùèek k vnitøní rezignaci. Tak a» si chodí a mluví, jak chtìjí, jak si je doma vychovali, naše starost to není… Vá¾nì? Ale je, i kdy¾ primární odpovìdnost le¾í na bedrech rodièù. Jen¾e všichni dohromady tvoøíme spoleènost. A jaká bude, jestli v ní bude panovat bezohlednost a vulgárnost, nebo porozumìní a laskavost, jestli vùèi sobì budeme hrubí a agresivní, nebo naopak ohleduplní a empatiètí, to zále¾í na ka¾dém z nás.
A co školní osnovy a etiketa? Ani rámcovì vzdìlávací plány (RVP) nepova¾ují etiketu za tak nosné téma, aby byla povinnì v nìjaké formì vèlenìna alespoò do základního vzdìlávání. Alespoò je tam zastoupena ve formì doporuèeného obsahu a na øadì škol se tak do uèebních plánù v nìjaké podobì podívá. Jen¾e jedna vìc je o etiketì mluvit, druhá je v jejím duchu jednat a jít pøíkladem. Tì¾ko mù¾u ¾áky napomínat slovy: „Nemluvte tak sprostì, volové!“, nebo se na chodbì rozèilovat nad tím, ¾e kolegynì X. Y. je totální kráva… Bez osobního zapojení a pøíkladu èasto zùstane jen u suché, prázdné a záhy zapomenuté teorie. Absentující kvalitní osobnost uèitelù (rodièù) a pozitivní klima ve škole (doma) nenahradí sebelepší uèebnice, projekt, metodika nebo vzdìlávací plány. A nad tím bychom se jako „dospìláci“ mìli zamyslet. Naše spoleènost nepotøebuje u¾ v patnácti špièkové odborníky a vìdce, ale v prvé øadì slušné a zodpovìdné obèany, a to se bez aktivního zapojení rodiny a školy se zamìøením na urèité hodnoty neobejde…
A tím se znovu dostáváme u¾ k výše nakousnutému, ¾e za velmi dùle¾ité v oblasti etikety platí i pozitivní vzory. Potøebujeme pozitivní vzory v bezprostøedním okolí, stejnì jako mezi hudebními a sportovními celebritami èi politiky øídícími zemi. Potøebujeme média, která nebudou informovat povrchnì, jednostrannì, bulvárnì a urá¾livì, a která se nebudou pouze ziskuchtivì honit za senzacemi. Pokud tyto faktory nejenom absentují, ale nadto jsou ještì nahrazeny vzory negativními, jedná se o fatální problém. Proto¾e kupøíkladu obyèejný poslanec v parlamentu se tìší roli autority u¾ jen z toho titulu, ¾e byl zvolen mezi dvì stì vybraných jedincù øídících celou zemi. V¾dy» o èem všem mù¾e rozhodovat, jak mù¾e ovlivnit náš ¾ivot pouhým jedním hlasováním? A co teprve ministøi, premiéøi, prezidenti! Mediální hvìzdy s miliony fanoušky a sledujícími! Úspìšní influenceøi na sociálních sítí! Jakou jen všichni disponují mocí, formální i neformální. A nezále¾í na tom, zda jsme èi nejsme jejich sympatizanty. To moc mají a mnoho zále¾í, jak ji pou¾ijí.
