Srnec
Letní a ji¾ dospìle placená brigáda v Krkonoších byla pro studenty prùmyslovky vítaným výdìlkem. Navíc to byl krásný pobyt v divoké pøírodì za Harrachovem. Lesní správa jim pøistavila maringotku, kde se jejich osma na noc ukládala ke spánku, obìdy mìli zajištìné v objektu Lesní správy jako zamìstnanci, veèeøe pak v nedalekém dìtském táboøe, poèasí bylo krásné a mládí 16 let bylo s nimi - co více si lze pøát?!
Vysazovali po stráních mladé stromky, pomáhali pøi sušení a svozu sena, èistili lesy od padlých soušek, byli to takoví èeledíni pro všechno, ale nevadilo jim to.
U¾ kdy¾ sem jeli, zadarmo, ve voze speciálního poštovního kursu (to jim zajistila prùmyslovka na spoje a na poštu navázaná, a sice velkoryse i pro další dva, kteøí studovali jinde), bylo to jiné ne¾ cestovat autobusem nebo vlakem za své.
Tady poznali v terénu tehdy populární vojenskou tøítunu Praga V3S, pøezdívanou vétøieska a pozdìji dokonce vejtøaska, ale jet na její korbì do svahu pìknì strmého a svi¾nì, to byl pro mládence zá¾itek. Pan nadlesní si jejich partu oblíbil, pøinesli mezi lesní dìlníky trochu pohybu a neèekaného humoru, tøeba nìkdy nechtìného a na ostøí no¾e. To kdy¾ se tøeba pod dvojkou na korbì sesulo špatnì jimi ukládané seno a kluci se málem napíchli na vidle kamarádù, podávající další a další. Ale odvrátili to se smìšným zaskøehotáním, zasmáli se tomu, ani¾ tušili riziko, místní jim ukázali, jak ukládat seno na korbu, aby ani ve strmém terénu za jízdy nepadalo, a jelo se dál.
Dny a týdny plynuly, ale jednoho dne pøišel pan nadlesní (tak si ho aspoò pojmenovali) jako jindy, a mezi jiným øekl, ¾e bude muset odstøelit jednoho srnce ze zdejšího stavu vysoké, proto¾e se chová málem jako škodná.
Vyprávìl klukùm, co tenhle výteèník všechno vyvádí, dostali se na nìkterá tajemství volnì ¾ijících zvíøat. Romantika.
Nicménì kdy¾ ho jeden z nich poprosil, jestli by se nemohl jako tichá myška úèastnit tohoto lovu, pan nadlesní k pøekvapení ostatních souhlasil.
Domluvili se na dni a hodinì, bude to v podveèer, srnce pak zavezou do tábora, kde ho nechají pìknì odle¾et jak zvìøina má být, a pøipraví se hody.
Na motorce odjeli poblí¾ místa jeho pravidelných obchùzek, pak se potichu krok za krokem blí¾ili k místu pøedpokládaného setkání. Vyšlo to, pan nadlesní odjistil pušku, nìmým gestem ukázal klukovi, ¾e srnec opravdu pøichází ke svému osudovému místu, ale jak zvedal hlaveò, aby mohl zamíøit, ulomil jí tenký zbytek uschlé vìtvièky na kmeni vzrostlého smrku, srnec zpozornìl a u¾ chtìl prchnout. Práskla rána, nic nebylo vidìt, ale pan nadlesní šel najisto k zasa¾enému cíli.
Srnec tam le¾el, krásný a nehybný, na èumáku pár kapek krve a s vyhasínajícími nádhernými svìtly. Oba lovci byli trochu dojati, ale tenhle mìstský kluk pøekvapil støelce, kdy¾ ulomil svì¾í výhonek mladého smrèku, smoèil jej chvìjící se rukou v krvi nádherného zvíøete a s oèima planoucíma mu jej podal, jako poctu úspìšnému støelci.
Pan nadlesní si jej podle dávné tradice vetkl za stuhu slu¾ební èepice a úklonou mlèky podìkoval. Kouzlo okam¾iku trvalo jen malou chvilku.
Pak u¾ zcela prakticky vyvrhl zastøeleného srnce, vnitønosti zanechal na místì pro jiné obyvatele lesa, nalo¾ili úlovek na motorku a jeli do tábora, kde se o nìj v pøíštích dnech postarají.
Ale pro kluka romanticky cítícího a vnímavého, byl to zá¾itek na celý ¾ivot.