Jak Boba osvítil duch svatý aneb Pak vìøte policajtùm…
Policejní univerzita v Sydney je vìhlasná instituce, kam se chodí vzdìlávat dùstojníci jak z australských policejních organizací, tak ze zámoøí. Tito policisté musí projít nìkolika mìsíèním vysoce nároèným kurzem, aby mohli být povýšeni do vysokých hodností. Není proto divu, ¾e se studenti po vyèerpávajícím dni vrhají do nejpopulárnìjší a nejútulnìjší místnosti na univerzitì, do baru.
U¾ po nìkolika týdnech studia, kdy papaláši museli názornì ukázat svojí inteligenci a kvality nutné pro lídry, byli tito intelektuálnì zmo¾eni. I já, který jsem zde èasto hostoval jako externí lektor, jsem byl zrovna tak vyèerpán. A to pøímo natolik, ¾e jsem se nesna¾il od krásné kolegynì, komisaøky Wilkinsové z Fiji Police, vymámit slu¾ební tajemství jaké barvy jsou její kalhotky. Nakonec jsem tomu byl moc rád, proto¾e dneska èlovìk neví. Tøeba by mnì to pod vlivem whisky šibalsky do ouška pošeptala nebo dokonce na její ubikaci ukázala, ale tøeba taky ne. A navíc by mì, pøirozenì zvídavého kolegáèka, mohla dostat do pìkného prùšvihu. Mít na krku naøèení ze šikany nebo, chraò Bùh, znásilnìní, by nebylo nic s èím se chlubit kamarádùm u piva.
Místo doplnìní svých znalostí, co se týká barvy prádla papalášky z Fiji, jsem se hned po strašné veèeøi skládající se z bramborové kaše, hrášku, karotky a klokaního steaku, uchýlil do baru.
Ten ji¾ byl na prasknutí policajty v modrých teplácích, oddávajících se bezuzdnému relaxování v podobì pití zlevnìného piva. V baru to vøelo. Kolegové si zvýšenými hlasy vymìòovali názory na uèební látku a na lektory. Navzájem se ujiš»ovali, ¾e nejsou blbci, ¾e sice pøedmìty jsou hraèka pro dìti, ale ¾e za to mù¾e jejich pokroèilý vìk, ¾e vìtšinì pøednášek nerozumí.
“Helejte, já vám øeknu, jak to všechno je,” zaburácel v tváøi ji¾ brunátný plukovník Willy. “Voni tomu sami nerozumìj a chtìj, abysme jim to my vysvìtlili. A to maj smùlu, proto¾e my jim to schválnì neøeknem!”
“Jasný, dyk je to všechno stejnì humbuk,” prohlásil nìkdo a dodal, ¾e to dva mìsíce bez milovaný ¾eny a psa na kurzu nevydr¾í.
“No jo, von ten kurz je sice blbej, ale já to vydr¾ím, proto¾e mnì jde vo to mít vìtší plat a pak mít ve výslu¾bì leháro.” Vìtšina tomuto moudrému shrnutí dala za pravdu.
Pití zdárnì pokraèovalo a poèáteènì zakabonìné tváøe se mìnily v usmìvavé, blyštící se potem a pobryndané pivem. Zatímco si kolegové dávali do nosu a komisaøce Wilkinsové se vytahovali rùznými, pøevá¾nì vymyšlenými historkami v marné snaze jí dostat do ubytovny s úmyslem zjistit barvu jejího erárního prádla, já se uvolòoval u whisky, klábosíce s jedním sympatickým kolegou ze Západní Austrálie.
S Bobem jsme mìli spoleèného nìco víc ne¾ profesi. Bob byl toti¾ krapátko Èech. Mìl tátu Èecha a mámu Anglièanku. Já za ta léta, co jsme se znali jsem ho nauèil spoustu sprostých slov, které s náramnou radostí, kdy¾ jsme se vidìli, hlasitì vykøikoval. Jeliko¾ Bob nebyl jen obyèejný policajt, ale kultivovaný èlovìk holdující literatuøe a poezii, tak ho nejvíce zaujala známá èeská øíkanka z filmu “Všichni dobøí rodáci”, které se ode mne hbitì nauèil a pøi ka¾dé pøíle¾itosti recitoval “Hovno, prdel, kamení, to je naše znamení. Hovno, prdel, sraèka, to je naše znaèka.”
Byl neskonale rád, ¾e se v øíkance nevyskytlo nevyslovitelné “ø.”
Tak navzdory své vysoké hodnosti tuto øíkánku teï z plných plic vykøikoval u baru, nebo» se zmrskal jako carský dùstojník.
Bob mì pøátelsky vzal kolem ramen a dùle¾itým hlasem oznámil “Dámy a pánové, tady Ivan je náš èlovìk. Zejtra na jeho pøednášce nespìte a koukejte mu vìnovat pozornost. A hodnì tleskejte! A mnì zrovna tak, proto¾e já vám taky zejtra pøednáším,” øekl Bob a do piva si nalil velkýho ruma. “A furt si nestì¾ujte. Víme, ¾e je to všechno Švejkárna, tak co, ¾e jo?”
“Vo èem to ten Bob mele?”
“No jo, von se prej vod Ivana uèí èesky, a tak to je asi vono.”
“Vo nic nejde, pite, máme to skoro zadara a zejtra mù¾eme bejt mrtví anebo nás odtud vyrazí.”
Dùstojníci se nemuseli pobízet.
Zvláštì Bob mìl slinu a já se jenom divil, co všechno mù¾e tìlo vydr¾et.
Mýlil jsem se. Bob náhle zezelenal, dal si ruku pøed pusu a vyvrávoral z baru zoufale hledajíc toaletu.
Všichni si samozøejmì dìlali legrácky na Bobùv úèet. Jen já jsem znervóznìl, a kdy¾ se Bob nevracel, tak jsem zaèal mít o nìj starost.
Šel jsem ho hledat do temných prostor university. Netrvalo dlouho a našel jsem svého kamaráda zoufale na chodbì nìco hledajícího.
“Bobe, jsi OK?”
“Stal se felikej prùšer, kamaráde, felikej!”
“Co je? Snad ti není tak špatnì, ¾e zejtra nebudeš moct dát pøednášku?”
“No, aši ne, protoše pšedštav ši, še já ty moje umìlý ¾uby v opilštví fyblil do záchodový míši. Malér, chlapše, felikej malér,” hoøekoval Bob. “Povýšení f prdeli, úplnì ale úplnì f prdeli. Pšeèe nemùšu takhle pšednášet še šcvrklou hubou.”
V tu chvíli mnì bylo velikýho Boba a kámoše tak líto ¾e se mnì roztøásla brada.
“Nebeè a myšli jak to fyšešit.”
A najednou Boba osvítil duch svatý. Vzpomnìl si toti¾, ¾e má náhradní zuby schované u bratrance v Sydney. Hned ráno mu zavolá a do odpolední pøednášky je bude mít a bude všechno, vèetnì povýšení naprosto v pohodì.
Bob mnì pøísahal, ¾e se na do smrti nedotkne alkoholu, ¾e bude ¾ít spoøádaným ¾ivotem a bude vzorem spoleènosti.
“Dobrý, dobrý, uvidíme,” øekl jsem a koneènì šel spát.
Ráno se zaèínalo brzo. Nemohl jsem si nevšimnout, ¾e Bob se tváøil spokojenì, pøímo záøil a usmíval se jako sluníèko na hnoji.
“Co je, Bobe? Jak je mo¾ný, ¾e ti ty zuby u¾ teï ráno pøivezli?”
Bob mì vzal stanou a prozradil mnì, ¾e není úplnej hlupák, jak vypadá. Vysvìtlil, ¾e ještì, ne¾ zoufale obejmul záchodovou mísu, tak v pøedtuše, ¾e by mohl chrup vyblít, tak si ho radìji vyndal a polo¾il na zídku vedle mísy! No a pak samozøejmì na to zapomnìl a zpanikaøil.
“No, to jsi tedy neukázal chladnou hlavu a kvality lídra bìhem nouzové situace!” rejpnul jsem si jsem s úsmìvem.
“Hele nekecej si tady ty svoje rozumy a radìj se pøiprav na to, ¾e všechno dneska spolu v baru poøádnì oslavíme,” øekl Bob a šibalsky na mì mrknul.
A pak vìøte policajtùm….
Bob mì pøátelsky vzal kolem ramen a dùle¾itým hlasem oznámil “Dámy a pánové, tady Ivan je náš èlovìk. Zejtra na jeho pøednášce nespìte a koukejte mu vìnovat pozornost. A hodnì tleskejte! A mnì zrovna tak, proto¾e já vám taky zejtra pøednáším,” øekl Bob a do piva si nalil velkýho ruma. “A furt si nestì¾ujte. Víme, ¾e je to všechno Švejkárna, tak co, ¾e jo?”
y je bude mít a bude všechno, vèetnì povýšení naprosto v pohodì.