Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek David,
zítra Silvestr.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Divokým Kurdistánem (2/2)

Druhý den èasnì zrána, kdy vzduch je ještì chladný, odjí¾dí skupina dvìma pronajatými Toyotami do terénu a vedoucí mi navrhuje, abych se k nim pøipojil a prohlédl si ji¾ hotový úsek.

„Potom si tam mù¾ete pár hodin zachytat na docela slušném potoku. Teèe podél skoro celé trasy. My s naší druhou skupinou se trochu zdr¾íme, proto¾e potøebujeme ještì osadit nìjaké bench marky, tak¾e vás pøi cestì na obìd vezmou zpìt do tábora kluci z první party.“

S díky a rád jsem nabídku pøijal, proto¾e plánované jednání se starostou v Sulajmanii odpadlo a do Bagdádu mohu klidnì odjet odpoledne, a tak jsme vyrazili.

Cesta, èi vlastnì necesta, byla tristní. Auto pøekonávalo hrby a díry jen díky své konstrukci terénního vozu a zruènosti øidièe a hrozilo vytøást z nás duši. Po více ne¾ hodinì tohoto martyria s prachem a vedrem, pøerušovaného jen obèasnými zastávkami s výkladem vedoucího in¾enýra, koneènì zastavujeme.

„Tak tamhle mù¾ete zaèít a pùjdete proti proudu asi tøi kilometry a u prvního mostu vás po dvanácté mládenci seberou a v jednu jste v táboøe u obìda, souhlasíte?“

Samozøejmì jsem souhlasil a vydal se k asi dvìstì metrù vzdálenému horskému potoku, zatímco oba vozy pomalu odjí¾dìly v oblaku prachu dál za svým cílem.

Potok byl tentokráte trochu u¾ší ne¾ ten vèerejší, ale vypadal dosti slibnì. Zejména pak jeho tùòky, vzniklé nánosem v záhybech a nad balvany a jílem vytvoøenými jízky, slou¾ícími zøejmì k zavla¾ování drobných políèek rozhozených jakoby namátkou podél jeho toku. Pøipravil jsem udici, napíchl zase zrnko a spustil tiše do vody. Tùòka nebyla velká, tak asi ètyøikrát pìt metrù, ale zøejmì dosti hluboká, proto¾e proud v ní byl jen mírný. Protahoval jsem vodu sem a tam ji¾ pøes pùl hodiny, ale poøád ani »uk. Pùl hodiny se vám, kolegové rybáøi, asi bude zdát málo, ale ujiš»uji vás, ¾e vydr¾et ji pod sálajícím sluncem pøi ètyøiceti stupních a bez kousku stínu, není nic pøíjemného. Nakonec to vzdávám, pøehazuji si pøes hlavu a ramena ruèník a putuji o sto metrù dál, k dalšímu slibnému místu.

Tentokrát ale zkouším zamìnit bobuli cizrny pìkným vypaseným saranèetem. A hele, ono to funguje! Splávek letí pod vodu a hned nato rybka na udici z vody. Je to tentokrát jiný druh, daleko menší, ale bojovnìjší. Vracím úlovek zpìt, proto¾e pøi šoulaèce není mo¾né uchovat ryby ¾ivé, a zabité bych je v tomto klimatu stejnì nedonesl do tábora ve stravitelném stavu. Ostatnì, stejnì jsou malé, tak¾e tohle bude jen sportovní zále¾itost. No, vytáhl jsem tu ještì tøi, všechny skoro stejné velikosti, a tak jsem místo opustil a táhl dál.

Celkem jsem vyzkoušel, za úmorného vedra, další ètyøi tùòky, nachytal a pustil ještì nìkolik rybek, mezi nimi jednu podivnou, velmi štíhlou, pøipomínající kostlína. Ušel jsem u¾ pøes dva kilometry, kdy¾ mi pohled na hodinky zpùsobil malý šok. Je ètvrt na jednu a já mám ještì bùhví jak daleko k místu setkání. Rychle skládám prut, vypiji poslední kapku teplé vody z polní láhve a vyrazím proti proudu, co¾ znamená do kopce.

 

Sna¾ím se jít rychle, ale terén a vedro mi v tom brání, tak¾e se potácím pøes kameny a zoufale vyhlí¾ím ten ký¾ený most. Po více ne¾ pùlhodinì koneènì vidím na nedalekém poli dva mu¾e a ¾enu. Jsou zøejmì pøekvapeni, kde se tam bere ten podivný èlovìk a co chce. Mele nìco cizí øeèí a ukazuje poøád dopøedu. Nerozumìjí mi, a tak maluji do prachu nìco jako most, ale hledí na mne a nechápou. Nakonec to vzdávám a pokraèuji po tentokrát ji¾, naštìstí, relativní rovinì v hledání svého cíle. Proboha, v¾dy» u¾ jsem ušel jistì víc ne¾ ty tøi kilometry, na hodinkách u¾ pùl druhé a poøád nikde ¾ádný most. Nakonec resignuji, usedám na hromádku kamenù, z ní¾ úprkem mizí nìkolik gekonù, a doufám, ¾e mne naši najdou ještì neupeèeného a ¾ivého.

Trpím, s mokrým ruèníkem na hlavì nevím jak dlouho, kdy¾ náhle spatøím v dálce napravo blí¾ící se oblak prachu. Ve vteøinì jsem na nohou a uháním, dá-li se mùj pohyb ještì tak nazvat, smìrem, kde bych se mìl s tím jevem setkat. Po pár metrech ale vidím, ¾e to nemohu stihnout, vùz jede pøíliš rychle. Strhnu z hlavy ruèník, mávám jím a sna¾ím se volat, ale v hrdle mám sucho, a tak jen šeptám. U¾ se mi zdá, ¾e mne mine, kdy¾ náhle zazní klakson a auto zastavuje. Oblak prachu usedá, øidiè vystupuje a nìco volá. Nerozumím, ale je mi to jedno. Hlavnì ¾e èekají.

Koneènì jsem se dovlekl k autu a vypil jsem snad litr vody. Pomohli mi nasednout a vùz se rozjel. Kdy¾ jsem se trochu vzpamatoval, poznal jsem, ¾e jedu s druhou skupinou a vedoucím projektu, a tak se ptám: „Pane in¾enýre, prosím vás, kde je ten zatracenej most, u kterého jsem se mìl setkat s tou první skupinou? Já jsem ¾ádný nenašel a kdy¾ jsem se sna¾il zeptat lidí, hledìli na mne jako na blázna?“

„Kruci, promiòte, pane kolego, já jsem si neuvìdomil, ¾e to nemù¾ete vìdìt. ®ádné mosty neexistují. Jsou teprve na papíøe ale my jich a jiných bodù pou¾íváme pøi orientaci v plánech i terénu. Ještì, ¾e jsme vás našli my. Jinak bychom se museli vrátit a hledat vás a to by pro nás, ale hlavnì pro vás, bylo asi velice nepøíjemné.“ Na to jsem nemohl najít ¾ádnou odpovìï, ne¾: „Dobrá, hlavnì, ¾e jste mne vidìli a zastavili.“

Po pøíjezdu do tábora se ukázalo, ¾e první skupina mne „u mostu“ nenašla a pøedpokládala, ¾e z nìjakého dùvodu se vedoucí vracel døíve a odvezl mne on. Vše skonèilo omluvami a mým ujištìním, ¾e vše chápu jako dùsledek nedorozumìní. Po dobrém obìdì a hodince odpoèinku jsem se rozlouèil a vyjel zpìt do hlavního mìsta.

V Sulajmanii jsem natankoval, doplnil v hotelu termosku vodou s kusy ledu, vypil misku studeného lebanu, co¾ je velice osvì¾ující a zdravý napoj podobný acidofilnímu mléku nebo zøedìnému bílému jogurtu, a pokraèoval stejnou cestou jako sem. Volha šlapala bez problémù, vzduch mne otevøenými okny trochu chladil, a tak jsem ujel ji¾ témìø polovinu cesty, kdy¾ jsem na kraji vesnice Quala Shirwana píchnul pravou zadní pneumatiku.

Ukázalo se, ¾e je to malér, proto¾e rezervní kolo bylo také prázdné. Teï mìla ka¾dá dobrá rada cenu zlata. Blí¾ila se zase šestá hodina, tedy do soumraku a rychlé tmy nedaleko, a já ve vsi, kde není ani hospoda, nato¾ pneuservis.

Jak stojím bezradnì nad placatým kolem a neménì prázdnou rezervou vedle nìho, sebìhl se, jako obvykle, houf zvìdavých a pokøikujících dìtí a po nich pøišli i dva mu¾i, nabízející mi napùl arabsky, napùl anglicky, pomoc. Jeden z nich kamsi odbìhl a pøivedl dalšího, který byl ochoten odvézt svým autem obì gumy do vsi Klar, kde má dílnu „pankèarèí“ (opraváø pneu, z anglického „puncture“- propíchnutí). Bylo riskantní svìøit neznámému èlovìku, a navíc poøád ještì v kurdské oblasti, cenná dvì kola a peníze na opravu, ale jinou mo¾nost jsem nemìl. Plácli jsme si a za pár minut chlapík skuteènì pøijel celkem zachovalým pickupem, nalo¾il obì kola a odjel.

 

Sedím v autì a èekám, kdy¾ se objeví další dva Kurdové, jeden mladší a druhý s bílým vousem. Ten mladý se ptá, dobrou angliètinou, proè tady stojím. Vystupuji, ukazuji na druhé stranì holou nápravu a líèím mu celou situaci. On to pøekládá starci a ten mu zase chvíli nìco odpovídá. Nakonec z toho vyrozumím, ¾e starý je pøedstaveným zdejší obce a nabízí mi veèeøi a nocleh.
 

Mezitím se toti¾ rychle setmìlo a já mìl docela strach z noèní cesty, která by byla v této oblasti opravdu riskantní. Proto¾e se dobrodinec s koly stále ještì neobjevil, vidìl jsem, ¾e asi nemám jinou volbu, ne¾ pozvání pøijmout, a v duchu jsem se hrozil, co, èi kolik mne to asi bude stát. Podìkoval jsem tedy s tím, ¾e tu poèkám na opravená kola a prosím, aby pro mne pozdìji nìkdo pøišel.
„Ne, pøíteli“, povídá znaènì kategoricky mladší poté, co tlumoèil mou odpovìï staršímu, „jste zván hned, veèeøe je pøipravena a na kola poèkám u vašeho auta já“, a usedá na moje místo za volantem. Staøec ke mnì pøistupuje, bere mne jemnì za ruku a vede mezi domky.

No tì bùh, øíkám si v duchu, a u¾ vidím, jak se vracím do Bagdádu bez auta, bez penìz a bez dokladù, pokud se vùbec vrátím. S tìmito chmurnými pøedstavami jsme došli k vratùm, na kurdské pomìry rozmìrné usedlosti, a vešli do domu, kde ve velké místnosti sedìlo na kobercích nìkolik vá¾ných mu¾ù za velkými tácy s rý¾í, zeleninou, peèenými kuøaty a skopovým masem v èervené omáèce a hromadou nekvašeného arabského chleba na slamìných podnosech. Hostitel mi pokynul na jedno prázdné místo s velkým polštáøem a usedl v èele této podivné skupiny. Podivné proto, ¾e pozùstávala ze samých starých mu¾ù, ozbrojených dýkami a nìkteøí i pásem nábojù pøes ramena, sedících kolem opulentní tabule mlèky a takøka bez pohybu. Teprve poté, co jim mne staøešina patrnì pøedstavil a popsal, proè tu jsem, dali se do hovoru, jeho¾ pøedmìtem jsem byl, soudì podle toho, jak si mne bezostyšnì prohlí¾eli, oèividnì já. Staøec pokynul a všichni se dali do jídla.

To bych byl uèinil s radostí také, ale se znaènými rozpaky, proto¾e se jedlo rukama a já je mìl po demontá¾i kola jako èunì. Dìda si toho všiml, zatleskal a objevila se stará ¾ena s mísou vody. Omyl jsem se, jak to jen bylo bez mýdla mo¾né, utøel do kapesníku a pustil se do jídla. Chutnalo výbornì a to nejen proto, ¾e jsem mìl hlad. Arabská kuchynì je toti¾, díky velkému mno¾ství rùzného koøení, velice pikantní a delikátní.

Po chvíli se na dvoøe ozval motor auta, koberec, nahrazující dveøe se odhrnul a do toho refektáøe vstoupil ten mladý chlapík, který auto hlídal a pøedával mi klíèe od Volhy a jeden a pùl dináru z pìti, které jsem dal na opravu. Chtìl jsem mu je ponechat, co¾ hrdì omítl, a na pokyn staøešiny se usadil po mém boku. Díky jeho angliètinì se koneènì rozproudila debata, kdy jsem já øekl nìco o sobì a o naší práci nad Sulajmánií a naopak od nich jsem se dovìdìl o nerovnoprávném postavení kurdského národa nejen v Iráku, ale i na území Íránu a Turecka a o jejich historickém boji za samostatnost a nezávislost. Po nezbytné kávì veèeøe dost pozdì v noci skonèila a já byl uveden do další místnosti s matracemi na zemi a pøikrývkami a polštáøi, kde jsem mìl pøespat. Ovšem ještì s pìti dalšími mu¾i, kteøí se veèeøe nezúèastnili a pro nì¾ jsem byl zcela neznámým spolunocle¾níkem.

Okukovali mne, a sna¾ili se nìjak se mnou domluvit, ale kdy¾ zjistili marnost své snahy, ulo¾ili se ke spánku a zhasli. Odlo¾il jsem na podlahu vedle sebe prut s brašnou a opasek s dýkou, které jsem pou¾íval jako rybáøského no¾e. Peníze a doklady jsem zapnul do zadní kapsy a obleèen a nemytý slo¾il hlavu na tuhý polštáø. Únava a stres z pro¾ité smùly vykonaly své a já jsem ihned usnul...

Ráno, kdy¾ jsem se kolem šesté hodiny vzbudil, byl jsem v tom „karavanserailu“ sám. Matrace prázdné, nikde nic po nikom nezùstalo, a tak jsem s úlevou vstal, vyšel na dvùr, kde stála moje Vol¾ièka na všech ètyøech naducaných kolech a s plnou rezervou v kufru. Nedaleko ní trèela ze zemì trubka s kohoutkem, u nìho¾ jsem si, zase bez mýdla, omyl alespoò tváø a ruce.

Kdy¾ jsem se vrátil do nocle¾ny pro své vìci, zjistil jsem, ¾e v brašnì chybí cívka s vlascem a krabièka s háèky a z mého opasku zmizela rybáøská dýka. Zkontroloval jsem rychle obsah kapes a po zjištìní, ¾e peníze a doklady jsou v poøádku, mávl nad tou ztrátou nad ztrátou rukou.

Vešel jsem do domu, kde se pøede mnou rychle schovaly dvì mladé ¾eny, ale po minutì se objevil mùj hostitel. Tentokrát mne uvedl ven na jakousi travnatou pøedzahrádku s nìkolika fíkovníky, po jejich¾ kmenech se pnuly stonky neznámé rostliny s krásnými modrými kvìty. Usadil mne na jednu ze ètyø ¾idlí u malého stolku, øekl: „Dakeika, azizi!“ („Moment, pøíteli!“)
a zmizel ve stavení.

Byl jsem dost netrpìlivý, byl bych rád o¾elel jakoukoliv snídani, jen abych u¾ byl na cestì, ale chápal jsem, ¾e nemohu jen tak, bez díkù a rozlouèení odjet, a tak jsem èekal, naštìstí však ne dlouho. Z domu vyšla stará ¾ena a polo¾ila na stùl slamìný tác s chleby, nakrájenými rajèaty a uvaøenými vejci a odbìhla, aby se za minutku vrátila s konvicí èaje a miskou cukru. Po ní se objevil i vèerejší mladý tlumoèník a zakrátko také mùj bìlovousý hostitel. Pozdravili jsme se, pochválili Aláha a mlèky posnídali.

 

Koneènì nastala chvíle rozlouèení. Já jsem se sna¾il vyjádøit co nejsrdeènìji svùj dík za pomoc, pohoštìní a nocleh, ale starý pán pronesl ponìkud delší, a podle pøekladu kvìtnatìjší, projev. O jakékoliv finanèní úhradì odmítl vùbec hovoøit. Po vzájemném objetí s obìma mu¾i, z nich¾ ten mladší se ukázal být hostitelovým synem, jsem opustil tento pohostinný dùm a s úlevou odjel.

Veèer, v Bagdádském hotelu Adam, jsem potom na lù¾ku dlouho pøemýšlel o všem, co jsem za¾il, o divoké kráse hor, o nebezpeèí, ale i o ochotì, laskavosti a pohostinnosti zdejších lidí, a usínal s údivem, co všechno se za pouhých osmaètyøicet hodin mù¾e èlovìku pøihodit. Inu, divoký Kurdistán.

 
Ludìk «opka

* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.10.2016  10:10
 Datum
Jméno
Téma
 04.10.  10:10 ferbl
 04.10.  08:19 kusan