Prozraï mi zrcadlo, jaká jsem... Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.
Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
Tìšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Eva Rydrychová - autorka a úspìšná ilustrátorka našeho magazínu SeniorTip
Eva: Dostala jsem úkol. Pìknì jako ve škole. Samostatné práce mì bavily, ale v¾dycky byly pøinejlepším za lidovku. To mì teda zajímá, jestli po tolika letech po základce to bude lepší. Teoreticky by mìlo, a to u¾ jen proto, ¾e tenhle úkol je naprosto senzaèní. Sedám k poèítaèi oblo¾eným kávou a chlebíèkem s vajíèkem a majonézou. Doma nikdo, telefon nezvoní tedy klid na Interview se zrcadlem.
Zrcadlo: Co tì, Evo, napadne, kdy¾ øekneš zrcadlo? Eva: Uvidím sebe po ránu, a vybaví se mi slovo „pravda“. Jak to napsal pan Werich: „V¾dycky ráno vstanu a jdu do koupelny, tam se podívám do zrcadla a nejradši zase bych šel spát. Proto¾e to je takový divný èlovìk, co se z toho zrcadla na mì dívá. Tak se na nìj usmìju, von na mì zpátky, proto¾e vesele do nového dne. Pak ho umeju a uèesám ho, pak mu dám ¾upan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle…“
Zrcadlo: Tak¾e mezi tvé oblíbence patøí prvoøadì Jan Werich? Eva: Ano, ano, pøesnì tak, mám ráda Wericha, jeho pohádky, hry a nejvíc jeho ú¾asnou slovní zásobu, a taky mám ráda muziku! Od dìtství! Mùj strýèek hrával na kytaru pøi táborácích, babièka zpívávala po veèerech nebo u draní peøí…. Já sama jsem hrála na flétnu, kytaru, ale všechno jen samouka. A ještì si zahraju, tøeba vnuèce Šárce. Myslím, ¾e má hudební sluch, kdy¾ zapomenu, nebo pokazím nìjakou èást, v¾dy zaène kníkat. Tak¾e radìji vsázím na lidové písnì, ty znám dobøe. Ráda si pouštím všechno od Je¾ka, Hašlera, … ze souèasných Uhlíøe-Svìráka, nebo klasiku jako Nedvìdy a podobnì. Našla jsem ú¾asnou Zaz, nástupkyni po Edith Piaf, tu miluju. Poøád nìco poslouchám. Jen dechovku nìjak nedávám.
Dneska jsem pro mnohé tvrïaèka. Mám ráda všechno, od skupiny Kabát vejš. Metallica, Iron Maiden, ale nejradìji èeskou muziku, tøeba Arakain, Dymytry a jiné. Mezi oblíbence patøí Lou Fanánek, má skvìlý texty, rakovnická kapela Brutus, znalci budou vìdìt, a v protikladu Lucii Bílou, má zase skvìlou muziku a texty. Vesmìs ale poslouchám všechno, jen se mi nìco líbí víc, nìco míò. ®iju prostì tak, ¾e bez písnièky a bez kytièky (vlastnoruènì nakreslené) je pro mì den ztracen. Tak mám tìch zatracených ztracených dnù za celý ¾ivot prachmálo.
Zrcadlo: Tak¾e odjak¾iva kreslíš? Eva: No dá se to tak øíci. Tatínek maloval. Jen tak pro sebe a lidem okolo pro radost. Mám to prý po nìm. Nevím, jestli to tak je nebo není. Mo¾ná jsem jen hodnì odkoukala od nìho. A taky si pamatuju, ¾e mì ta vùnì barev a pastelek prostì náramì lákala. Ta mo¾nost vytvoøit na prázdný papír nìco, co má smysl a nìco lidem øíká. To mì hroznì láká poøád. Vlastnì jak vidím prázdný list, mám co dìlat, abych se udr¾ela a nìco na nìj aspoò nenapsala.
Zrcadlo: Co tvoje dìti? Eva: Mám ètyøi. Kaèku, ta má svùj ¾ivot s pejsky a pøáteli, Evèu, která mi dala vnuèku Šárku. Dceru Helenku, která ještì studuje a Ondøeje, studenta asi na vìky. Poøád se uèí. Evèa hraje, ale pøedevším zpívá v bigbítové kapele. Nejsou nijak slavní, jen hrají lidem pro radost. Má skvìlého man¾ela, koupili si chalupu, kam za nimi ráda jezdím. Teï však nejvíc hlídám Šárku. A vìøte, ¾e i kdy¾ je ještì mimino, je co dìlat. Neposedí, všechno chce vidìt, kdy¾ si jí dostateènì nevšímám, umí kníkat, ¾e bolí uši. Bude po mamince hudebnice. A to právì ráno v zrcadle teï koukám, jestli jsem aspoò trošku hezká babièka, aby mìla nìjakou ještì pìknou vzpomínku na mì. Helenka se stará o staré a nemocné lidi. Chtìla by pracovat s dìtmi, proto šla ještì na další školu. Tak doufám, ¾e se jí všechno povede. A hodnì kreslí, co¾ mì tìší. Ondøej je na gymplu. A chce jít dál. Zatím ho láká chemie. A to taky koukám obèas do zrcadla a hledám si v duši nìjakou stopu po pùvodci takové touhy po vzdìlávání, jakou oplývá náš Ondøej. Zrcadlo nic, jen akorát na nìm najdu šmouhu, vyleštím ji a otázka dál zùstává otázkou. Tøeba zítra… øeknu si a zase jdu dál.
Zrcadlo: Máš nìjaké oblíbence nebo vzory, co se týèe výtvarna? Eva: To se rozumí, samo sebou, ¾e mám, jen je tì¾ký udìlat nìjakej poøadník. Všichni jsou skvìlí! Hroznì ráda na zámcích obdivuji støedovìké mistry, jmen je nepøeberné mno¾ství. A kdy¾ nemohu na zámek, máme internet a knihy. Ty neustále s kritikou rodiny, kupuji. Napøíklad Jan van Eyck, Edouard Manet a samozøejmì Leonardo da Vinci. Taky mì fascinuje období faraonù a jejich malby. Je toho hodnì. Z èeských umìlcù Mucha, Švabinský, taky Lada. Obdivuju Zdeòka Buriana. Také mì zaujal Láïa Novák, malíø fresek, Oldøich Kulhánek, ale i kreslíøi jako klasika Neprakta, Vyèítal nebo Jiránek ...v ka¾dém je nìco ú¾asného.
Zrcadlo: Pro koho nejradìji kreslíš a maluješ? Eva: Urèitì pro dìti. Jsou skvìlými pozorovateli. A mám jeden splnìný sen, podaøilo se mi nakreslit celkem ètyøi knihy pro dìti. To je pro mì obrovské zadostiuèinìní. Nicménì touha vymalovat nìjaké národní pohádky, nebo nìjakého èeského klasika jako je Drda, Petiška, Èapek, Nìmcová…, ta zùstává. Kreslím i pro sebe, mì to hroznì baví, naplòuje mì to a cítím se strašnì bájeènì, kdy¾ pak mohu nìkomu udìlat radost, ¾e si obrázek chce vzít. Poslední dobou, však ponìkud lavíruji. Vìøím, ¾e díky vnuèce se zase dostanu do kondice.
Zrcadlo: Co všechno u¾ jsi namalovala? Eva: Po pravdì øeèeno, není to zatím ¾ádná sláva. Ètyøi zmiòované dìtské knihy, dvì knihy veršù, jedno malièké soukromé divadélko. Pár obrazù, nìkolik perokreseb, velkou spoustu pohlednic, pøáníèek, prostì co kdo si øekl. Baví mì malovat na zeï, tak¾e i toto mám ji¾ ozkoušené. Vlastnì se èlovìk stále nìjak nìco uèí. Já se nebráním ¾ádnému novému poznání. Sama na sobì obèas pozoruji zmìny ve stylu kresby, ale vesmìs jsem u¾ asi osobitá.
Ovšem není pro mì velkým problémem napodobit jiné umìlce. Anebo vytvoøit nìco úplnì nového.
Co se týèe poèítaèové grafiky, zkouším a uèím se kombinovat kresbu a fotografii, a jiné podobné výmysly. Velmi mì to zaujalo. V souèasnosti je to ten nejlepší zpùsob práce. Helenka tak také maluje i kreslí, tak¾e v tom vidím opìt novou cestu a radíme si.
Na PC toti¾ není tøeba rozbalovat horu pastelek a skicákù. Vynechám také tu èást práce, kdy se nedá chytit nit a muchlám a trhám zuøivì nìkolik listù nepovedených prací. Prostì vypnu poèítaè a jdu zase dál.
Zrcadlo: Kam všude jsi malovala? Eva: Všechno, co moje ruka stvoøila, je zatím zalo¾eno v krabicích a deskách. Posílání do rùzných èasopisù vyšlo vniveè, nabídka v prodejnách umìní byla neúspìšná, podomní prodej se také nezdaøil. Tudí¾ má snaha zviditelnit se ponìkud klesala; jedinou mou klientelou jsou pøátelé. Ti mi stále dodávají chu» do práce. Pøed èasem se podaøilo namalovat kulisy k divadlu malého místního odvá¾livce. Patrnì hraje jen svým dìtem, ale dobrá zkušenost, malby na pøekli¾ku. Mám vlastní webové stránky, kam ty obrázky postupnì vkládám, no a jinak zatím byly vidìt moje práce na rùzných portálech jako byly Pozitivní Noviny, CzechFolks com Plus anebo tady na Senioru Tip.
Zrcadlo: Èím vším jsi kdy malovala? Eva: Miluju pastelky, mù¾u je mít stále s sebou, právì tak jako obyèejnou tu¾ku. Mé výtvory jsou ale i olej na plátnì, podmalba na skle, perokresby, nìjaká ta kolorovaná kresba. Taky v téhle moderní dobì patøí k nástrojùm kreslícím poèítaè. Malovat nebo kreslit jde ledasèím. Nemám všechno ještì vyzkoušené. Bylo by fajn zkusit i jné techniky, kdo ví, tøeba by mì to vzalo. Myslím ale, ¾e pastelky a tu¾ka zùstanou mými vìrnými „nohsledy“ navìky.
A vìènì pøítomná propiska umí také mnoho.
Zrcadlo: Jak si maluješ budoucnost? Eva: Zásadnì rù¾ovì. Kdybych malovala èernì, jistojistì bych u¾ byla mrtvá, aspoò duševnì. Mám velké plány! Mám hlavnì velkou rodinu, a ta je pro mì tím nejdùle¾itìjším. V ¾ádném pøípadì ji nechci a ani nemohu zanedbat.
Jen¾e se mi to zcela nedaøí. Èlovìk musí platit slo¾enky. K tomu se neustále tou¾ím nìkam posouvat, abych nebyla ten dìlník, co sedí za mašinou a dìlá celý ¾ivot jednostrannou práci. Zrovna nyní hledám další cestu. Pøála bych si øídit autobus, nebo i kamion. Jezdit po naší zemi. Netou¾ím po cizinì. Staèí mi naše zemì, kterou u¾ mám dost projetou. V práci jsem jezdívala 300 km dennì, tak¾e u¾ nìjaké kilometry mám. Pracuji na tom je¾dìní, malování mì neu¾iví. A na cestách se dají nasbírat motivace nejen k malování. Nicménì, nevzdávám se a vìøím v rù¾ové dny i nadále. V zrcadle za sebou u¾ vidím svou cestu, kterou pova¾uji za zdaøilou. Tak pùjdu dál, za zrcadlo.
Zrcadlo: A podle èeho maluješ? Eva: Nechci se nijak nìkomu podobat. Chci být svá. Co¾ je nìkdy tì¾ké, proto mám ráda staré mistry. Jejich obrazy jsou dokonalé, fascinující. Odpoutávají mì od všech mých nakoukaných obrázkù. Èistím si jimi svùj um. Jakmile si najdu chvilku, ètu si všechno mo¾né, co na internetu najdu. Ètu a prohlí¾ím i souèasníky. Bohu¾el nemám kolem sebe mnoho lidí, se kterými by se o tom dalo hovoøit, tak¾e je to pro mì takové samostudium.
Pokud na to pøijde, maluju to, co se mi zdálo v noci. Nìkdy to spojím s realitou. Jsou to zajímavé výtvory. Leè, díky absenci èasu, vlastnì kreslím nejèastìji na ètvereèkovaný papír rùzné obrazce. Aspoò cvièím. Zrcadlo: Máš ještì jiné zájmy, o kterých by ses ráda zmínila? Eva: A vlastnì ano. Asi díky umìleckému cítìní, jsem také „Kutil domácí“. Na své chatì neustále tvoøím. Všechno. Pergolu, skleník, skøíòky, polièky… je toho moc. K narozeninám a pod stromeèek dostávám pily, vrtaèky, brusky, v obchodech si kupuji náøadí na døevo, lepidla a laky, prkna a vruty, no prostì jako kutil. Zrenovovala jsem pár starých kouskù nábytku a na další se ještì chystám. Dnes se nabízí mnoho mo¾ností pro renovaci a obnovu vìcí. Co¾ jako milovnice historie a pøírody neskuteènì oceòuji. A to pak veèer, po dobré práci øeknu zrcadlu: Koukej, na jakou šikovnou holku koukáš! Poplácám se po rameni. Jak se øíká: Dám si pašáka.
Zrcadlo: To by tedy znamenalo, ¾e jsi š»astnej èlovìk, ne? Je ještì nìco více co by èlovìk mohl chtít? Co tøeba takový milión? Eva: Wow!!! Milión….? Nechci peníze. Pro mì je vzácnìjší èas. S lidmi, co mám ráda, se mnou samotnou, v pøírodì…. No, a nakonec v mém vìku i zdraví.
Zrcadlo: Myslela jsi nìkdy na to, ¾e bys mìla mo¾nost nìco øíct lidem, nìco jim vzkázat, a co by to bylo? Eva: No! Myslím èasto! Moje práce byla posledních šest let s lidmi, tedy denní chleba. Který dennì vidím. Lidé spolu nemluví. Neøíkají si hezké vìci, neradují se spoleènì z drobností kolem sebe. Nìkdy toti¾ i v té nejmenší bì¾né malièkosti je velké mno¾ství krásna…
Lidé také plýtvají èasem. Mobily, internet, rùzné komunikaèní aplikace. A málo jsou spolu. Tak¾e jestli mì lidi slyší, teda vlastnì ètou, tak bych jim chtìla vzkázat: Lidi, mluvte spolu! Buïte spolu! Jsme druh se sociálním cítìním. ®ádná aplikace na komunikaci, nenahradí podání ruky, objetí, nebo jen obyèejnej úsmìv. Dívejte se na ¾ivý svìt. ®ádná fotka nikomu nedá vùni, chlad, teplo, … ®ijte ¾ivot na ¾ivo. Ne virtuální. Ale opravdický!!!
Prozraï mi zrcadlo, jaká jsem...
Eva: Dostala jsem úkol. Pìknì jako ve škole. Samostatné práce mì bavily, ale v¾dycky byly pøinejlepším za lidovku. To mì teda zajímá, jestli po tolika letech po základce to bude lepší. Teoreticky by mìlo, a to u¾ jen proto, ¾e tenhle úkol je naprosto senzaèní. Sedám k poèítaèi oblo¾eným kávou a chlebíèkem s vajíèkem a majonézou. Doma nikdo, telefon nezvoní tedy klid na Interview se zrcadlem.
