Do snu mi proniká hluk mìsta. Ne ještì oèi neotevøu.
Jedu dnes k babièce. Jen ta myšlenka mi vyvolá emotivní obrazy.....bìloskvoucí budovy statku na kopci.
Štìkot psa. Babièku, která nás zase vítá. Má vlhké oèi a øíká nám: chaso, kde jste se zdr¾eli! Neptá se. Jakoby hubovala. Kdy¾ jí budu dávat pusu, budu mít trému, jakou jsem mívala ve škole pøed tabulí.
Bìhem malièké chvilky si postì¾uje na zdraví, práci, co je jí spousty. Ale brzy se vše otoèí k pøíjemnému povídání, o tom co kdy, kde a kdo a co, s kým....jak zase "husejm musela prodrat péøi a jak ji ta mrcha jedna kousla". K tomu strýèek dodá, ¾e jí to patøí, mìla jim zobáky svázat. Obejdu všechna ta zvíøátka.
Ani to nestihnu a babièka u¾ volá. Jdu k ní. Vím, ¾e bude vyprávìt, jak to má doma s tou chasou zlé. ®e se k ní nechovají, jak by mìli. Ale pak zase zaène tyté¾ lidi vychvalovat, jak moc práce zastanou, ¾e by sama u¾ nemohla nic udìlat. Veèer posedíme. Proklepneme celou vesnici a pøíbuzné. V¾dycky se mi vybaví škytající vesnice a pøíbuzní. Pøijde mi to dìsnì legraèní. Ráno velmi brzy, u¾ bude babièka vaøit bílý kafe. Nenechá nás spát. Schválnì bouchá nádobím, dveømi. Povídá si nahlas. Jestli nikdo nevstane, pøinese mi to voòavé kafe s rohlíkem s máslem a¾ do postele. Ale vìtšinou tu vùni nikdo nevydr¾í. V¾dycky nìkdo vstane.
Nebo pøijde strýèek z chlíva a zaène taky pobíhat po celém domì. Bude to den, jako bysme tam patøili. Nejsme jen návštìva. Babièka zavolá na mì, ale ne¾ se trefí do mého jména øekne, jich aspoò pìt. Pošle mì do kvelbu pro vejce, nebo na záhonek pro "mrkeu". Pak zas tohle koèkám, tamto psovi. Tuhle koukni na prase jak nám roste, a cestou vezmi na hnùj tamto…
Úplnì cítím vùni její kuchynì. Slyším její hlas, jak diskutuje se strýèkem, svým synem, o práci co se musí udìlat. Cítím to laskavé moudré její teplo, které je cítit v ka¾dém pøedmìtu v domì i mimo nìj.
***
Se zavøenýma oèima pro¾ívám tenhle sen. Je mi krásnì, cítím teplo, jako bych snìdla právì babièèinu polívku.
U¾ mohu otevøít oèi.
***
Trochu se nadzvednu a kouknu se na babièèinu fotografii. Uvìdomím si, ¾e strýèkova vedle babièèiny chybí. Budu si ji muset sehnat.
A tak vstanu a u té babièèiny fotografie v èerném rámeèku zapálím dvì svíèky.
Pošeptám jim: "tak dneska se zase uvidíme!"
A tìším se jak malá holka.
Øeknu vám nìco, co nikdo neví- já vím, ¾e jsou tam s námi. Jenom je nikdo nevidí.