Historky tak trochu medicínské - 2

Hygienicko epidemiologická stanice v Bukurešti

Bylo to v roce 1969, kdy se mi dostalo cti, zúčastnit se v Bukurešti porady expertů členských zemí RVHP, porady, která předcházela samotnému zasedání tzv. Stálé komise pro elektrickou energii RVHP (složené ze samotných ministrů energetiky).

Doba to byla trochu divoká ze dvou důvodů. Za prvé to bylo bezprostředně po událostech roku 1968, kterých se – jak známo – rumunská armáda nezúčastnila. Rumuni, jak se zdá, měli ještě stále obavy z rozšíření „bratrské pomoci“, podobné té, které se dostalo nám. A tak na posledních kilometrech přistávání našeho IL 18 na letišti Otopeni dráhu našeho letounu kopírovaly hlavně baterie protiletadlových děl, rozesetých po 50 metrech kolem přistávací dráhy – není pochyb o tom, že byly v každém okamžiku připraveny vystřelit. Pocit to rozhodně nebyl příjemný.

Druhý důvod byl medicínský. Nějaký čas před našim zasedáním vypukla v Rumunsku epidemie cholery a všechny delegace byli důtklivě požádány, aby se předem nechali přeočkovat proti této zákeřné nemoci – očkovací průkazy sebou.

Pochopitelně jsem uposlechl, v Brně Bohunicích jsem absolvoval několik píchanců a vybaven mezinárodním očkovacím průkazem očekával hladký průběh přivítání v Bukurešti. Omyl. Okamžitě nás odvedli do samostatné místnosti zdravotní kontroly, museli jsme na místě spolknout jakési dryácké antibiotikum a bylo nám pod pohrůžkou vyhoštění uloženo, dostavit se na druhý den na hygienicko – epidemiologickou stanici k odběru stolice.

Tuto proceduru jsem absolvoval vícekrát u nás, představovala pootočení duté skleněné tyčinky v konečníku; v její prohlubni uvázlo něco stolice, nezbytné pro vyšetření.

Tato technologie do Bukurešti roku 1969 ještě nedorazila. Na stanici jsme se dostavili spolu s přítelem Jiřím. Mně postarší sestra, mluvící pouze rumunsky odvedla na záchod (jak se ukázalo v objektu stanice asi jediný!), do ruky mi vrazila skleněnou mističku a dřevěnou špachtličku, střídavě sedala na mísu, ukazovala na dno záchodové mísy, špachtličku a skleněnou mističku. Z představení, za kterou by se nemusel stydět žádný mim jsem pochopil, co se ode mne očekává: ze stolice, vyprodukované na dno mísy ubrat vzorek a uložit do skleněné mističky. Zadání se mi podařilo v krátké době vyhovět.

Jirka takové štěstí neměl, jediný záchod byl obsazen mnou. Jemu bába přidělila plechový nočník, odvedla ho do přilehlé kanceláře, přítomné vyhnala. Ostatní už proběhlo podle podobného scénáře, až nato, že při demonstraci úkolu si sedala na nočník.

V okamžiku, kdy jsem splnil očekávání a vrátil se do rozlehlé čekárny, z přidělené kanceláře se vynořil i Jiří. Byl v neobyčejné kondici, mezi čekajícím davem se bezradně kolem sebe rozhlížel, před sebou bezradně nesl nočník, vrchovatě naplněný pářící se biomasou vlastní produkce.

Hrozbu vyhoštění jsme odvrátili.

Imrich Lencz