Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ®aneta,
zítra Bohumila.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Èipovaná reduktariánka
(Homotchipus reductarianus)
 
Nechtìnì a zcela náhodnì jsem v mé oblíbené malostranské kavárnì vyslechl rozhovor dvou dívek. Podle jejich debaty a notebookù, které mìly na stolku, to byly asi studentky filozofické fakulty UK.

Zpoèátku jsem pøíliš nerozumìl o èem se baví, ale kdy¾ jsem zaslechl jejich slova o vegetariánství a veganství a spor o u¾iteènosti tohoto zpùsobu stravování, zpozornìl jsem. Sám jsem ¾ádnou zkušenost v tomto smìru nemìl, spíše jsem znal vtipy, ale jaký je v tom rozdíl, jsem netušil. Jen jsem se jednou v hospodì dozvìdìl, ¾e i vegetarián jí maso a ¾ivoèišné pochoutky, kdy¾ se postí.

Podobným vtipem bych se u nich asi neproslavil, obì byly velice hezky obleèené, s moderními úèesy, lehce nalíèenými rty, které jim dodávaly sebevìdomí a svojí atraktivitou pùsobily jaksi nepøístupnì. Imponovalo mi i jejich vyjadøování s odbornými výrazy o zpùsobech stravování. O nìèem takovém jsem nikdy neslyšel, spíše náhodou jsem obèas v reklamách, nebo na internetu cosi postøehl o moderním, alternativním zpùsobu stravování. Netušil jsem, ¾e je z toho taková vìda.

®asnul jsem, co všechno pomíjím, kdy¾ mì vùbec nezajímá slo¾ení mé stravy a jak jsem vlastnì ohro¾en na ¾ivotì, vèetnì zkrácení délky mého ¾ivota. Reduktariánství prý dokonce zbavuje lidi pocitu provinìní, ¾e jedí maso. Jak je u¾iteèná rostlinná strava, proto¾e sni¾uje potøebnou plochu polí, spotøebu vody a taky ty skleníkový plyny.

Také jsem se dozvìdìl, ¾e jako reduktarián mù¾u jíst, na co mám chu». Ale je nutno mít podrobný seznam toho, na co musím mít chu».

Z rozhovoru jsem usoudil, ¾e bych mohl být vegetariánem, který se nemusí úplnì odøíkat masa. To znìlo sympaticky, omezit bùèek, nadívanou kachnièku, ale nezakázat si to. Reduktariánství je prý filozofie stravování, která ¾ivoèišnou stravu omezuje, ale nezakazuje. Vida, jak si v ¾ivotì dopøát a nezvyšovat skleníkové plyny na zemìkouli.

Probíraly také rùzné druhy diet, které vyzkoušely. Jedna z nich se ptala té druhé, kolik vá¾ila, kdy¾ zaèala a ona øekla ¾e mìla tøi a pùl kila. Tomu jsem, pøiznám se, hned neporozumìl, a¾ kdy se zasmála a øekla, ¾e dr¾ela dietu od narození.

 

Nebavily se jen o jídle, ale i o svých pøátelích. Ubral jsem trochu z jejich nepøístupnosti, kdy¾ jsem slyšel otázku, proè se jedna z nich vyhýbá stále Karlovi, který za ní bìhá jak pejsek. Její odpovìï mì rozesmála a obì se na mì podívali pøekvapenì, èemu se smìju. No nesmìjte se, kdy¾ odpovìdìla, ¾e Karel je dìsný, a má rád dlouhé kotlety. Omluvil jsem se, ¾e jsem se zachoval nevkusnì, ale ta souvislost s Karlovou oblibou kotlet a jejím vegetariánstvím mi opravdu pøipadala smìšná.

Kdy¾ si uvìdomily, ¾e mluví dost hlasitì, a ¾e je poslouchám, ztišily trochu svoji debatu. Pøesto jim bylo stále dost rozumìt.
„Vèera jsem mìla problém,“ postì¾ovala si jedna z nich jménem Lenka, „u pokladny jsem naskládala nákup do vozíku, chci platit, hledám kartu, karta nikde, a v penì¾ence se krèila padesátikoruna s pìtikorunou. Musela jsem tam nákup nechat.“
„Vidíš, já ti øíkala, ¾e bys u¾ mohla mít taky ten èip,“ radila druhá, která se jmenovala Jitka.
„Prosím tì, a jak to platíš? Rukou? Nebolí tì to? Kde to máš, uka¾,“ zvìdavì zpovídala Lenku, jak se to má s tím èipováním.
„No je to jednoduchý, podívej,“ polo¾ila pøed ní ruku na stolek a ukázala jí místo nìkde mezi palcem a ukazovákem, co¾ jsem pøesnì nevidìl, ale jen uslyšel.
„A to máš v tom celej banking? Nedùvìøivì se ptala Lenka.
„Jes, celej. Funguje to jako karta nebo mobil pøes poèítaè,“ byla struèná odpovìï Jitky.
„Já bych se toho bála,“ s jakýmsi odporem projevila Lenka svùj odmítavý postoj, „Zdenìk se vèera v klubu vytahoval, ¾e má pod kù¾i zavedenej malinkej èip a chytá pøes šedesát televizních programù a padesát rádiových stanic. Kdy¾ pohybuje hlavou vertikálnì, tak si nastavuje hlasitost. kdy¾ otáèí hlavou doleva nebo doprava, pøepíná programy. Myslíš, ¾e je to pravda?“
„No, znáš Zdeòka, je to vejtaha, ale o televizi jsem zatím nic neslyšela,“ znejistila Jitka odvá¾ná tvrzení Zdeòka.
„Tak to bude asi houks,“ pøisvìdèila Lenka.
„Urèitì, von je Zdenìk vùbec nìjak vyšinutej pro normální vìci,“ pokraèovala Jitka, „kdy¾ byl v nedìli u mì, øekla jsem mu k té jeho dietì, aby se šel zvá¾it, ¾e mu spoèítám BMI. Øekla jsem mu taky, a» pøi vá¾ení zatáhne bøicho, ¾e mu to váhu sice nesní¾í, ale uvidí, kolik vá¾í. A on mi blbec rozšlápnul robotickej vysavaè, co jsem dostala od rodièù.“
„Prosím tì,“ divila se Lenka, „co si dìlala?“
„Vyhodila jsem ho, a øekla, ¾e ta jeho zázraèná dieta není nic jiného ne¾ èekání na zázrak.“
A¾ do teï jsem je trpìlivì poslouchal a vnímal existenci jakéhosi mimoøádného opatøení, vpraveného do lidské ruky. Normálnì lidskému oku neviditelného, ale vydávající jakési záøení, nebo vlnìní. Moje trpìlivost spojená se zvìdavostí mì pøemohla.
„Promiòte sleèno, dovolte abych se pøedstavil. Oskar Polák. Vy opravdu mù¾ete zaplatit nìjakým èipem, který máte vlo¾ený v ruce?“
„Tìší mì, Jitka. Ano, mù¾u platit èipem, který mám vlo¾ený do adductor pollicis, vnitøního svalu ruky, ale platit mohu jen tam, kde mají pøíslušnou èteèku. Vás by to zajímalo?“

Zdráhal jsem se okam¾itì projevit souhlas, ale kývnul jsem, proto¾e se mi líbily její ú¾asné rty, které se jí pøi hovoru zvláštnì chvìly.

Dotaz doprovodila úsmìvem, který mohl znamenat souhlas i pochybný vtip. Z jejich debaty jsem byl toti¾ ponìkud vyveden z míry.
„Není to nic slo¾itého,“ trochu si mì odhadovala, „stojí to ale dost penìz. Jestli chcete dám vám emajl na firmu, kde mi to dìlali. Oni si vás pozvou na pohovor a u nich se dohodnete.“
„Mù¾u se podívat, kde to máte,“ neudr¾el jsem svoji zvìdavost.

Vysunula ke mnì levé zápìstí a pravým ukazovákem si sáhla skuteènì mezi palec a ukazovák.
„Jak vidíte, tady. Vlastnì nevidíte, ¾e jo.“
„Dìkuju vám. Ten mail na firmu si vezmu. Budu si to muset rozmyslet, asi jako vaše kolegynì,“ odpovìdìl jsem zdráhavì.
„Neváhejte,“ doporuèovala, „má to spoustu výhod. Vy také studujete?“

Trochu jsem zaváhal s odpovìdí, ale nakonec jsem pøiznal, ¾e u¾ nestuduji, ale pøednáším. Naštìstí studentky potlaèily svoji zvìdavost a dál se neptaly. Navázáním rozhovoru s nimi debata nìjak uvázla, Asi tím, ¾e ve mnì spatøovaly pøednášejícího suchara, který je omezen na svùj obor a o filozofii stravování a èipování lidí nic neví.

Chystaly se k odchodu a èekali ji¾ jen na vrchního, aby mohly zaplatit. Nyní pøišel vrchol mého pouèení, kdy¾ jsem ke všemu spatøil její nì¾nou, štíhlou ruku, nabízenou k polibku èíšníkovi pøi odchodu, a on místo kavalírského políbení pøilo¾il k jejímu høbetu ruky nìco jako mobil, uklonil se a odešel. To jsem byl témìø v transu. Ona tou rukou snad doopravdy zaplatila. Nebyla jen reduktariánka, ale opravdu i èipovaná. Spatøil jsem nìco mimoøádného, nebo jsem byl mo¾ná pøedmìtem vtipu. Mimoøádné to urèitì bylo.

Zkusil jsem, jak by to fungovalo u mì. Pøi placení jsem také napøáhl ruku, jako ta studentka. Èíšník pøilo¾il podobnì mobil ke høbetu mé ruky, podíval se zbì¾nì na displej a zùstal na mì nepohnutì zírat. Zeptal se mì, jaký typ èipu mám, neèekal na odpovìï, ale opakovanì pøikládal mobil, nebo co to bylo, k mé ruce. Nastal moment, který jsem nedomyslel. Jak se mám pøiznat, ¾e ¾ádný èip v ruce nemám, ¾e jsem to jen zkoušel, jestli si ze mì sleèna neudìlala legraci.

„Pane, je mi líto, ale asi máte zablokovaný úèet. Musím vás po¾ádat o zaplacení jiným zpùsobem. Budete platit kartou nebo keš?“

Tímto dotazem se mi ulevilo. Mám zablokovaný úèet. Pokud mám zablokovaný úèet, je jasné, ¾e kartou nezaplatím také. Zaèal jsem se mírnì, ale hou¾evnatì potit. Pøemýšlel jsem, kolik mám u sebe penìz, abych mohl zaplatit dvì stì devìt korun. Proto¾e jsem v poslední dobì všude platil kartou, ani jsem nevìdìl kolik mám v penì¾ence v hotovosti.

„To se divím,“ øekl jsem s pøedstíranou lhostejností, „ráno jsem ještì platil,“ pøièem¾ jsem se zaèal pøehrabovat v náprsní tašce a hledat peníze. Podaøilo se mi nalézt stokorunu a dvì padesáti koruny. V malé kapsièce jsem vyškrábl dvacetikorunu a pìtikorunu. Byl jsem zachránìn. Zaplatil jsem keš a èíšník dostal ještì skoro osmiprocentní dýško.

„Dìkuji uctivì,“ uklonil se a s kyselým povinným úsmìvem dodal, „mìl byste si nechat úèet restartovat.“ Myslím, ¾e chtìl urèitì ještì øíct, a nosit s sebou více penìz v hotovosti, ale to byla jen moje domnìnka.     

 
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustrace http.skarierainfo.zoznam.sk
Kolá¾e: Eva Rydrychová a Marie Zieglerová
https://pixabay.com/cs/

Zobrazit všechny èlánky autora  


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.03.2023  11:53
 Datum
Jméno
Téma
 14.03.  11:53 Pøemek
 14.03.  10:00 Edita
 14.03.  09:37 Vesuviana
 14.03.  09:35 Vesuviana
 14.03.  09:04 Von
 14.03.  04:46 Ivan