Jejich dùm býval pøes den trvale nezamèený, u vchodových dveøí obyèejná klika.
„Nìkdo vás vykrade, máte v pøedsíni klíèe od domu, kabelku, peníze, doklady. V¾dy» pokud by nìkdo vešel dovnitø, nemù¾ete ho slyšet, ani nás jste neslyšeli pøicházet!“ hudrovali obèas rodièe.
„TADY se nekrade!“
Tuto dlouholetou, skálopevnì vyhlašovanou jistotu domácí paní, jednoho dne znaènì narušil podivný, jakoby obluzený návštìvník, náhle se zjevivší a¾ v patøe, jen¾ se otázal, zda „tu nebydlí pan Pr… Prošek?“
„Nebydlí, a okam¾itì odejdìte“ vykázala ho mladá ¾ena s dítìtem v náruèí. A¾ pozdìji si všimla, ¾e nezvaný návštìvník si pøi odchodu vzal na památku penì¾enku i s doklady, které mìla v pøedsíni pohozeny v kabelce, v dìtském koèárku.
Teï se u¾ musí nìco udìlat!
V první fázi zmizela ze vstupních dveøí obyèejná klika. Jenom¾e dveøe se rády „samy“ zabouchávají a co dìlat na zahrádce bez klíèù? Lze sice dopovìsit prádlo, ale nelze zavolat o pomoc, kdy¾ mobil klidnì le¾í za oknem v zamèené pøedsíni.
Byl tedy instalován alarm. Vzdìlaní montéøi rozvìšeli po domì èidla, u vstupních dveøí povìsili chytrou krabièku s mnoha tlaèítky urèenými k programování rùzných mo¾ností zabezpeèení. Dolní okruh, horní okruh, kdy¾ jsme doma, kdy¾ nejsme doma, kdy¾ odjedeme na dovolenou atd.atd. Tímto lze vynulovat následky náhodného zabouchnutí dveøí, proto¾e v takovém pøípadì bude dveøe otvírat správnì vy»ukaná èíselná kombinace.
Jenom¾e k rodinì pøísluší i staøí rodièe. Nìkdy pøivedou dítì ze školky, jindy bìhem delší nepøítomnosti majitelù jezdí kontrolovat dùm, nakrmit, vypustit, èi opìt vpustit domù rodinné domácí zvíøe.
Bylo provedeno školení, obìma rodièùm se dostalo nále¾itého podrobného vysvìtlení i s varováním, ¾e špatnì vy»ukaný kód a nedodr¾ení pøedepsaného postupu, spustí v domì sirénu, zároveò se rozblikají svìtýlka na pultu stálé slu¾by ostrahy objektù, a pohotovostní hlídka vyjede zachraòovat majetek.
„A to stojí nemalý peníz, babi, dìdo, dejte si proto opravdu pozor na to, kam saháte!“
S velkou trémou jeli senioøi poprvé – mladí odjeli do ciziny – nakrmit kocoura, s vìdomím ¾e tentokrát je systém zapnutý.
Dokázali odemknout, okam¾itì vbìhnout do domu a rychle a správnì vymaèkat tajný kód, který vypíná alarm.
Kocourek byl vdìèný za jejich návštìvu, dostalo se mu jídla, pití, i prodrbání ko¾íšku. Bylo mu vysvìtleno, ¾e teï veèer, kdy obvykle smí ještì na noèní vycházku, u¾ to nejde, musí zùstat doma. Nerad se smíøil se situací, ale neprotestoval.
Pak se rodièe se nadechli, soustøedili, pøeøíkali si v duchu i nahlas „pokyny pøi odchodu z domu“, uèinili, co uèinit mìli, hbitì vybìhli ze dveøí (do tøiceti vteøin!), vyslechli celý program pøedpovìzeného pípání, které ohlašuje správnì provedenou operaci a s ulehèením zamkli a odjeli.
Pøi zpáteèní cestì se ukázalo, ¾e babièka nemá svoje hodinky.
„Mìla jsem je urèitì, popadla jsem je, kdy¾ jsme odcházeli prve z bytu, ale mìla jsem toho v ruce víc, snad jsem si je pak polo¾ila do klína… pøi vystupování mi mo¾ná vypadly na silnici. Prosím, pojï, mù¾eme se vrátit?“
„Poèkej, nepospíchej“, pronesl svoji oblíbenou prùpovídku její mu¾. „Mo¾ná sis je nechala doma na stole. Nejdøíve se podíváme v bytì.“ Stùl byl podle oèekávání prázdný, ale mozek mezitím vypátral, jak se to pøesnì pøihodilo.
„Ále, to u¾ je jedno, zùstaòme klidnì doma, pøece není mo¾né, aby tam ještì le¾ely. Chodí tam mno¾ství pejskaøù… Ráda jsem je nosila, ale je to moje chyba, nech to být.“
Mu¾ je však nenapravitelný optimista.
„Ne, pojedeme, alespoò deset procent nadìje je v¾dycky!“
Nerada nasedla k nìmu do auta.
Kdy¾ pøijí¾dìli ulicí vedoucí k domu, u¾ z dálky uvidìli pøed brankou stát bílé auto s logem – rychlá hlídka, pohotovost! Pøedstavili se a polo¾ili otázku: „Co se dìje?“
„Máme nahlášený alarm, majitelùm jsme se nedovolali, u¾ jsme byli vevnitø, nikdo tam není, jenom kocour èekal u dveøí. Taktak, ¾e nám neutekl. Nechali jste otevøeno do spodní místnosti, asi tam vešel a èidlo zareagovalo. Ale nic se nedìje, tento výjezd platit nebudete, napíšeme to jako technickou závadu.“
„A dejte nám pro jistotu vaše telefonní èíslo.“
Dìda s babièkou podìkovali, ulevilo se jim, ¾e se to nestalo tak zcela jejich vinou. Tohle pøece nemohli vìdìt!
„Jo, a na plotì le¾í nìèí hodinky… Našli jsme je tady na zemi.“
Utìšili vydìšeného kocourka, vytøeli lou¾ièky (ten alarm hvízdá strašlivì), pevnì zavøeli zmínìné dveøe, zopakovali si trému pøi odchodu a jeli domù.
Zajímavì zapoèatý veèer se nachýlil k pùlnoci, kdy¾ si šli koneènì lehnout. U¾ zhasli, víèka se klí¾ila, kdy¾ se z obývacího pokoje ozvalo tichounké cvrlikycvrlikycvrrr. Telefon. Ona, o nìco hbitìjší, vyskoèila a pádí k pøístroji.
„Tady slu¾ba Ostraha objektù, máte doma man¾ela?“
Jaroslav pøevzal sluchátko:
„Co¾e? Zas? To není mo¾né! Ano, do dvaceti minut jsme tam.“
Málem v noèním odìvu se opìt øítili noèním mìstem. Tentokrát u¾ tam stály vysílaèkami vybavené pohotovostní vozy dva.
Dùvod tentokrát zjištìn nebyl, ale pro jistotu kocour dostal povolení k noèní vycházce (lépe øeèeno byl vyhoštìn z domu), a hlídatelé se koneènì mohli vyspat.
Je to u¾ dávno. Chlupatý èlen rodiny, který ještì párkrát podrá¾dil èidlo i nervy obyvatel domu, u¾ není mezi ¾ivými, noèní poplachy u¾ se nekonají.
Do domu se pøistìhovala matka a tchýnì. Je trochu pohodlná, nechce se jí chodit otvírat vrátka, která mají stejný kód jako vstupní dveøe. Kdy¾ pøicházejí její kamarádky mastit karty, ozývá se celou ulicí:
„Mariééééééé, jaké je to èísloóóóóó????“ a vzápìtí zahlaholí odpovìï.